6 Afs 15/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 47/2010- 96 - text Pokračování 11 15Af 47/2010 15Af 47/2010-96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce V. Š., „X“, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2006 č.j. 19829/06-1100, takto: I. Žaloba se zamítá. II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.8.2008, č.j. 15 Ca 17/2007-40, žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2006, č.j. 19829/06-1100, kterým došlo k zamítnutí jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 30.1.2006, č.j. 18309/06/214911/5576, č. 1060000098, jímž mu podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „daňový zákon“) a § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 162 708 Kč. Žalobce v žalobě vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, podle něhož nezahrnul do svých daňových příjmů výnosy z pronájmu lanové dráhy ve výši 120 000,- Kč. Z pronájmu lanovky totiž žádné výnosy neměl, protože ji P. K. v roce 2003 neprovozoval. Provoz lanové dráhy v souladu s právní povinností vyplývající z ustanovení § 50 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve skutečnosti fakticky zajišťovala společnost Komáří vížka s.r.o. Každopádně však důvod nedosažení žádných výnosů z provozu lanovky spočíval v jeho ztrátovosti. Z tohoto důvodu dne 1.4.1999 uzavřel s provozovatelem lanové dráhy P. K. dodatek nájemní smlouvy o bezplatném zajištění jejího provozu, čímž chtěl jen uchovat její povinný provoz. Následně dne 30.12.2002 s touto osobou nájemní smlouvu ukončil, v důsledku čehož již nadále neměl nájemce povinnost platit nájemné a pronajímatel nemohl nájemné inkasovat. Žalovaný však místo ze skutečného stavu věci vycházel ze stavu domnělého, a proto dospěl k závěru, že daňový subjekt dosahoval v roce 2003 příjmů z pronájmu lanové dráhy. Přitom nevzal v úvahu žádný z uvedených z argumentů směřujících k objasnění skutečného stavu věci. Rovněž tak žalobce namítl nesouhlas se závěrem žalovaného, podle něhož neoprávněně zahrnul do daňových výdajů přeúčtování úhrad za provoz telefonů ve výši 6 379,60 Kč. Jestliže totiž P. K. jako nájemce již v roce 2003 lanovku neprovozoval, nemohl nést ani žádné výdaje související s tímto provozem. Navíc i podle dodatku nájemní smlouvy byl náklady na provoz telefonů povinen nést pronajímatel lanové dráhy. Konečně žalobce namítl nesouhlas se závěrem žalovaného, podle něhož neoprávněně zahrnul do svých daňových výdajů odpisy dlouhodobého hmotného majetku ve výši 164 239,- Kč. I podle závěru odvolacího orgánu je totiž nepochybné, že vlastnil majetek, z něhož odpisy uplatňoval. Žalovanému muselo být přitom známo, že tento majetek dne 21.11.1996 vydražil v rámci velké privatizace. Tyto skutečnosti vyplývají i z veřejně dostupných zdrojů, například z údajů uvedených v katastru nemovitostí. Žalovaný nevzal v úvahu nemožnost předložit rozhodné důkazy z důvodu jejich zničení při povodních v roce 2002 a ani sám nezjišťoval pravdivost a relevanci jím uvedených údajů ve vztahu k deklarovanému daňovému výdaji. Přitom struktura a popis důvodu a výše odpisů je nadevší pochybnost zřejmá z karty dlouhodobého majetku. Proto argumentaci o neunesení důkazního břemena daňovým subjektem v důsledku nepředložení dokladu o nabytí majetku, aniž by bylo zpochybněno vlastnické právo k němu, je nutné považovat za účelovou a utilitaristicky zjednodušující. Podle názoru žalobce tedy napadeným rozhodnutím došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 3, § 31 odst. 2 a 4, § 50 odst. 3 a 5 daňového řádu. Žalobce k žalobě přiložil i listinné důkazy, a to jeho odvolání vůči dodatečnému platebními výměru, nájemní smlouvu s dodatkem, smlouvu o ukončení nájmu, výpis z obchodního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí, kartu dlouhodobého hmotného majetku a potvrzení o dražbě. