8 Afs 15/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Af 24/2015- 59 - text Pokračování 28 15Af 24/2015 15Af 24/2015-59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: Poradenství pro podniky – Aleš Klaudy, spol. s r. o., IČ: 60318911, se sídlem Lazarská 11/6, 120 00, Praha 2, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00, Praha 5, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2936/15/5200-20443-711514, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2936/15/5200-20443-711514, jímž byl změněn platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 5. 2014, č. j. 1462989/14/2503-24801-505307, v části II. Ostatní plnění a plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně takto: Dodání zboží do jiného členského státu – ř. 20 – hodnota 27.485.437. V ostatním zůstal výrok platebního výměru beze změny. Tímto platebním výměrem správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a podle § 147 a § 139 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2012 ve výši 663.249 Kč. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. V žalobě žalobkyně předeslala, že správce daně rozhodl, že žalobkyně nemá nárok na odpočet daně z nákupu řepkového oleje od společnosti STARBRIGHT, s. r. o. (dále jen „STARBRIGHT“), protože došlo k daňovému podvodu, o kterém žalobkyně věděla. Namítala, že žalovaný opakovaně podstatně porušil § 115 odst. 2 daňového řádu, čímž omezil její práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný totiž dospěl při vymezení daňového podvodu k podstatně odlišnému právnímu názoru oproti správci daně a tato změna ovlivnila rozhodnutí v neprospěch žalobkyně. Žalovaný měl proto povinnost ji před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit se svým právním názorem na podstatu daňového podvodu, umožnit jí, aby se k tomu vyjádřila a případně navrhla další důkazní prostředky. Porušení této povinnosti má podle žalobkyně za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že skutečnost, že společnosti WALTHER, s. r. o., (dále jen „WALTHER“) a AVAN, s. r. o., (dále jen „AVAN“) v rozporu se slovenskou a unijní právní úpravou nepřiznaly pořízení předmětného zboží z jiného členského státu, byla zjištěna až dne 13. 5. 2014, tj. deset dnů před vydáním platebního výměru, kdy byla správci daně doručena odpověď na dožádání. Správce daně sice dne 19. 5. 2014 předložil žalobkyni získané důkazy, nicméně odmítl jí dát čas na vyhodnocení těchto důkazů a neumožnil jí se k těmto důkazům vyjádřit, přičemž uvedl, že tento důkaz nemůže mít vliv na změnu výsledku kontrolního zjištění. Žalovaný naopak podle žalobkyně důkazy o tom, že společnosti WALTHER a AVAN nepřiznaly pořízení zboží z jiného členského státu, považoval za jediný a rozhodující důkaz existence daňového podvodu, zatímco ostatní zjištěné skutečnosti jen dokumentovaly vědomí žalobkyně o tomto podvodu. Žalobkyně podotkla, že kdyby měla možnost se vyjádřit k důkazům od slovenské daňové správy, namítala by, že nebyla zpravena o výslechu svědků M. Ď. a R. A., od nichž slovenské daňové orgány získaly informace rozhodné pro stanovení daně, a nemohla se výslechu těchto svědků zúčastnit, a proto byly výslechy obou svědků v daňovém řízení použity nezákonně. Při výslechu svědků by se žalobkyně zaměřila na zjištění, zda vykázání nákupu a prodeje řepkového oleje jako třístranného obchodu způsobilo daňový únik, nebo šlo jen o formální pochybení, které nemělo dopad do daňové neutrality a jímž nemohlo dojít ke vzniku daňového podvodu. Žalobkyně by rovněž namítala, že i kdyby se prokázala existence skutkových okolností nasvědčujících daňovému podvodu, tento nastal až poté, co žalobkyně řepkový olej koupila, a proto tato skutečnost nemůže mít vliv na nárok žalobkyně na odpočet DPH na vstupu, neboť žalobkyně nemohla přijmout žádná opatření k minimalizaci rizika spojeného s pořízením řepkového oleje. Žalobkyně shrnula, že neumožněním vyjádřit se k důkazům dodaným slovenskou daňovou správou byla zkrácena na svém právu garantovaném v § 88 odst. 2 a § 115 odst. 2 daňového řádu a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně nebyl dostatečně objasněn skutkový stav stran existence skutkových okolností, na nichž stojí daňový podvod. Správce daně totiž vycházel z odpovědi Finančního úřadu v Čáslavi, který vedl daňovou kontrolu u společnosti STARBRIGHT, a aniž si vyžádal výsledky této daňové kontroly, obvinil žalobkyni z daňového podvodu. Žalobkyně vyjádřila domněnku, že předmětná daňová kontrola neprokázala zapojení společnosti STARBRIGHT do daňového podvodu a správce daně zprávu o této daňové kontrole účelově opomenul. Žalobkyně připomněla, že správce daně podal dne 20. 12. 2012 oznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu zkrácení daně podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a úzce spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Ačkoli ke dni vydání napadeného rozhodnutí uplynuly od podání trestního oznámení více než dva roky, žalobkyni ani jejímu statutárnímu orgánu nebylo sděleno obvinění a věc je podle žalobkyně odložena ad acta. Z toho žalobkyně dovodila, že orgány činné v trestním řízení neshromáždily ani indicie, že by mohl být spáchán trestný čin. O této skutečnosti musel být podle žalobkyně správce daně informován, ale důkaz o tom nezaložil do spisu, neboť zjevně musí svědčit tvrzení žalobkyně, že žádný daňový podvod spáchán nebyl. Žalobkyně dále namítala, že její jednatel a jediný společník Ing. A. K. je insolvenčním správcem se zvláštním povolením, přičemž výkon této činnosti se podle § 2a zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, považuje za citlivou činnost podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Ing. A. K. proto musí být osobou bezpečnostně způsobilou. Pokud by se žalobkyně podílela na daňovém podvodu, musel by to Národní bezpečnostní úřad zjistit a nemohl by mu vydat dne 26. 2. 2015 doklad o bezpečnostní způsobilosti fyzické osoby. Žalobkyně má z uvedených důvodů za to, že správce daně opomenul významné zdroje informací, které mohly potvrdit, nebo vyvrátit existenci daňového podvodu, a proto je napadené rozhodnutí založeno na nedostatečně objasněném skutkovém stavu. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný použil nezákonně získané důkazy, a to vysvětlení shromážděná orgány činnými v trestním řízení. Podle žalobkyně nemohl mít správce daně v trestním řízení postavení poškozeného, které vzniká až po sdělení obvinění z trestného činu. Do té doby se nedá hovořit o existenci trestného činu, a tudíž ani o újmě poškozeného. Opak by byl podle žalobkyně v rozporu se zásadou presumpce neviny. Žalobkyně připomněla, že k daňovému podvodu došlo na území Slovenska a k jeho tíži, proto nemohl český správce daně vystupovat v řízení, kde je poškozen slovenský stát. Podle žalobkyně proto byly výslechy svědka O., jednatele společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., (dále jen „PLURIBUS“), výslechy zaměstnanců železniční stanice Veľké Leváre, svědka Ď., jednatele společnosti WALTHER, a Ing. A. K., jednatele žalobkyně, jako osob podávajících vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), získány nezákonně. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/01 a rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 16/2007, 1 As 96/2008, 1 As 34/2010 a 5 Afs 53/2008. Uzavřela, že předmětné důkazy byly pořízeny nezákonně a žalovaný je použil v rozporu s § 93 odst. 1 daňového řádu. Podle žalobkyně použil žalovaný jako korunní důkazy, na nichž prý stojí daňový podvod, důkazy, které pořídil, aniž šetřil zákonné oprávnění žalobkyně se pořizování důkazů účastnit. Připomněla, že slovenské daňové orgány získaly informace rozhodné pro stanovení její daně od dvou svědků M. Ď. a R. A. V tom případě měla být žalobkyně o připravovaných výsleších zpravena, aby se jich mohla zúčastnit (§ 25 odst. 4 zákona č. 563/2009 Z. z., o správe daní – daňový poriadok). Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyšš