7 As 20/2013 — Nejvyšší správní soud

15 A 28/2015- 46 - text Pokračování 9 15A 28/2015 15A 28/2015-46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: L. B., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, 155 00, Praha 8, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Odboru kancelář hejtmana, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, č. j. 79/KH/2014, ev. č. 12944/2015/KUUK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 28. 1. 2015, č. j. 79/KH/2014, ev. č. 12944/2015/KUUK, s e pro nezákonnost a pro vadu řízení z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23.570 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2015, č. j. 79/KH/2014, ev. č. 12944/2015/KUUK, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Statutárního města Ústí nad Labem, Městské policie Ústí nad Labem (dále jen „povinný subjekt“), ze dne 18. 12. 2014, č. j. MP-ŘMP-1/2014 PB. Tímto rozhodnutím povinný subjekt v souladu s § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 9. 9. 2015 (dále jen „informační zákon“), ve spojení s § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), odmítl žádosti žalobce o poskytnutí informací, podané dne 11. 9. 2014 a 13. 9. 2014, týkající se záznamů z kamerového systému, konkrétně kamer zabírajících placené parkoviště mezi sady B. Smetany a budovou CPI Citycenter ze dne 11. 9. 2014 v čase 3:20 až 3:40 hodin a ze dne 13. 9. 2014 v čase 4:00 až 4:10 hodin, neboť na požadovaných obrazových záznamech se vyskytují osobní údaje o třetích osobách, bez jejichž souhlasu není povinný subjekt oprávněn tyto osobní údaje žalobci poskytnout. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný nijak nezkoumal, zda požadovaný záznam skutečně obsahuje osobní údaje, kvůli kterým by bylo třeba provést anonymizaci. Vzhledem k tomu, že kamerový záznam byl pořizován v noci a osoby na záznamu se nepodařilo identifikovat ani Policii České republiky, žalobce vyjádřil pochybnosti o nutnosti anonymizace. Žalobce neměl ke kamerovému záznamu přístup, proto ponechal na uvážení soudu, zda je nutné požadovaný záznam anonymizovat. Žalobce dále žalovanému vytýkal, že se spokojil s tvrzením povinného subjektu, že nedisponuje technikou umožňující rozmazání obličeje v obrazovém záznamu, aniž by toto tvrzení podrobil jakékoli kritické úvaze. Žalobce připomněl, že městská policie poskytuje podle § 24a odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), záznamy z městského dohlížecího kamerového systému Policii České republiky, což učinila i v tomto případě. Podle žalobce by městská policie jen stěží mohla záznam poskytnout, pokud by nedisponovala technickým a programovým vybavením potřebným k úpravě záznamu. Žalobce zdůraznil, že rozmazání obličeje v obrazovém záznamu je technicky schopen jakýkoli počítač. Podotkl, že povinný subjekt s největší pravděpodobností používá na svých počítačích operační systém Windows, jehož součástí je program Windows Movie Maker umožňující editaci videa. Podle žalobce by přijetí argumentace žalovaného mohlo ad absurdum vést k tomu, že povinný subjekt odmítne poskytnout dokument, protože nedisponuje kancelářským vybavením potřebným ke znečitelnění osobních údajů (černý lihový fix). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 20/2013 žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí nemůže obstát ani v případě, že by soud přisvědčil žalovanému, že záznam je nutné anonymizovat a povinný subjekt nedisponuje technikou umožňující rozmazání obličeje v obrazovém záznamu. V takovém případě totiž měl povinný subjekt postupovat podle § 17 odst. 1 a 3 informačního zákona a vyčíslit náklady, které by mu v souvislosti s provedením anonymizace vznikly. