1 As 32/2008 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 5/2011- 32 - text Pokračování 8 42Ad 5/2011 42Ad 5/2011-32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobkyně: R. S. (dříve B.), „X“, zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Lamačova 824/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 13.12.2010, č.j. 3113/SZ/2010-3, JID 203653/2010/KÚÚK; č.j. 3113/SZ/2010-4, JID 203655/2010/KÚÚK, a č.j. 3113/SZ/2010-5, JID 203656/2010/KÚÚK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhala zrušení napadeného rozhodnutí původního žalovaného ze dne 13.12.2010, č.j. 3113/SZ/2010-3, JID 203653/2010/KÚÚK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Litoměřicích ze dne 8.10.2010, č.j. 3305/9/LTA-2/13, kterým byla ode dne 1.8.2010 odňata dávka státní sociální podpory – přídavek na dítě oprávněné osobě A.S. Dále se domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného ze dne 8.10.2010, 3113/SZ/2010-4, JID 203655/2010/KÚÚK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Litoměřicích ze dne 8.10.2010, č.j. 3305/9/LTA-1/13, kterým byla ode dne 1.8.2010 odňata dávka státní sociální podpory – přídavek na dítě oprávněné osobě D. S. Dále se domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného ze dne 13.12.2010, 3113/SZ/2010-5, JID 203656/2010/KÚÚK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Litoměřicích ze dne 8.10.2010, č.j. 2163/10/LTA/6, kterým bylo rozhodnuto o odejmutí dávky státní sociální podpory – sociálního příplatku žalobkyni ode dne 1.8.2010. Na tomto místě soud podotýká, že v průběhu soudního řízení vedeného dle zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), počínaje dnem 1.1.2012 podle čl. VIII. bod 10 zák. č. 366/2011 Sb. přešla pravomoc z původního žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje na Ministerstvo práce a sociálních věcí k rozhodování o dávkách státní sociální podpory. V dalším řízení počínaje dnem 1.1.2012 je tak nově v projednávané věci podle ust. § 69 s.ř.s. bez dalšího žalovaným Ministerstvo práce a sociálních věcí a již nikoli Krajský úřad Ústeckého kraje. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nesouhlasí s důvody, pro které byly dávky odňaty. Správní orgány odůvodňují své rozhodnutí tím, že žalobkyně nedoložila ve stanovené lhůtě správnímu orgánu návrh na schválení dohody o vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Ovšem žalobkyně uvádí, že předložila příslušným orgánům mimosoudní dohodu o výživném a svým podpisem v prohlášení na žádostech o dávky státní sociální podpory stvrdila pravdivost uváděných údajů. Trvá na tom, že byla neoprávněně vyzvána k podání návrhu k soudu ohledně vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Zákon neukládá žadateli o dávky státní sociální podpory povinnost předkládat k žádosti rozsudek o určení výživného případně soudem schválenou dohodu rodičů. Zákon ukládá žadateli pouze povinnost uvést výši poskytovaného výživného, což žalobkyně ve svých žádostech učinila. Žalobkyně trvá na tom, že dle ustanovení § 49 a § 50 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), a ustanovení § 68 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), není povinna žádat soud o určení výživného a předkládat toto rozhodnutí správnímu orgánu k žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory – přídavek na dítě. Žalobkyně byla povinna kromě jiného pouze uvést výši příjmu přijatého v rámci plnění vyživovací povinnosti, což řádně učinila. Žalobkyně zdůraznila, že zákon o rodině umožňuje dobrovolné plnění vyživovací povinnosti rodičů k jejich dětem. Z ustanovení § 49 a § 50 zákona o rodině dle žalobkyně jednoznačně vyplývá, že pokud se rodiče nezletilých dětí dohodnou na úpravě výchovy a výživy dítěte, nemají žádný důvod obracet se na soud k vydání rozhodnutí o určení výživného či žádat soud o schválení dohody. Žalobkyně jednoznačně prokázala, že s otcem nezletilých dětí nežije a na výchově a výživě dětí se mimosoudně dohodli. Nemá tedy žádný důvod obracet se s jakoukoliv žádostí na soud. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2006, č.j. 8 Tdo 1324/2006, kde je uvedeno, že zákon preferuje dobrovolnost plnění, avšak není-li plněno dobrovolně, řádně a včas, rozhodně o výživném soud, jak upravuje ustanovení § 86 zákona o rodině. Žalobkyně trvá na tom, že správní orgány nemohou po žadateli o dávky státní sociální podpory dle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vyžadovat doklady, pro jejichž předložení není podklad v zákoně. Nemůžou tedy vyžadovat rozsudek o výživném či soudem schválenou dohodu o úpravě výchovy a výživy dětí. Zdůraznila s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2010, č.j. 1 As 32/2008-146, že pouze zákon stanoví, kdy může být státní moc uplatňována, jakým způsobem a jakými prostředky. Každý orgán, úřad, ale i jejich pracovník při výkonu státní moci musí mít pro svoji činnost oporu v zákoně. V rozporu s právem je tedy každé jednání, které oporu v zákoně nemá. Původní žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Původní žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení. Zdůraznil, že dle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře je-li příjemce dávky vyzván příslušným orgánem, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, je povinen této výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne doručení výzvy, neurčil-li správní orgán lhůtu jinou; neučiní-li tak, může být výplata dávky zastavena, dávka může být odejmuta nebo nepřiznána, jestliže příjemce byl ve výzvě na tento následek dokazatelně upozorněn. S odkazem na ustanovení § 50 a § 86 zákona o rodině pak žalovaný setrval na závěru, že správní orgány byly oprávněny žádat osvědčení rozhodných skutečností a že dohoda rodičů o výživném neschválená soudem v daném případě, kdy rodiče spolu nežijí, nepostačovala. Při jednání soudu právní zástupce žalobkyně přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení. Odkázal rovněž na veškeré písemnosti založené ve správním spise a soudním spise. Trval na tom, že žalobkyně předložila veškeré zákonem požadované doklady nutné pro přiznání přídavku na děti a sociálního příplatku. Poukázal i na skutečnost, že nad rámec zákona předložila žalobkyně i dohodu o výživném řádně uzavřenou s otcem nezletilých dětí dne 21.5.2003. Současně s dalšími doklady tak doložila svůj nárok na přiznání uvedených dávek. Uvedl rovněž, že bez změny skutkového stavu byly správním orgánem vydávány rozhodnutí, kterými byly dávky za určitá období přiznávány a následně odejmuty. Je přesvědčen, že ani zákon a paradoxně ani odvolací orgán původně žalovaného nepovažuje pro přiznání uvedených dávek doložení soudem schválené dohody rodičů o výživném, případně rozhodnutí soudu o stanovení výživného. Je proto přesvědčen, že správní orgány rozhodovaly v rozporu se zákonem o rodině, protiústavně a v rozporu se zákonem o státních sociálních dávkách. Poukázal rovněž na skutečnost, že ani pracovníci současného žalovaného nepovažují předložení dohody rodičů o výživném dětí schválené soudem za nutnou podmínku přiznání předmětných dávek. Poukázal na e-mailovou komunikaci ze dne 6.1.2012, ve které Mgr. H. R. jako vedoucí metodiky dávkových systémů uvedla, že dohoda rodičů o výživném je postavena na roveň rozhodnutí soudu a pro účely dávek státní sociální podpory je plně dostačující. Zdůraznil rovněž, že z judikatury soudů i ze samotné úpravy zákona o rodině jednoznačně vyplývá, že dohoda rodičů o výživném má přednost před rozhodnutím soudu. Pokud existuje dohoda, soud ani o úpravě vyživovací povinnosti rozhodovat nesmí. Soud je příslušný k rozhodnutí o výživném pouze v případě, že nedojde k dohodě mezi rodiči. Své vystoupení ukončil akcentem na skutečnost, že dohoda mezi rodiči ze dne 21.5.2003, která byla uzavřena za účasti právního zástupce JUDr. O., je mezi rodiči řádně plněna. Dále uvedl, že zákon o státní sociální podpoře žádnou konkrétní formu doložení příjmů výživného nestanoví. Zákon nestanoví formu potvrzení takových příjmů. Není nikde výslovně uvedeno, že by to musel být výhradně rozsudek o určení výživného nebo dohoda rodičů schválená soudem. Dále poznamenal, že dohoda rodičů o výživném ze dne 21.5.2003 byla správnímu orgánu k dispozici, neboť byla založena ve správním spise, který byl veden pod shodnou spisovou značkou, pod kterou byla vydána i prvostupňová rozhodnutí. Předmětný doklad byl doložen a o existenci dohody musel správní orgán vědět ze své úřední činnosti. Dále zdůraznil, že správní orgány v daném konkrétním řízení ani existenci samotné dohody nijak nezpochybňovaly. Předmětná dohoda o výživném byla stále v předmětném období řádně a dobrovolně pln