5 As 61/2011 — Nejvyšší správní soud

59 A 77/2012- 295 - text Pokračování 2 59A 77/2012 59A 77/2012-295 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Karla Kosteleckého v právní věci žalobkyně A.A., bytem XX, zastoupené JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 17, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nám. Hrdinů 3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2012 č. j. VS-2881/511/2-2004, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 8. 2012 č. j. VS-2881/511/2-2004, s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen ,,krajský úřad“) ze dne 6. 1. 2011, č. j. SO/M/279/2006/Če, KULK/1247/2011. Tímto prvostupňovým rozhodnutím krajský úřad vyslovil podle § 24 a § 6 odst. 7 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen ,,zákon o státním občanství“), že se nevyhovuje žádosti o vydání potvrzení o zachování českého (československého) státního občanství J. A., nar. … (otce manžela žalobkyně). Žalobkyně za prvé nesouhlasila se závěry správních úřadů, že jmenovaný J.A. měl německou národnost. Uváděla, že do roku 1939 měl národnost československou. Poukázala na to, že jeho opatrovníkem byl Čech kníže L., jmenovaný studoval vysokou školu v Praze v českém jazyce, ovládal český jazyk a používal ho. Žalobkyně nesouhlasila se závěry žalovaného na str. 10 napadeného rozhodnutí o tom, že již před rokem 1939 byl jmenovaný Němcem. Jeho zaměstnanci mluvili česky, měl v 1. republice domovské právo, v roce 1923 byl mustrován českou armádou, byl zcela integrován v české společnosti. Byl přijat do Řádu sv. Lazara, jehož členové byly vesměs Češi, i po odchodu z vlasti do Rakouska zůstal v tomto řádu českého Velkopřevorství, nepřešel do rakouského, s Čechy mluvil zásadně česky. Žalobkyně se ohradila proti negativnímu a nespravedlivému hodnocení osoby J.A. ze strany žalovaného. Podle ní žalovaný nezhodnotil správně, že J.A. až do doby, než byl přinucen podepsat sčítací listy v roce 1939, žil na území České republiky a sám měl československé státní občanství. Samotným podpisem sčítacího archu, kde jmenovaný uvedl německou řeč, jej nelze považovat za nepřítele českého národa a podpis na tomto dokumentu obecně za projev zrady Československého státu a nepřátelství k němu. V druhém žalobním bodu žalobkyně rozporuje, že na jmenovaného nebylo možno aplikovat ustanovení § 1 odst. 4 Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/45 Sb. ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen ,,ústavní dekret“). Podle žalobkyně žalovaný nesprávně vykládal podpis jmenovaného na sčítacím dotazníku, kdy byl hodnocen jako Němec bez ohledu na skutečnosti, které ho k podpisu dotazníku vedly. Toto globální konstatování však odporuje podstatě ústavního dekretu, neboť výjimky v něm stanovené zachovávají československé občanství i osobám, které tzv. Fragebogen podepsali. Žalobkyně poukazovala na to, že pod sp. zn. 13743/46 byla u Magistrátu hlavního města Prahy, konskripčního úřadu registrována žádost jmenovaného J.A. a E. (A.) A. o vystavení osvědčení národní a státní spolehlivosti dle ústavního dekretu. Jako důkaz žalobkyně označila potvrzení o žádosti adresované Zemskému národnímu výboru (dále jen „ZNV“) v Praze ze dne 14. 8. 1946 pod sp. zn. 13743 pro J. i A.A. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí tehdejšího Ministerstva vnitra v této věci a veškerá další údajně provedená opatření nejsou k nalezení. Ke sdělení ONV v Turnově ze dne 18. 2. 1947 žalobkyně namítla, že nebylo zdůvodněno, rozhodně jím nebylo ukončeno jednání o vystavení osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 a § 2 odst. 1 ústavního dekretu, řízení nebylo ukončeno rozhodnutím. Nadto ONV v Turnově rozhodl po obdržení žádosti dne 10. 2. 1947 během 3 dnů, je tedy nepředstavitelné, že by mohlo být učiněno materiálně fundované komplexní rozhodnutí, navíc ONV v Turnově nebyl objektivní, neboť měl zájem o majetek J.A. Zápisy v poštovní knize se jeví jako nevěrohodné, žalobkyně se domnívá, že při zápisu pod sp. zn. 13743 pro A. A. došlo k manipulaci. Zažádané řízení bylo u A. A. provedeno zjevně za pana J.A., což je na základě § 4 odst. 1 ústavního dekretu nepřípustné. Z výsledku šetření v Archivu hlavního města Prahy ze dne 2. 12. 