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že okolnost, že se Policii České republiky nepodařilo identifikovat osoby zachycené na videonahrávce, je irelevantní ve vztahu k tomu, zda z takové videonahrávky lze osobu identifikovat s konkrétní fyzickou osobou. Dodal, že nemá důvod jakkoli pochybovat o pravdivosti závěru povinného subjektu, že ze záběrů je možno osoby zachycené na videonahrávce ztotožnit s konkrétní osobou. Žalovaný poukázal na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 2/2012 a konstatoval, že žádná právní norma nestanoví postup při posuzování, zda je osoba na kamerovém záznamu identifikovatelná, či nikoli, a výsledek tohoto posouzení je vždy subjektivní. Názory na to, zda údaje mohou vést k identifikaci osoby, se nemusí shodovat. Co je pro jednoho údajem bez hodnoty, může být pro druhého (např. díky znalostem z daného prostředí) údajem dostatečným pro identifikaci osoby. Žalovaný připomněl, že městský kamerový dohlížecí systém provozovaný povinným subjektem byl zřízen za účelem plnění úkolů městské policie, která podle § 1 odst. 2 zákona o obecní policii zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku a plní další úkoly. Tím je podle žalovaného jednoznačně vymezen i účel zpracování osobních údajů, k němuž může kamerový systém sloužit. Informace z tohoto systému lze poskytovat pouze se souhlasem jednotlivých subjektů údajů, což v daném případě při neustanovení identity takových osob nelze splnit. Žalovaný shrnul, že v této situaci bylo možné poskytnout pouze záběry, na kterých se nachází žalobce. Žalovaný setrval na svém závěru o nemožnosti přezkoumání, zda povinný subjekt disponuje technikou umožňující rozmazání obličeje. Dodal, že toto tvrzení povinného subjektu nelze zpochybňovat pouze tím, že je nadřízený správní orgán prohlásí za nedůvěryhodné. Podle žalovaného nemůže mít pokyn, aby si povinný subjekt opatřil software umožňující rozmazání obrazu kamerového záznamu, povahu závazného právního názoru a žalovaný není oprávněn to po povinném subjektu požadovat. Žalovaný doplnil, že městský kamerový dohlížecí systém pracuje se softwarem GUTENDRÜK a OMNICAST, do kterých povinný subjekt nemůže zasahovat. Žalobcem zmiňovaný program Windows Movie Maker, který není určen pro použití na specifických platformách systémů GUTENDRÜK a OMNICAST, slouží podle žalovaného k ručnímu rozmazání záběrů a v tomto případě by bylo nutno ručně rozmazat údaje na každém z 24 snímků pořízených v jedné sekundě. Programy pracující s automatickým sledováním vybraného objektu a jeho rozostřením jsou dostupné pouze za úhradu v částkách blížících se 100.000 Kč. Žalovaný podotkl, že černý lihový fix nelze zaměňovat s pořízením programového vybavení. Podle žalovaného argumentace žalobce, že povinný subjekt měl podle § 17 odst. 1 a 3 informačního zákona vyčíslit náklady spojené s anonymizací, postrádá smysl, neboť žalobce tím zřejmě nemyslel, aby si povinný subjekt pořídil příslušné technické vybavení a jeho úhradu požadoval po žalobci. Žalovaný připomněl, že pod úhradu nákladů podle § 17 odst. 1 informačního zákona nelze podřadit náklady na pořízení technického vybavení. Podle názoru žalovaného nelze z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 20/2013 jednoznačně dovozovat závěr, že se vztahuje i na informace zachycené na kamerovém záznamu. Zmíněný rozsudek se týká informací ze zvukového záznamu, který lze anonymizovat prostým vymazáním určitého úseku, což při anonymizaci kamerového záznamu není možné, protože pak by žalobce neobdržel nic. Podle žalovaného zřejmě při novelizaci zákona o obecní policii v roce 2002 nikdo nepředpokládal, že by z kamerových systémů obecní policie byly poskytovány informace podle informačního zákona. Důvodová zpráva k zákonu č. 311/2002 Sb. přitom sledovala, aby právní úprava shromažďování osobních údajů obecní policií odpovídala úpravě platné pro Policii České republiky či vězeňskou službu. Podle žalovaného se ovšem zapomnělo na to, že úprava zveřejňování osobních údajů Policií České republiky je komplexnější a neumožňuje zveřejňování osobních údajů podle informačního zákona. Při novele informačního zákona č. 61/2006 Sb., řešící mimo jiné poskytování informací o činnosti orgánů činných v trestním řízení, se na obecní policii opět zapomnělo. Žalovaný konstatoval, že záběry z kamer provozovaných Policií České republiky jsou cestou informačního zákona nedosažitelné a vzhledem k tomu, že kamerové systémy provozované obecní policií i Policií České republiky plní stejné úkoly v oblasti