1 As 32/2008 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 4/2012- 23 - text Pokračování 9 42Ad 4/2012 42Ad 4/2012-23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: R. S. (dříve B.), „X“, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22.12.2011, č.j. 3309/SZ/2011-3, JID 223561/2011/KÚÚK a č.j. 3309/SZ/2011-4, JID 223564/2011/KÚÚK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhala zrušení napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22.12.2011, č.j. 3309/SZ/2011-3, JID 223561/2011/KÚÚK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Litoměřice ze dne 24.10.2011, č.j. 85492/11/LT, kterým byla ode dne 1.10.2011 zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory – přídavku na dítě nezletilé oprávněné osobě A. S. Dále se domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22.12.2011, č.j. 3309/SZ/2011-4, JID 223564/2011/KÚÚK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště Litoměřice ze dne 24.10.2011, č.j. 85496/11/LT, kterým byla ode dne 1.10.2011 zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory – přídavku na dítě nezletilé oprávněné osobě Daniel Smrtka. Na tomto místě soud podotýká, že v průběhu soudního řízení vedeného dle zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), počínaje dnem 1.1.2012 podle čl. VIII. bod 10 zák. č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory. V dalším řízení počínaje dnem 1.1.2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 s.ř.s. bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí a již nikoli Krajský úřad Ústeckého kraje. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nesouhlasí s důvody, pro které nebyly dávky přiznány. Správní orgány odůvodňují své rozhodnutí tím, že žalobkyně nedoložila ve stanovené lhůtě správnímu orgánu návrh na schválení dohody o vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Ovšem žalobkyně uvádí, že předložila příslušným orgánům mimosoudní dohodu o výživném a svým podpisem v prohlášení na žádostech o dávky státní sociální podpory stvrdila pravdivost uváděných údajů. Žalobkyně zdůraznila, že s otcem nezletilých dětí nežije a že tuto skutečnost řádně uvedla ve všech svých podáních. Poukázala i na skutečnost, že rozhodnutím úřadu práce ze dne 24.11.2005, č.j. 147/2005/SSP-VO/LTA, bylo rozhodnuto, že otec nezletilých dětí P. S. nebude zahrnut do okruhu společně posuzovaných osob. Tuto skutečnost správní orgán zcela pominul. Proto považuje žalobkyně žalobou napadené rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné. Žalobkyně trvá na tom, že předložila veškeré skutečnosti nutné k přiznání předmětných dávek. Poukázala i na to, že v minulosti jí na základě předložených dokladů byly dávky přiznány i vypláceny. Odkázala ve své žalobě i na e-mailovou korespondenci s Mgr. H. R., vedoucí oddělení metodiky dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí, a Mgr. K. V. R., bývalou ředitelkou odboru rodiny a dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí, které měly uvést, že mimosoudní dohoda rodičů je postavena na roveň rozhodnutí soudu a pro účely dávek státní sociální podpory je plně dostačující. Stejný názor dle žalobkyně zastávají Ing. P. H., vedoucí odboru SSP-ÚP Olomouc, advokátka Mgr. N. P., odbornice na rodinné právo, K. K. z Občanské poradny, advokátka JUDr. R. L. a mnoho dalších oslovených advokátů. Dále konstatovala, že zákon neukládá žadateli o dávky státní sociální podpory povinnost předkládat k žádosti rozsudek o určení výživného případně soudem schválenou dohodu rodičů. Zákon ukládá žadateli pouze povinnost uvést výši poskytovaného výživného, což žalobkyně ve svých žádostech učinila. Žalobkyně trvá na tom, že dle ustanovení § 49 a § 50 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), a ustanovení § 68 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), není povinna žádat soud o určení výživného a předkládat toto rozhodnutí správnímu orgánu k žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory – přídavek na dítě. Žalobkyně byla povinna kromě jiného pouze uvést výši příjmu přijatého v rámci plnění vyživovací povinnosti, což řádně učinila. Žalobkyně zdůraznila, že zákon o rodině umožňuje dobrovolné plnění vyživovací povinnosti rodičů k jejich dětem. Z ustanovení § 49 a § 50 zákona o rodině dle žalobkyně jednoznačně vyplývá, že pokud se rodiče nezletilých dětí dohodnou na úpravě výchovy a výživy dítěte, nemají žádný důvod obracet se na soud k vydání rozhodnutí o určení výživného či žádat soud o schválení dohody. Žalobkyně jednoznačně prokázala, že s otcem nezletilých dětí nežije a na výchově a výživě dětí se mimosoudně dohodli. Nemá tedy žádný důvod obracet se s jakoukoliv žádostí na soud. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2006, č.j. 8 Tdo 1324/2006, kde je uvedeno, že zákon preferuje dobrovolnost plnění, avšak není-li plněno dobrovolně, řádně a včas, rozhodne o výživném soud, jak upravuje ustanovení § 86 zákona o rodině. Zdůraznila rovněž, že zákon o státní sociální podpoře nestanoví žádnou konkrétní formu doložení příjmu výživného. Potvrzení, které zákon uvádí, nemusí být nutně rozsudek soudu o výživném nebo soudem schválená dohoda rodičů o výživném. Žalobkyně trvá na tom, že správní orgány nemohou po žadateli o dávky státní sociální podpory dle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vyžadovat doklady, pro jejichž předložení není podklad v zákoně. Nemůžou tedy vyžadovat rozsudek o výživném či soudem schválenou dohodu o úpravě výchovy a výživy dětí. Zdůraznila s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 32/2008-146, že pouze zákon stanoví, kdy může být státní moc uplatňována, jakým způsobem a jakými prostředky. Každý orgán, úřad, ale i jejich pracovník při výkonu státní moci musí mít pro svoji činnost oporu v zákoně. V rozporu s právem je tedy každé jednání, které oporu v zákoně nemá. Zdůraznila, že vždy v zákonných lhůtách reagovala na jakékoliv podněty a výzvy správních orgánů. Její vyjádření však správní orgány pomíjejí a trvají na tom, že nevyhověla jejich výzvám. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný ve svém vyjádření stručně zrekapituloval průběh správního řízení před správními orgány. Dále žalovaný zdůraznil, že dle § 2 písm. a) bod 1 zákona o státní sociální podpoře je přídavek na dítě dávkou závislou na výši příjmu. Dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) bod 2 citovaného zákona se za příjem pro účely státní sociální podpory považuje mimo jiné i příjem přijatý v rámci vyživovací povinnosti dle zákona o rodině, jehož výši uvádí žadatel na dokladu o výši ročního příjmu. Dle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře je příjemce povinen prokázat správnímu orgánu skutečnosti rozhodné pro stanovení nároku na dávku přídavek na dítě. Dle § 50 odst. 1 zákona o rodině v případě, že rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na výživu. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o rodině stanoví, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně nikdy nezpochybňovala skutečnost, že s otcem nezletilých dětí nežije, a proto se dle žalovaného ustanovení § 86 odst. 1 a § 50 zákona o rodině vztahují na poměry rodiny žalobkyně. Žalovaný trvá na tom, že v případě, že rodiče nezletilých dětí spolu nežijí, nepostačuje pro úpravu vyživovací povinnosti k nezletilým dětem pouhá dohoda rodičů neschválená soudem. Vyživovací povinnost rodičů k dětem upravuje § 85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Dále žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že dávka přídavek na dítě je dávkou závislou na výši příjmu, má správní orgán právo podle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vyzvat žadatele o dávku k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na předmětnou dávku. Žalovaný trvá na tom, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s platnými právními předpisy. Při jednání soudu právní zástupce žalobkyně přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Odkázal r