2 Afs 8/2005 — Nejvyšší správní soud

15 Af 147/2011- 41 - text Pokračování 11 15Af 147/2011 15Af 147/2011-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: PROFIFENSTER, s. r. o., IČ: 254 92 616, se sídlem v Českých Budějovicích 7, ul. F. A. Gestnera č. p. 21/3, PSČ 370 01, zastoupené Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, daňovým poradcem, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Václavské náměstí č. p. 799/48, PSČ 110 00, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, ul. Masarykova č. p. 427/31, poštovní přihrádka 351, PSČ 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 8235/11-1700-506345, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 8235/11-1700-506345, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr vydaný Finančním úřadem v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) dne 25. 5. 2011, č. 110/D/2011, č. j. 193360/11/214986506369, kterým byl žalobkyni vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně dle ust. 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), ve výši 8.000.000,-Kč. Současně se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil i prvostupňový platební výměr správce daně a žalované straně uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Na tomto místě je třeba uvést, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. S ohledem na tuto skutečnost se ve smyslu ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s ust. § 5 a § 7 písm. a), § 20 odst. 2 zákona o finanční správě se od 1. 1. 2013 místo původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bez dalšího stalo žalovaným Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Žalobkyně v obsáhlé žalobě předně uvedla, že s Úřadem práce v Mostě (dále jen „poskytovatel“) uzavřela dne 23. 11. 2007 Dohodu o finanční podpoře projektu dle Programu pro podporu tvorby nových pracovních míst v regionech nejvíce postižených nezaměstnaností pod č. j. 2007/47137-411, ve znění Dodatku č. 1 ze dne 30. 11. 2009 (dále jen „dohoda“), na jejímž základě byla žalobkyni v letech 2007 až 2009 poskytnuta finanční podpora na tvorbu nových pracovních míst vytvořených v rámci projektu rozšíření výroby plastových a kovových výrobků v okrese Most v celkové výši 8.000.000,-Kč. Dle čl. I. bodu 1.1 dohody byla finanční podpora poskytována na vytvoření 40 nových pracovních míst ve výši 200.000,-Kč na jedno nově vytvořené pracovní místo, maximálně však do výše 50 % z celkových uznatelných nákladů. V čl. II. bodu 2.1 dohody se žalobkyně zavázala, že ve lhůtě dvou kalendářních let následujících po roce, ve kterém byla dohoda uzavřena, tj. do 31. 12. 2009, vytvoří a obsadí minimálně 40 nových pracovních míst v okrese Most. Čl. II. bod 2.2 dohody přitom stanovil, že počtem pracovních míst se rozumí rozdíl mezi průměrným přepočteným počtem zaměstnanců zaměstnaných žalobkyní na území ČR za 3 měsíce po uplynutí lhůty dle bodu 2.1 dohody, tj. k 31. 3. 2010, a průměrným přepočteným počtem zaměstnanců zaměstnaných žalobkyní na území ČR za období 12 kalendářních měsíců předcházejících kalendářnímu měsíci, ve kterém nastal rozhodný den, tj. od 1. 2. 2006 do 31. 1. 2007, nebo 1 kalendářního měsíce předcházejícího kalendářnímu měsíci, ve kterém nastal rozhodný den, tj. za leden 2007, a to za to období, ve kterém byl takto určený počet osob vyšší. Počet zaměstnanců zaměstnaných žalobkyní na nových pracovních místech musel být přepočten na plný pracovní úvazek. Žalobkyně dále uvedla, že v rámci kontrolního zjištění bylo mj. uvedeno, že ke dni 31. 12. 2009 má žalobkyně evidenční počet zaměstnanců 33, přičemž 19 z těchto zaměstnanců je zaměstnaných v rámci plnění dohody. Správce daně následně v rámci daňové kontroly konstatoval porušení čl. II. bodu 2.1 a bodu 2.2 dohody. Dle správce daně průměrný přepočtený stav zaměstnanců žalobkyně od 1. 2. 2006 do 31. 1. 2007 činil 52,05, za leden 2007 činil 58,55 a k 31. 3. 2010 činil 29,23. Správce daně dále konstatoval, že pokud se rozumí počtem pracovních míst rozdíl mezi průměrným přepočteným počtem zaměstnanců zaměstnaných k 31. 