8 Azs 25/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 99/2013- 56 - text [OBRÁZEK]15A 99/2013-56 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobce: V. M., bytem „X“, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 1960/ZPZ/2013-4 t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 1960/ZPZ/2013-4, a rozhodnutí Městského úřadu Žatec ze dne 4. 4. 2013, č. j. MUZA8858/2013, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí č. j. 1960/ZPZ/2013-4 ze dne 19. 6. 2013, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Žatec ze dne 4. 4. 2013, č. j. MUZA8858/2013, kterým byl zamítnut návrh na ustavení žalobce mysliveckým hospodářem pro společenstevní honitbu Sádek – Lhota, pro nesplnění podmínky bezúhonnosti, neboť byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Žalobce nesouhlasil s tím, že správní orgány zamítly návrh Mysliveckého sdružení Černá Hora, uživatele společenstevní honitby Sádek – Lhota na jeho ustanovení mysliveckým hospodářem, protože nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Žalobce zopakoval v žalobě námitky uplatněné v odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec č. j. MUZA8858/2013 [OBRÁZEK]Pokračování 2 15A 99/2013 a odcitoval části odůvodnění rozhodnutí žalovaného. K tomuto zejména namítal, že oba správní orgány nesprávně dovodily, že mají-li právo si při posuzování bezúhonnosti mysliveckého hospodáře vyžádat podle § 35 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, opis z jeho evidence Rejstříku trestů, pak je tím myšleno uplatnění stejného pravidla pro posuzování bezúhonnosti jako u myslivecké stráže stanovené v § 12 odst. 5 zákona o myslivosti. Žalobce připomněl, že sice byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, ale jeho odsouzení bylo soudem zahlazeno, proto se na něj ve smyslu § 106 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) hledí, jako by odsouzen nebyl. Poukazoval na to, že žalovaný nepřihlížel, ačkoli mu tato skutečnost byla známa z opisu evidence Rejstříku trestů, k zahlazení odsouzení, přičemž tento svůj postup opíral o vzájemný poměr mezi zákonem o myslivosti a trestním zákoníkem v tom smyslu, že zákon o myslivosti je ve vztahu k trestněprávním předpisům zákonem speciálním a pro účely posuzování bezúhonnosti podle § 35 odst. 1 zákona o myslivosti se ustanovení § 106 trestního zákoníku o zahlazení odsouzení nepoužije. Žalobce namítal nezákonnost postupu žalovaného při posuzování bezúhonnosti žalobce, navrženého na mysliveckého hospodáře, spočívající v aplikaci § 12 odst. 5 zákona o myslivosti, který se vztahuje výlučně k posuzováním způsobilosti kandidáta na mysliveckou stráž. Úprava myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře je přitom v zákoně provedena odděleně a § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti, který upravuje podmínky ustanovení mysliveckého hospodáře, odkazuje výlučně na § 12 odst. 4 téhož zákona, který upravuje podmínky pro ustanovení myslivecké stráže tak, že za bezúhonného se podle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona. Přísnější podmínky bezúhonnosti platí proto právě jen u myslivecké stráže, a pokud by podle § 12 odst. 5 zákona o myslivosti mělo být postupováno i v případě mysliveckého hospodáře, zákon by tak jistě výslovně stanovil. Žalobce své argumenty podpořil odkazem na důvodovou zprávu k novele zákona o myslivosti č. 59/2003 Sb., v níž se uvádí, že myslivecký hospodář není na rozdíl od myslivecké stráže veřejným činitelem, a proto by bylo nesprávné, pokud by pro něj byla uplatňována stejná kritéria. Vzhledem k tomu, že Policie ČR provádí šetření zejména spolehlivosti a bezúhonnosti ve smyslu zákona o zbraních a střelivu, není důvod, aby byl myslivecký hospodář stejné proceduře podroben dvakrát. Žalobce dále odkazoval na důvodovou zprávu k zákonu č. 124/2008 Sb., změna zákona o Rejstříku trestů a dalších zákonů, kterým bylo do zákona o myslivosti vloženo ustanovení, na jehož základě si správní orgán vyžaduje opis z evidence Rejstříku trestů a touto dokládal, že provedená změna byla pouze technického rázu a měla vést k přesunu povinnosti fyzických osob předkládat výpis z evidence Rejstříku trestů na správní orgány v tom smyslu, že tyto mají povinnost sami vyžádat opis z Rejstříku trestů. