4 As 111/2015 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 24/2016- 69 - text Pokračování 10 78Ad 24/2016 78Ad 24/2016-69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Petrem Látalem, advokátem se sídlem v Děčíně I, ul. Dobrovského č. p. 1402/2, PSČ 405 02, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, ul. Křížová č. p. 25, PSČ 225 08, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2015, č. j. „X“, o invalidním důchodu, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce, a to Mgr. Petrovi Látalovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v částce 9.807,-Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhal zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 12. 2015, č. j. „X“, kterým žalovaná zamítavě rozhodla ve věci žalobcových námitek proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2015, č. j. „X“, kterým mu s odkazem na ust. § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zamítla žádost o invalidní důchod s odůvodněním, že nezískal potřebnou dobu pojištění. Žalobce v žalobě uvedl, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť žalovaná nevzala v úvahu skutečnost, že od vzniku invalidity nebyl schopen z objektivních zdravotních důvodů pracovat. Z osobního listu důchodového pojištění vyplývá, že žalobce v průběhu svého života získal celkem 16 roků a 191 dnů pojištění. Od roku 1994 trpí středně těžkými depresemi, které opakovaně zapříčinily jeho umístění na psychiatrické oddělení. Od vzniku onemocnění podstupoval řádnou a intenzivní léčbu, během níž mu byla podávána silná psychofarmatika, poněvadž se několikrát neúspěšně pokusil o sebevraždu. Žalobce trpí smíšenou poruchou osobnosti, která mu neumožňovala výkon žádného zaměstnání. Žalobce je přesvědčen, že zákonná povinnost na pojištění v rozsahu alespoň pěti let v posledních deseti letech se vztahuje pouze na osoby, které objektivně mohou pracovat, ale na základě vlastního rozhodnutí žádnou pracovní činnost nevykonávají. Žalobce navíc poukázal na ust. § 40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, které říká, že u pojištěnce staršího třiceti osmi let se podmínka potřebné doby pojištění považuje za splněnou, pokud byla tato doba získána v období posledních dvaceti let před vznikem invalidity, přičemž potřebná doba pojištění činí deset roků. Žalobce před vznikem invalidity odpracoval více než dvanáct let, čímž tuto podmínku pro přiznání invalidního důchodu splňuje. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že žalobcova žádost o invalidní důchod byla zamítnuta pro nesplnění podmínek daných ust. § 38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. V daném případě žalobce splnil první podmínku pro přiznání nároku na invalidní důchod, když posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení Děčín ze dne 27. 7. 2015 u něj byl v době od 2. 12. 1996 do 11. 9. 2007 shledán pokles jeho pracovní schopnosti z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 50%, čímž byl shledán částečně invalidním; v době od 12. 9. 2007 do 31. 12. 2009 byl shledán pokles jeho pracovní schopnosti z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 70%, čímž byl shledán plně invalidním a následně od 1. 1. 2010 byl shledán pokles jeho pracovní schopnosti z důvodu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 70%, čímž byl shledán invalidním pro invaliditu třetího stupně. Nicméně druhá podmínka v případě žalobce, a to dosažení potřebné doby pojištění, naplněna nebyla. V případě žalobce byla potřebná doba pojištění zjišťována v souladu s ust. § 40 odst. zákona o důchodovém pojištění. Z údajů obsažených v žalobcově dávkovém spisu, totiž vyplývá, že ten v období 10 roků před vznikem invalidity, tj. v době od 2. 12. 1986 do 1. 12. 1996, získal pouze 4 roky a 141 dnů pojištění a nikoliv potřebných 5 let pojištění; v období 20 let před vznikem invalidity, tj. v době od 12. 9. 1987 do 11. 9. 2007, pak získal pouze 4 roky a 111 dnů pojištění a nikoliv potřebných 10 let pojištění. V rozhodném období pro přiznání invalidního důchodu tak žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění, a proto mu nárok na invalidní důchod nevznikl. Důvodem nepřiznání invalidního důchodu žalobci tak není nedostatečné posouzení jeho zdravotního stavu, nýbrž to, že žalobce nezískal zákonem požadovanou potřebnou dobu pojištění. S ohledem na výše uvedené proto žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. V následně učiněné replice k vyjádření žalované k řalobě ustanovený právní zástupce žalobce setrval na žalobních námitkách. Při ústním jednání před soudem konaném dne 27. 9. 2017 ustanovený právní zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení a také v replice, přičemž zdůraznil přesvědčení žalobce, že žaloba byla podána důvodně. Tuto skutečnost opíral o fakt, že sama žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí uznala, že žalobcův zdravotní stav je velmi špatný a je u něj dán 70% pokles pracovní schopnosti. V daném případě by se tak měl soud soustředit toliko na otázku ohledně dosažení potřebné doby pojištění u žalobce, ohledně této skutečnosti přitom žalovaná dosud nepředložila příslušné výkladové stanovisko, což právní zástupce žalobce považuje za zásadní vadu řízení, pro kterou žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát. Dále právní zástupce žalobce vyjádřil pochybnosti o tom, zda na daný případ lze aplikovat závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Ads 56/2014, jak začala dovozovat žalovaná, a to s ohledem na specifické skutkové okolnosti daného případu. Vedle toho vyjádřil přesvědčení, že žalobcův zdravotní stav je celá desetiletí velice špatný, a proto je otázkou, zda jeho zdravotní stav neodpovídal nikoliv jen částečné invaliditě, nýbrž plné invaliditě. V této souvislosti uvedl, že rozhodným datem pro počítání doby rozhodné pro dosažení potřebné doby pojištění by měl být rok 1996, kdy by se měla zohledňovat dvacetiletá doba zpětně. V této době přitom žalobce dosáhl 12 let potřebné doby důchodového pojištění. Žalobce je přesvědčen, že byl dostatečně zaměstnán, a vždy se snažil pracovat, pokud mu to zdravotní stav umožňoval. K tomu podotkl, že žalobcův zdravotní stav byl však dlouhodobě velice špatný, díky čemuž byl dokonce i v ústavní léčbě. Žalobou napadené rozhodnutí považuje za nespravedlivé, vzhledem k jeho velmi špatnému zdravotnímu stavu. Pověřená pracovnice žalované pak při témže ústním jednání před soudem navrhla zamítnutí žaloby. V této souvislosti připustila, že žalovaná nemá k dispozici pro předmětné věci výkladové stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, nicméně pro daný případ by mělo být určující, že předmětnou problematikou se výslovně již zabýval Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku sp. zn. 3 Ads 56/2014, v němž zaujal shodné závěry s výkladovým stanoviskem, čili zaujal shodné závěry jako žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí. Dále pověřená pracovnice uvedla, že i v předmětném soudním řízení příslušná Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem ve zdravotním posudku ze dne 8. 3. 2017, který soud nechal vypracovat pro účely předmětného soudního řízení, konstatovala, že částečná invalidita u žalobce vznikla v roce 1996 a trvala do roku 2007, a dále že plná invalidita u žalobce trvala od roku 2007 do roku 2009. K tomu zdůraznila, že v daném případě nelze opomíjet původní platnou úpravu obsaženou v ust. § 4 zákona o důchodovém pojištění do roku 2009, kdy tato úprava rozlišovala důsledně mezi tzv. částečným a plným invalidním důchodem. Z tohoto důvodu shledává žalobou napadené rozhodnutí v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky v projednáva