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V něm uvedl, že žalobce nepředložil nájemní smlouvu na pronájem lanové dráhy ze dne 1.1.1999, a proto ji správce daně vyžádal od třetí osoby. Přitom zjistil, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dodatek k nájemní smlouvě však třetí osoba nedodala, a proto se lze domnívat, že byl uzavřen dodatečně a účelově. Telefon umístěný v prostorách objektu lanové dráhy užíval žalobce a podle nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1999 měla být úhrada spojů hrazena pronajímatelem a fakturována nájemci. Žalobce tedy náklady na telefon nesprávně uplatnil jako náklad snižující hospodářský výsledek za rok 2003. Navíc neprokázal, z jakého důvodu nezahrnul přefakturaci poplatků za telefon do výnosů, ač k tomu byl smluvně zavázán. Správce daně nezpochybnil vlastnické právo žalobce k odepisovanému majetku a toliko vyzýval daňový subjekt k prokázání správné výše odpisů. Žalobce však na tyto výzvy nereagoval a rozhodné skutečnosti tak neprokázal. Konečně pak je podle žalovaného zapotřebí vycházet z toho, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt o všech skutečnostech, které je povinen uvádět v daňovém přiznání. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny a nebyla ani zjištěna prekluze daňové povinnosti. Ve věci již jednou Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 22.8.2008, č.j. 15 Ca 17/2007-40, jímž napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Krajský soud označil za nesprávný závěr žalovaného, dle kterého žalobcem předložený dodatek nájemní smlouvy je absolutně neplatný pro jeho rozpor s občanským zákoníkem; uvedl též, že o pronájmu nebylo nutno účtovat, neboť žalobce doložil, že byl bezplatný a nelze tedy hovořit o existenci účetního případu. Základním důvodem, z něhož právní hodnocení věci vyšlo, byla existence dodatku smlouvy; zde krajský soud (stručně řečeno) vycházel z předpokladu, že žalobce jeho předložením unesl své břemeno důkazní ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu, přičemž fakt, že k předložení tohoto dodatku došlo až v rámci odvolacího řízení a že nebyl připojen k samotné nájemní smlouvě, vyžádané od správce konkursní podstaty, není způsobilý tento důkaz vyvrátit. Ke kasační stížnosti žalovaného zrušil uvedený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31.3.2010, č.j. 2 Afs 3/2009-62. Nejvyšší správní soud uvedl, že souhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého úvaha žalovaného o absolutní neplatnosti předmětného dodatku pro jeho rozpor s ustanovením § 663 občanského zákoníku byla nesprávná. Pokud však jde o argumentaci založenou na neexistenci účetního případu a tedy nemožnosti vycházet z účetnictví žalobce, jako z důkazu svědčícího v neprospěch jeho tvrzení, zde již krajskému soudu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Samotná skutečnost, že žalobce ve zdaňovacím období roku 2003 ve svém účetnictví uplatňoval jako daňově uznatelné náklady odpisy lanové dráhy (včetně dalších nákladů souvisejících s jejím provozem), bez toho, že by v jeho účetnictví byly zahrnuty odpovídající výnosy z provozu této dráhy, byla (dle odůvodnění rozhodnutí žalovaného) uvedena jako důvod pochybností o správnosti daňové povinnosti vykázané žalobcem. Dle Nejvyššího správního soudu skutečnost tedy žalovaný logicky nebral jako důkaz o neexistenci daňových výnosu žalobce a krajský soud proto v rámci posouzení hodnocení důkazů se stěžovatelem polemizoval v této dílčí otázce nadbytečně. S krajským soudem se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani při hodnocení vlivu předloženého smluvního dodatku na důkazní situaci. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného totiž vyplývá, že žalobce v průběhu celého daňového řízení (až do doby podání odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru) existenci předmětného