9 As 23/2009 — Nejvyšší správní soud

15 A 29/2015- 30 - text Pokračování 8 15A 29/2015 15A 29/2015-30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera, v právní věci žalobce: R. L., nar. „X“, bez státní příslušnosti, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7, 120 00 Praha 2, proti žalované: Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P.O.BOX 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10.2.2015, č. j. CPR-21427-2/ČJ-2014-930310-258, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 10.2.2015, č. j. CPR-21427-2/ČJ-2014-930310-258, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28.11.2014, č. j. KRPU-194270-11/ČJ-2014-040026, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání cestovního průkazu totožnosti a podle ust. § 115 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a bylo rozhodnuto tak, že se cestovní průkaz totožnosti nevydá. Žalobce uvedl, že podal dne 27.8.2014 žádost o vydání cestovního průkazu totožnosti. Přestože na území České republiky jezdil již od roku 1998, přičemž od roku 2000 bydlel vždy u své družky S. S., občanky České republiky, nedisponuje v současnosti žádným cestovním dokladem, neboť si jej nemůže z objektivních důvodů opatřit. Od roku 2011 mu cestovní průkaz totožnosti vydávala Policie České republiky z důvodu, že je osobou bez státní příslušnosti. Žalobce objasnil, že se narodil v bývalé Jugoslávii v Makedonii, ale po rozpadu Jugoslávie mu Makedonie odmítla udělit své občanství. Žalobce uvedl, že současný přístup žalované porušuje zásadu legitimního očekávání a zásady uvedené v ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a z uvedených důvodů považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalobce považuje za stěžejní posouzení otázky, zda úmysl cizince opustit území České republiky představuje jednu z podmínek k vydání cestovního dokladu. V této souvislosti žalobce dovozuje, že cestovní průkaz totožnosti představuje podle ust. § 108 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců jeden z druhů cestovních dokladů, přičemž zákon žádné omezení použitelnosti tohoto dokladu neobsahuje. Podle žalobce je povinnost cizince vstupujícího na území České republiky mít cestovní doklad splněna i předložením cestovního dokladu totožnosti. Žalobce připustil, že formulací „cestovní doklad totožnosti k vycestování vydá policie“ zákonodárce naznačil úmysl, aby tento cestovní doklad sloužil k vycestování cizinců. Žalobce v této souvislosti však poukázal na skutečnost, že sama žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 5 připustila, že předmětný cestovní doklad se vydává i cizincům, kteří odcestovat nehodlají, což se týká cizinců, kterým ve vycestování brání překážka na jejich vůli nezávislá. Žalobce považuje pojem cestovní doklad totožnosti k vycestování a související právní úpravu za nejasnou, a proto je podle něho nutné ji vykládat v souladu se zásadou in dubio mitius, tedy mírněji ve prospěch daných osob. Žalobce dále poukázal na jazykový výklad slova vycestování, z něhož dovodil, že před vycestováním cizince z daného území cizinec na území ještě nějaký čas pobývá či po vycestování z území na základě předmětného cestovního dokladu opětovně na dané území přicestuje. Žalobce připomněl, že zákon ukládá dvě podmínky pro získání předmětného cestovního dokladu, a to absenci cestovního dokladu a nemožnost si jej opatřit. Podmínka úmyslu cizince vycestovat je podle žalobce vágní a těžko zjistitelná a zákon o pobytu cizinců operuje s pojmy pobývat a odcestovat. Žalobce se domnívá, že žalovaná směšuje pojmy úmysl vycestovat s povinností vycestovat, přičemž hlavním důvodem nevydání předmětného cestovního dokladu je znemožnit žalobci zlegalizování pobytu v České republice, kde žije i s družkou. Žalobce podotkl, že žalovaná omezuje jeho pobytová práva a zaměňuje dané řízení s řízením probíhajícím u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15A 135/2013, ve kterém napadl rozhodnutí o zamítnutí povolení k přechodnému pobytu. Žalobce připomněl, že se jedná o dvě zcela odlišná řízení. Žalobce dále uvedl, že žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím nastolila neřešitelný stav, neboť žalobce má podle ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců povinnost mít při pobytu na území České republiky platný cestovní doklad anebo z území České republiky vycestovat, což bez cestovního dokladu nemůže učinit. Žalobce je osobou bez státní příslušnosti a cestovní doklad se snažil zajistit, což se mu však v Makedonii ani v Albánii nepodařilo. Z potvrzení Velvyslanectví Republiky Makedonie není podle žalobce patrné, jaké další podmínky by musel pro získání makedonského občanství splnit a jaké doklady by musel doložit. Žalobce předpokládá, že by i v této nastalé situaci byl povinen předložit platný doklad totožnosti, kterým nedisponuje. Již v minulosti žalobce žalované prokázal, že Velvyslanectví Makedonské republiky s ním odmítá komunikovat, neboť není jejím občanem. Tento přístup makedonských orgánů podle žalobce souvisí s tím, že je příslušníkem albánské menšiny, která je v Makedonii systematicky diskriminovaná. Závěrem žalobce zopakoval svůj názor, že smyslem cestovního dokladu totožnosti je umožnit cizincům bez cestovního dokladu a s určitým důvodem k pobytu na území České republiky splnit zákonem uloženou podmínku pobývat na území České republiky s platným cestovním dokladem. Tento výklad podle žalobce podporuje i to, že byl v jeho případě v minulosti takto aplikován. Žalobce se neztotožnil s názorem žalované, že nevydání předmětného cestovního dokladu cizinci, který nehodlá území České republiky opustit je ve veřejném zájmu. Tento závěr by podle žalobce vedl k situaci, kdy by cizinec bez platného cestovního dokladu, tedy s nemožností vycestovat, naplnil skutkovou podstatu přestupku podle zákona o pobytu cizinců, tedy pobýval na území České republiky nelegálně. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobcem uplatněné žalobní námitky v předmětné žalobě jsou shodné s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 17.10.2014 č. j. KRPU-157115-11/ČJ-2014-040026, se kterými se odvolací správní orgán již vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. Proto plně odkazuje na rozhodnutí ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10.2.2015 č. j. CPR-24427-2/ČJ-2014-930310-258. Dále pak uvedla, že policie je oprávněná vydat cestovní doklad totožnosti za zákonem stanovených podmínek i k jinému účelu, než je vycestování, avšak v případě, že cizinec požádá o vydání cestovního dokladu totožnosti podle ust. § 114 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a splňuje veškeré podmínky v ustanovení uvedené. Žalovaná trvá na tom, že předmětný doklad totožnosti lze vydat pro umožnění cizinci vycestování z území České republiky. Žalovaná zastává názor, že předmětný cestovní doklad nelze vydat za účelem získání pobytového oprávnění. Žalovaná uvedla, že žalobce nesplňuje podmínku ve smyslu nemožnosti obstarání si cestovního dokladu jiným způsobem, neboť u něho existuje možnost získání dokladu totožnosti za předpokladu, že si vyřídí své osobní záležitosti spojené s občanstvím. Žalovaná k tomu dále doplnila, že žalobce se prokazatelně narodil v Republice Makedonie, přičemž doklady totožnosti mu byly vydány příslušnými úřady ve Skopii. Žalovaná uvedla, že v žalobou napadeném rozhodnutí odůvodnila svůj postup, jakož i postup správního orgánu I. stupně, a nespatřuje rozpor v tom, že v minulosti žádostem žalobce vyhověla a nyní tak pro nesplnění zákonem stanovených podmínek neučinila. Žalovaná poukázala na skutečnost, že je ve veřejném zájmu, aby cizincům bylo umožněno vycestování z území České republiky, k čemuž slouží ust. § 114 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tomuto veřejnému zájmu nelze podle žalované nadřazovat skutečnost, že cizinec území České republiky opustit nehodlá a žádá zde o pobytové oprávnění, k němuž je potřeba doklad totožnosti předložit. Žalovaná připomněla, že pro cizince obecně platí ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, a pokud cizinec pobývající na území České republiky nemá platný doklad totožnosti, musí si být vědom toho, že jeho pobyt bude problematický. Závěrem žalovaná podotkla, že do protokolu