7 As 150/2012 — Nejvyšší správní soud

59 Af 12/2013- 87 - text 59Af 12/2013-87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Karla Kosteleckého v právní věci žalobce MUDr. P.G., bytem XX, zastoupeného Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Komenského 87/3, 460 01 Liberec 1, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 11. 3. 2013, č. j. 7753/13/5000-14102-708855, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl změněn platební výměr Finančního úřadu v České Lípě (dále jen ,,správce daně“) ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2558/11/172911500417, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 137 475 Kč tak, že žalovaný vyměřil daň ve výši 148 005 Kč. 1) Žalobce namítal nezákonnost zahájení a vedení vytýkacího řízení z důvodu konkludentního vyměření daně ke dni 30. 6. 2012. Vytýkací řízení nebylo možno vydáním výzvy ze dne 12. 8. 2010 zahájit, konkludentní vyměření daně žalobce dovozoval z ustanovení § 62 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků (dále jen ,,ZSDP“), když dle výpisu z daňové informační schránky žalobce ke dni 31. 8. 2010 plyne, že správce daně žalobcem přiznanou daňovou povinnost ve výši 68 595 Kč vyměřil a předepsal ji k přímému placení. Žalobce odkázal také na to, že dne 15. 12. 2010 a 15. 6. 2011 byla správcem daně předepsána záloha na daň z příjmů ve výši 27 500 Kč, tedy z poslední známé daňové povinnosti ve výši 68 595 Kč dle podaného daňového přiznání. Dále žalobce namítal, že výzva ze dne 12. 8. 2010 neobsahovala v rozporu s § 32 odst. 3 ZSDP odůvodnění. Správce daně sice ve výzvě odstavec odůvodnění nazval, ale pouze citoval zákon, aniž by uvedl konkrétní přezkoumatelnou správní úvahu v odůvodnění výzvy. 2) Žalobce dále namítal nesprávný úřední postup spočívající v nevyřízení stížnosti proti neurčitosti obsahu sdělení správce daně ze dne 18. 1. 2011 a stížnosti, že toto sdělení nebylo vyhotoveno úřední osobou, která by byla v dané věci oprávněna za správce daně jednat. Žalobce se dovolával ustanovení § 261 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, uvedl, že judikatura dovodila aplikovatelnost institutu námitek i na vytýkací řízení, tedy i na postup k odstranění pochybností. Nevyřízení námitek mělo vliv na procesní situaci žalobce, kdy mu nebyl ze sdělení znám myšlenkový postup správce daně. Vysvětlení se žalobci nedostalo, ve věci bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou projednací, byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobci bylo upřeno právo na to, aby s ním byly závěry postupu k odstranění pochybností projednány v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit k prováděným důkazům. Nesouhlasil, aby bylo o věci rozhodnuto bez jednání, ani nesdělil správci daně, že netrvá na konečném projednání výsledků zjištění postupu pro odstranění pochybností. Poukázal na to, že předvolání ze dne 4. 11. 2010 k projednání zprávy o výsledku vytýkacího řízení na 22. 11. 2010 mu bylo doručeno až dne 25. 11. 2010. 3) Správci daně a žalovaný se nesprávně spokojili s tím, že v odůvodnění platebního výměru byl odkaz na úřední záznam ze dne 18. 1. 2011, č. j. 2967/11172911506113. Podle § 147 daňového řádu může odůvodnění v rozhodnutí o stanovení daně absentovat jen za podmínky, že závěry postupu o odstranění pochybností byly řádně projednány a projednání zachyceno v protokolu, což se v dané věci nestalo a žalobci nejsou zákonné důvody pro dodatečné doměření daně známy. 4) Žalovaný ve výroku rozhodnutí uvedl, že o věci rozhodoval dle § 145 a § 98 daňového řádu, ačkoli žalobce podal řádně a včas daňové přiznání, aplikace § 145 daňového řádu je nezákonná. Pro stanovení daně podle pomůcek nebyly dány důvody. Přiznání bylo podáno řádně a včas, žalobce nebyl vyzván k podání přiznání a ani z odůvodnění rozhodnutí o odvolání není zřejmé, jaké pomůcky byly použity, není ani na jisto postaveno, zda daň byla stanovena dokazováním, či podle pomůcek. Ani z písemnosti žalovaného ze dne 8. 11. 2012 neplyne úmysl stanovit daň podle pomůcek. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání není rozvedeno, jak byla daňová povinnost dle pomůcek stanovena. 5) Žalobce vytknul nesprávné uvedení § 139 daňového řádu v platebním výměru a výroku rozhodnutí žalovaného. Znovu se dovolával toho, že daň již byla vyměřena a předepsána do evidence daní ke dni 30. 