2010 vyplynulo, že spis v této věci není uložen, opět se zde nehovoří o tom, že by rozhodnutí v této věci existovalo, odkazuje se jen na jakousi zprávu. Žalobkyni nemůže být kladeno za vinu, že nepředložila potvrzení o ukončení řízení. Podle žalobkyně jsou tvrzení správních orgánů o tom, že žadatelka nepředložila rozhodnutí o ukončení řízení, v rozporu s tvrzením o tom, že žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu nebylo vyhověno. Žalobkyně dovozuje, že ještě do roku 1960 nebyly zjištěny poznatky ohledně státního občanství jmenovaného a jeho manželky. Zamítavé rozhodnutí by jistě bylo obratem použito. Žalobkyně shrnula s tím, že řízení o žádosti jmenovaného a A.A. ze dne 14. 8. 1946 o potvrzení podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu nebyla ukončena. V další části žaloby žalobkyně dovozuje, že jmenovaný byl při podpisu tzv. Fragebogen pod nátlakem nacistického režimu a zemského rady z Jičína, který byl Němec, jež ultimativně vyzval J.A. k vyplnění dotazníku k zjištění německé státní příslušnosti a k podání žádosti o členství v NSDAP. Vstup do NSDAP jmenovaný do samého konce odmítal, jako důkaz žalobkyně navrhuje provést vyjádření J.A., syna jmenovaného z roku 2008, svědeckou výpověď pana K. ze dne 18. 5. 1966 a JUDr. V.Š. ze dne 5. 2. 1946. Z věcného příkazu 1/44 Sicherheitsdienstu ze dne 12. 1. 1944 pak plyne, že při vyplňování dotazníku u šlechticů existovala možnost, že nacistický režim mohl vyvíjet nátlak. Dalším důvodem pro zastrašení jmenovaného byly židovské kořeny rodiny. Tzv. Fragebogen byl tedy podepsán pod nátlakem nacistického režimu ve snaze ochránit rodinu a zaměstnance jmenovaného, kteří byli Češi. Žalovaný tato fakta, zejména podezření ohledně židovských kořenů, neguje, přestože úřady potvrdily souvislost mezi ohrožením ze strany nacistického režimu na základě podezření, že rodina má židovský původ, a podpisem na dotazníku, žalobkyně se dovolávala dopisu krajského úřadu ze dne 26. 10. 2005. Historicky jednoznačně prokazatelnými vzory chování okupační moci je prokázáno, že tzv. Fragebogen byl vyplněn na základě nátlakové situace bez svobodné vůle a lze proto použít § 1 odst. 4 ústavního dekretu. Ve třetím žalobním bodu se žalobkyně soustředí na možnost zachování československého občanství J.A. podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu. Podle žalobkyně dne 8. 2. 1946 podala A.A. žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu pro sebe a svého manžela a podle § 4 odst. 2 ústavního dekretu pro nezletilé děti J., K. a P.. Jmenovaný žádost podal sám dne 28. 10. 1945 a 12. 12. 1945 a tuto žádost formálně správně jako vojenský zajatec US Army adresoval československému konzulátu ve Frankfurtu. Jmenovaný nemůže být osobně zodpovědný za to, že předmětné žádosti nebyly postoupeny zjevně příslušným orgánům, ačkoli československý konzulát ve Frankfurtu byl veden u US Army, které byly žádosti předány, a to ve lhůtě stanovené ústavním dekretem. Podle žalobkyně dospěl žalovaný k nesprávnému závěru, že československé úřady nejsou odpovědny za jednání US Army. Žalobkyně uvedla, že každý úřad tehdejšího československého státu byl povinen přeposlat jemu doručený dokument věcně příslušnému úřadu. Tato povinnost se vztahovala i na Českou misi ve Frankfurtu. Podle žalobkyně je US Army podřaditelná České misi. Ústavní dekret nepočítal s eventualitou, že žádost bude podávána i osobami, které se nenacházeli v předmětné době na území Československa, J.A. učinil vše, co bylo v jeho moci, aby žádosti odeslal. Nebylo prokázáno ukončení takového řízení, o čemž svědčí doklady z roku 1960, kdy si československé úřady nebyly jisty, jaká státní příslušnost jmenovanému přísluší, proto musí řízení příslušný úřad dokončit. Žalobkyně se vrátila k tomu, že dne 8. 2. 1946 byla podána žádost podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu A.A. za sebe, děti i jmenovaného, tato žádost nebyla do dnešního dne vyřízena řádným způsobem. O tom svědčí to, že jmenovaný nebyl veden pod uvedeným jednacím číslem. Žalovaný nikdy nehodnotil, že dne 7. 8. 1945, tedy 3 dny před účinností ústavního dekret, vystavil ONV v Hrubé Skále potvrzení ve prospěch rodiny A, které materiálně vykazuje obsah potvrzení národní spolehlivosti. Vysokou váhu takového potvrzení konstatoval Ústavní soud