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a požadoval náhradu nákladů řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. K žalobním námitkám, se vyjádřil tak, že při posuzování bezúhonnosti žalobce postupoval podle právní zásady lex specialis derogat legi generali, tedy že zvláštní úprava má přednost před normou obecnou (subsidiární), která se uplatní jen tam, kde zvláštní právní předpis věc sám neupravuje. Žalovaný proto v daném (K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování 3 15A 99/2013 případě v prvé řadě postupoval podle zákona o myslivosti, který přímo definuje bezúhonnost, jako podmínku pro ustanovení mysliveckého hospodáře. V tomto zákoně je upraveno i posouzení bezúhonnosti ve vztahu k zahlazení odsouzení, kterým se žalovaný rovněž zabýval, když z opisu evidence Rejstříku trestů zjistil, že žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin a osvědčil se. Žalovaný přisvědčil žalobci v tom, že § 35 zákona o myslivosti neobsahuje na rozdíl od § 12 téhož zákona pravidlo upravující posouzení bezúhonnosti ve vztahu k zahlazení odsouzení a poukázal na to, že žalovaný k překlenutí této nejasnosti postupoval v souladu s obecnými metodami výkladu právní normy. Za užití logického výkladu založeného na argumentu per analogiam legis (analogie zákona) žalovaný aplikoval na daný případ nejblíže podobné ustanovení, kterým je § 12 odst. 5 uvedeného zákona. Tento závěr žalovaného byl odůvodněn i tím, že předpoklady k ustanovení mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže jsou téměř totožné, a myslivecký hospodář je oprávněn stejně jako myslivecká stráž usmrcovat toulavé psi a kočky a další škodlivá zvířata dle § 35 odst. 4 písm. e) a § 14 odst. 1 písm. e), f), g) zákona o myslivosti. Žalovaný připomněl, že pokud by zákonodárce zamýšlel učinit rozdíl mezi bezúhonností myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře, nestanovil by v zákoně výslovnou povinnost správního orgánu vyžádat si opis z evidence Rejstříku trestů, v němž jsou, na rozdíl od výpisu, uvedeny i zahlazené trestné činy. Žalovaný závěrem odmítl argumentaci žalobce důvodovými zprávami k zákonu č. 59/2003 Sb., změna zákona o myslivosti a zákona o obcích a k zákonu č. 124/2008 Sb., změna zákona o Rejstříku trestů a dalších zákonů, s odůvodněním, že žalobce irelevantně spekuluje o záměru zákonodárce. V replice k vyjádření žalovaného žalobce poukázal na to, že myslivecká stráž je na rozdíl od mysliveckého hospodáře úřední osobou a ani práva a povinnosti z těchto funkcí vyplývající si nejsou podobná. Hlavním úkolem myslivecké stráže je dohlížet na dodržování povinností spojených s ochranou myslivosti, naproti tomu hlavním úkolem mysliveckého hospodáře je zabezpečovat plnění povinností spojených s chovem a lovem lesní zvěře. Tomu pak odpovídají i rozdíly v předpokladech pro výkon shora uvedených funkcí. Žalobce poukázal na to, že shora uvedené skutečnosti žalovaný zcela opominul při výkladu ustanovení zákona a ani podpůrně nepoužil historickou metodu výkladu ustanovení zákona o myslivosti, která by jej musela přivést ke zcela odlišnému závěru než prosté použití analogie zákona. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť oba účastníci vyslovili k výzvě soudu s tímto postupem souhlas. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí