5 As 73/2011 — Nejvyšší správní soud

15 A 73/2015- 67 - text Pokračování 8 15A 73/2015 15A 73/2015-67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D., v právní věci žalobce: A. A., nar. „X“, státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Poštovní schránka 155/50, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2015, č. j. MV-53974-3/SO-2015, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2015, č. j. MV-53974-3/SO-2015, jímž bylo změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen ,,správní orgán I. stupně“), ze dne 19. 2. 2015, č. j. OAM-4145-43/ZR-2011, kterým bylo žalobci podle ust. § 87l odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, na území České republiky (dále jen ,,zákon o pobytu cizinců“), zrušeno povolení k trvalému pobytu a k vycestování z území České republiky mu dle ust. § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců byla stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že výrok I. nahradil textem: ,,povolení k trvalému pobytu se podle ust. § 871 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ruší;“ a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nesprávné, a to hned z několika důvodů. Předně má za to, že nelze přihlížet k odsouzením, která byla v důsledku amnestie zahlazena. Žalovaný trvá na tom, že z hlediska ust. § 87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců není rozhodné, zdali byl cizinec odsouzen pro trestný čin, nýbrž zda se dopustil určitého jednání. V daném případě je pak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, když žalovaný nijak blíže nekonkretizoval jednání, kterého se měl žalobce dopustit, ačkoli právě jednání žalobce představovalo rozhodnou skutečnost. Pouhé konstatování ustanovení trestního zákoníku, pro které byl žalobce shledán vinným, bez nastínění informací, v čem jednání žalobce spočívalo, nevykazuje prvek závažného porušení veřejného pořádku. Navíc i sám žalovaný formuloval, že existence odsouzení nemusí automaticky dokládat narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Vzhledem k právě uvedenému tak lze napadené rozhodnutí považovat za vnitřně rozporné. Žalovaný založil své závěry na trestní minulosti žalobce, který byl šestkrát odsouzen, nicméně pouze ke dvěma případům naznačil, jakého jednání se vlastně žalobce dopustil, přičemž v prvním případě se zmínil o odsouzení, ke kterému došlo před více než šesti lety a v druhém případě se jednalo o trestný čin výtržnictví, za který byl žalobce pravomocně odsouzen, avšak tato skutečnost nepředstavovala překážku pro udělení mu povolení k trvalému pobytu. Žalovaný se ve své argumentaci zabýval i trestnou činností páchanou na území Spolkové republiky Německo, o které se nicméně v dalších pasážích odůvodnění vyjádřil v tom smyslu, že se mu nepodařilo zjistit podrobnější informace. Spolu s tímto tvrzením žalovaný poukázal na krátké časové úseky mezi páchanou trestnou činností, s čímž žalobce nemůže souhlasit, neboť mezi posledním a jemu předcházejícím odsouzením uplynula doba téměř dvou let a ještě dřívějšímu odsouzení pak předcházela doba téměř čtyř let. Závěr žalovaného, že se žalobce ,,se značnou pravděpodobností“ v budoucnu dopustí dalšího narušení veřejného pořádku, považuje za zjevné porušení zásady presumpce neviny. Žalobce se proto domnívá, že za těchto okolností není možné dovodit na straně žalobce aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek. Dle žalobce se dále pak žalovaný dopustil pochybení v posuzování rodinných, ekonomických a soukromých poměrů žalobce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí stručně konstatoval soukromý život žalobce a dospěl k závěru, že vazby žalobce ,,nejsou natolik silné,“ aniž by detailněji zhodnotil jednotlivé skutečnosti. Užité hodnocení v otázce rodinných a soukromých vazeb tak žalobce považuje za zcela nedostatečné. Ekonomické vazby žalobce žalovaný zcela opomněl, a to i přesto, že před vydáním napadeného rozhodnutí žalobce předložil smlouvu o převodu družstevního podílu, kde se stal členem Okresního stavebního bytového družstva Teplice, čímž mu vzniklo právo nájmu, které se svou podstatou neoddiskutovatelně blíží k právu vlastnickému. Žalovaný rovněž nezohlednil žalobcovu podnikatelskou minulost. Žalobce si opatřil živnostenské oprávnění a dne 8. 5. 2015 si zakoupil prodejní stánek v Teplicích, který chtěl využívat při svém podnikání. Žalobce se proto domnívá, že tvrzení žalovaného o nedostatečně silných vazbách je s ohledem na zde uvedené zjevně sporné. Žalovaný navíc nepřihlédl k podstatným společenským změnám v severních zemích Afriky, které způsobily změnu tamního režimu a celkovou destabilizaci země. Při posuzování a hodnocení, zda cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, se žalovaný dovolával autonomie vůle, nicméně žalobce se domnívá, že v takovém případě by žalovaný neměl argumentovat jednotlivými odsouzeními, ba právě naopak by měl nebezpečnost pro veřejný pořádek hodnotit zcela sám, což by nepochybně obnášelo specifikování jednotlivých jednání, a nikoli pouhé odkázání na spisovou značku odsuzujícího rozsudku. Rozhodování v rámci naprosté autonomie nelze vnímat jako prostor pro libovůli žalovaného, neboť i v takovýchto případech je žalovaný povinen všechny své závěry přezkoumatelně zdůvodnit, což se v daném případě nestalo. Závěrem žalobce poukázal na skutečnost, že v případě jeho nuceného vycestování z území České republiky bude značně ztížena, ne-li úplně znemožněna možnost trestního soudu přezkoumat jeho chování ve zkušební době. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě uvedl, že je pravdou, že pouhý odkaz na existenci odsouzení není dostačujícím kritériem pro posouzení nebezpečnosti cizince pro veřejný pořádek a je zapotřebí zabývat se specifiky páchané činnosti, zároveň však z právních předpisů ani soudní judikatury správních soudů nikterak nevyplývá, že by při posuzování nebezpečnosti pro veřejný pořádek měl být každý skutek podrobně popsán tak, jak tomu je u trestních rozsudků. Žalovaný řádně prostudoval odsuzující trestní rozsudky a ke svým závěrům dospěl s ohledem na závažnost spáchaných protiprávních jednání. Žalovaný se domnívá, že při posuzování aktuálnosti hrozby je naopak povinen pro zachování bezpečnosti veřejného pořádku přihlížet i k odsouzením, jež byla zahlazena. Navíc v případě žalobce nedošlo k zahlazení odsouzení po splnění přísných podmínek, kde je jedním z předních kritérií doba, po kterou se dotčená osoba nedopustila protiprávního jednání, nýbrž k zahlazení došlo pro udělení amnestie, která svou povahou není ovládána zásluhovým principem. Řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu není sankční povahy a není regulováno trestněprávními předpisy, a proto se za rozhodné kritérium považuje závažné narušení veřejného pořádku, nikoli spáchání trestného činu. Z tohoto důvodu tak žalovaný shledal i jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu za vážné narušení veřejného pořádku. K prokázání svých tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 1 As 175/2012, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 7 As 15/2012. Otázkou přiměřenosti jeho rozhodnutí v návaznosti na žalobcovy vazby k České republice se žalovaný zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a plně tak na ně odkázal. Závěrem uvedl, že žalobce má k České republice určité vazby, avšak ty nejsou nijak extrémní v porovnání s jeho poměrně vysokou nebezpečností pro veřejný pořádek zakládající se na časové skladbě a opakovanosti jím páchané trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. V replice žalobce uvedl, že i přes vyjádření žalovaného považuje nadále napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro absenci konkretizace jednání, v němž žalovaný spatřoval závažné narušení veřejného pořádku. Pokud žalovaný považuje jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu za narušení veřejného pořádku, bylo více než nutné, aby podrobně specifikoval právě ona jednotlivá jednání žalobce, ve kterých spatřoval závažné narušení veřejného pořádku, a ne se omezit na pouhé obecné konstatování, že byl žalobce šestkrát odsouzen. Hodnocení přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí na život žalobce lze vnímat jako bagatelizaci nedostatků, když sám žal