3. 2010 a průměrným přepočteným počtem zaměstnanců zaměstnaných za leden 2007 (období, kdy je určený počet osob vyšší), pak dle něho bylo vytvořeno a obsazeno: 29,23 - 58,55 = - 29,32 míst. Výsledná hodnota je záporná, z čehož dle správce vyplynulo, že stanovený počet nově vytvořených pracovních míst nebyl ze strany žalobkyně splněn. Dle žalobkyně však správce daně naprosto mylně sčítá evidenční počet zaměstnanců před dohodou, k nimž přičítává 40 zaměstnanců v rámci plnění dohody. Navíc z pouhého subjektivního úhlu pohledu správce daně nebyl ke dni 31. 12. 2009 naplněn evidenční stav zaměstnanců žalobkyně 87, a proto z tohoto důvodu údajně nebyla splněna podmínka vyplývající z dohody, přestože dle žalobkyně dohoda žádný takový součet neuvádí. Předmětem dohody byla totiž pouhá evidence zaměstnanců související jedině s předmětem dohody, nikoliv však před dohodou. K tomuto žalobkyně doplnila, že dohoda nic takového nezmiňuje, nenařizuje, natož aby to bylo považováno za nesplnění dohody, jak uvedl správce daně ve zprávě o kontrole ze dne 20. 5. 2011. K porušení čl. II. bodu 2.2 dohody žalobkyně uvedla, že v tomto případě ze strany správce daně došlo k mylnému a nezákonnému posouzení, neboť tento správní orgán dle žalobkyně jakoby záměrně zaměňuje fakta za svou domněnku, jež měla potvrdit jeho subjektivní stanovisko. Text dohody, jakož i v žalobě zmíněné jednotlivé body, představují toliko popis skutečností, jež měly být dodrženy před podpisem a po ukončení dohody. V tomto směru žalobkyně jako podstatné především zmínila doložení pokladů pro průměrný přepočtený stav zaměstnanců před dohodou. Dle žalobkyně doložení těchto dokladů představovalo toliko pouhý monitoring žalobkyně, jakožto společnosti, jež měl zjistit, zda je žalobkyně vůbec schopna požadovaného objemu nových zaměstnanců dosáhnout. Jelikož přepočtený stav zaměstnanců musel být odevzdán ještě před plněním, žalobkyně je tak přesvědčena, že tento přepočtený stav nemá se samotnou dohodou nic společného, pročež tedy ani nebyl podmínkou pro etapové čerpání dohody. Dle žalobkyně navíc dohoda neobsahuje žádné takové souvztažnosti v souvislosti s porušením podmínek dohody, na jejichž základě se žádá vrácení celé finanční podpory ve výši 8.000.000,-Kč. Pokud by tomu skutečně bylo tak, jak uvedl správce daně, dle žalobkyně by tak poslední věta čl. II. bodu 2.2 dohody, podle níž počet zaměstnanců na nových pracovních místech musí být přepočten na plný pracovní úvazek, byla naprosto scestná, neboť zaměstnanci tvořící pracovní místa v přímé souvislosti s dohodou museli být zaměstnáni výhradně na plný pracovní úvazek, a nikoliv na částečný. V návaznosti na předestřené skutečnosti pak žalobkyně poznamenala, že nesplnění podmínek dohody, jak bylo popsáno správcem daně, není možné, neboť tyto podmínky nejsou dohodou upraveny, pročež se žalobkyně domnívá, že z tohoto důvodu nelze předepsat porušení rozpočtové kázně v plném rozsahu, neboť dohoda v tomto rozsahu nebyla porušena. Žalobkyně dále ohledně přepočteného stavu zaměstnanců za období od 1. 2. 2006 do 31. 12. 2007 uvedla, že tento přepočtený stav se používá jen v monitorovacím případě, kdy dopředu nemusí být zřejmé, že společnost může také zaměstnávat i pracovníky se zkráceným úvazkem. Dle žalobkyně výchozím předpokladem pro přepočtený stav nejsou zaměstnanci, ale odpracované hodiny [viz ust. § 2 zákona č. 47/2002 Sb., podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře podnikání“)]. Dle žalobkyně proto nelze srovnávat přepočtený stav za období od 1. 2. 2006 do 31. 12. 2007, tj. počet zaměstnanců před dohodou, s přepočteným stavem ke dni 31. 3. 2010, tj. po dohodě, a to ještě za celou společnost. Pokud byl následně správcem daně vystaven platební výměr na v celém rozsahu poskytnuté dotace, jedná se dle žalobkyně s ohledem na předestřené skutečnosti o nezákonný platební výměr. Žalobkyně připustila, že sice dle čl. II. bodu 2.2 dohody platí, že zaměstnanci s novým pracovním místem se musí p