6. 2010, opětovné vyměření, nikoliv doměření, bylo mimo zákonné oprávnění správce daně a žalovaného. 6) Dále se žalobce bránil části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, v němž žalovaný konstatoval, že žalobce ve svém podání ze dne 6. 9. 2010 uvedl, že pohledávky v hodnotě 175 347 Kč byly zahrnuty do zdanitelných příjmů ve zdaňovacím období 2009, přestože byl o danou částku zvýšen základ daně v předchozím zdaňovacím období. Takové tvrzení žalobce neučinil, pravděpodobně se jednalo o chybu v psaní, jednalo se o změnu slova „přestože“ za „protože“. 7) Žalovanému bylo vytýkáno, že se nevyjádřil ke stížnosti žalobce ze dne 7. 2. 2011 a pominul, že stížnost nebyla dosud vyřízena. 8) Platební výměr nepodepsala úřední osoba, žádná taková skutečnost neplyne z úředního záznamu ve spise. Pokud žalovaný odkazuje na Organizační řád územních finančních orgánů a Podpisový řád Finančního úřadu v České Lípě, ten není žalobci znám a není veřejně známou listinou. Každý pracovník správce daně či žalovaného není automaticky úřední osobou, proto daňový řád zakládá povinnost o tom, kdo je úřední osobou, učinit úřední záznam a uložit ho do spisu. Ve spise se nachází úřední záznam, který určuje jinou osobu jako úřední, nikoli Ing. I.N.. Žalobce zopakoval, že neexistuje úřední záznam, nebylo tedy určeno, kdo je úřední osobou v dané věci dle § 12 odst. 4 daňového řádu, platební výměr tedy podepsala nepříslušná osoba a platební výměr je nezákonným rozhodnutím. 9) Žalobce zopakoval, že nezákonnost platebního výměru spočívá v absenci řádného odůvodnění, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V odůvodnění rozhodnutí nebylo dle § 102 odst. 4 daňového řádu uvedeno, které skutečnosti má správce daně za prokázané a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a o které důkazy opřel svá skutková tvrzení a jak věc posoudil po právní stránce. Mělo být uvedeno, jak se správce daně vypořádal s návrhy a námitkami uplatněnými žalobcem, tedy i námitkou ze dne 7. 2. 2011, jež se týkala nepřezkoumatelnosti listiny ze dne 18. 1. 2011. Odůvodnění platebního výměru nemůže vyplývat z neprojednaného a nesrozumitelného sdělení správce daně ze dne 18. 1. 2011. Žalobce rovněž vznesl námitku neurčitosti platebního výměru z důvodu absence poukazu na konkrétní ustanovení právní úpravy, přičemž ani v odvolacím řízení nebylo odůvodnění řádně doplněno. 10) Ohledně posouzení částky 176 997 Kč žalobce upozornil, že ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ,,ZDP“), používá pojem „upraví základ daně“, zatím co žalovaný používá pouze výraz „zvýší základ daně“. Žalovaný přitom nijak nevysvětlil, proč se základ daně o pohledávky nesnižuje, ale jen zvyšuje. Podle žalobce je takový výklad nesmyslný, neboť by docházelo k pravidelnému zdaňování pohledávky při změně způsobu uplatňování výdajů, aniž bylo dosaženo jakéhokoliv příjmu žalobcem. Žalobce poukázal na to, že žádný nepeněžní či peněžní příjem ve výši 176 997 Kč, o který by měl zvýšit základ daně, neobdržel. Pokud dojde ke změně uplatňování výdajů z paušálních na skutečné, tak je nutno provést obrácenou matematickou operaci než při přechodu ze skutečných výdajů na paušální a evidenci zápisem mínusové položky vrátit do původního stavu. Jako absurdní žalobce odmítnul tvrzení žalovaného, že zákonným důvodem předmětného zvýšení je skutečnost, že žalobce měl k těmto pohledávkám a zásobám výdaje. Žalobci není zřejmé, jak tyto skutečnosti spolu souvisí, v roce 2009, kdy vedl výdaje paušálem, žádné výdaje snižující základ daně z příjmu k předmětným pohledávkám, vzniklým v roce 2008, neuplatnil. Nelze také tvrdit, že pokud existuje pohledávka, tak již všechny výdaje související s pohledávkou byly vynaloženy či jsou zachyceny v závazcích. Žalovaný neuvedl žádnou přezkoumatelnou správní úvahu ke zvýšení základu daně o výši pohledávek. Rovněž nelze odhlédnout od toho, že vytýkací postup byl nezákonně vedený, pokud je žalobci vytýkáno, že nepředložil žádný důkazní prostředek. Pokud správce daně měl zájem prověřit základ daně a daň, měl řádně zahájit daňovou kontrolu. 11) V posledním žalobním bodu žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že neprokázal zdanění částky 175 347 Kč podle ZDP. Podle žalobce není třeba opětovně dokazovat skutečno