5 Azs 6/2010 — Nejvyšší správní soud

78 Az 1/2015- 89 - text Pokračování 14 78Az 1/2015 78Az 1/2015-89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: O. Ch., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t. č. v „X“, zastoupeného JUDr. Ilonou Tajchnerovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Moskevská č. p. 1604/35, PSČ 400 01, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, ul. Nad Štolou č. p. 3, Poštovní schránka 21/OAM, PSČ 170 34, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, č. j. OAM-350/ZA-ZA08-K07-2014, E. č. „X“, takto: I. Žaloba se zamítá. II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 78 Az 1/2015 – 57, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené právní zástupkyni žalobce JUDr. Iloně Tajchnerové se přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v částce 28.798,-Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se včasně podanou žalobou ze dne 10. 2. 2015 ve znění jejího doplnění ze dne 12. 3. 2015 domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2015, č. j. OAM-350/ZA-ZA08-K07-2014, E. č. „X“, jímž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, ust. § 13, ust. § 14, ust. § 14a a ust. § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobě ve znění jejího doplnění prostřednictvím jemu ustanovené právní zástupkyně žalobce uvedl, že se na žalovaného obrátil svou žádostí o udělení mezinárodní ochrany v České republice a uváděl, že v jeho vlasti, ačkoliv nebyla vyhlášena válka, panuje válečný stav, muži jsou povolávání na vojnu a žalobci krátce před jeho plánovaným návratem přišel povolávací rozkaz. Žalovaný žádost přezkoumal ze všech hledisek zákona o azylu a dospěl k závěru, že není důvod k udělení azylu, když mj. uvedl, že podle Ženevské konvence není vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967), vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září 1979 „člověk jasně není uprchlíkem pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě či strach z boje“. Dále pak žalovaný odkázal na judikát Vrchního soudu v Praze, kde se opět zdůrazňuje, že povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální nebo pro politické přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. S tímto stanoviskem samozřejmě žalobce souhlasí, a pokud by žil ve státě, kde je jasná vnitřní i zahraniční politika, neměl by problém za svou vlast bojovat a to se všemi riziky, která k takové službě vlasti patří. Na Ukrajině je však situace taková, že ani státní orgány, ani parlament, ani zahraniční pozorovatelé nedovedou popsat, kdo proti komu bojuje. Zcela zřejmě v zemi existují extremistické skupiny podporované Ruskem, zcela zřejmě ale v zemi operuje také neoficiální domobrana hájící zájmy Ukrajinců, a vedle toho ještě v zemi operuje řádná armáda Ukrajiny. Do toho se vměšují ještě separatistické tendence ruskojazyčného obyvatelstva, v zemi dochází k rabování a státní orgány nejsou schopny na to naprosto nijak reagovat. V zemi není válka, ale tanky v ulicích rozhodně nejsou normálním stavem k žití. V případě, že dojde k nástupu žalovaného na vojenskou službu a žalovaný bude nucen vstoupit do bojů, velmi se obává toho, že bude bojovat za stát, s jehož politikou se naprosto neztotožňuje, bude bojovat proti svým spoluobčanům, kteří se snaží Ukrajinu bránit. Že nikdo neví pro, co a proti komu bojuje a jak dojednat mír, je zjevné i z jednání, jehož se zúčastnila řada vrcholných představitelů státu EU v čele s Angelou Merkelovou, kdy výsledkem bylo jen chvilkové utišení zbraní. Spor není uvnitř Ukrajiny, ale Ukrajina je předmětem vysoké zahraniční politiky. Žalobce by při vstupu do bojů nemohl hájit zájmy toho, v jehož barvách by bojovat měl. Pak by také musel počítat s tím, že bude vážně ohrožen jeho život a lidská důstojnost z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Je přesvědčen o tom, že není nezbytně nutné, aby nejprve byl ve své zemi pronásledován za prosazování odlišných politických názorů, ale stačí jeho odlišný postoj k oficiální politice státu. Žalobce má důvodnou obavu z toho, že po návratu do vlasti mu hrozí vážná újma, je přesvědčen, že naplnil podmínky pro udělení azylu podle ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Je přesvědčen, že žalovaným zjištěný skutkový stav, který byl vzat při jeho rozhodování, je v rozporu se skutečnou situací v zemi a je zapotřebí zásadní doplnění spočívající v odborném posouzení situace přizvaným specialistou na zahraniční vztahy. Nelze dle jeho názoru vycházet jen z oficiálních stanovisek, ale je zapotřebí zcela individuálně hodnotit situaci v zemi. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Žalovaný popřel oprávněnost žalobních tvrzení a současně s nimi vyjádřil nesouhlas, neboť neprokazují nezákonnost výroku žalobou napadeného rozhodnutí s odkazem na správní spis. Dle žalovaného v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině a jeho obava z povolání do vojenské služby. Žalobce během pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany popřel, že by kdy ve vlasti měl jakékoli problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami, sdělil, že není členem žádné politické strany, hnutí nebo jiné organizace, nikdy nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Žalobce dále popřel, že by kdy měl ve vlasti jakékoli problémy kvůli své rase, náboženství, národnosti či z jiných azylově relevantních důvodů, dále rovněž prohlásil, že neměl ani žádný problém s vycestováním z Ukrajiny. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodu upravených v zákoně o azylu. Co se týká žadatelových obav z odvodu do armády, správní orgán znovu, tak jako v napadeném rozhodnutí, podotýká, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není proto důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Ostatně i žalobce se s tímto stanoviskem ve své žalobě ztotožňuje. K tvrzení žalobce, že naplnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, protože v případě vstupu do bojů bude muset počítat s tím, že bude vážně ohrožen jeho život a lidská důstojnost z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu, správní orgán podotýká, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, k, do té doby neprejudikované, otázce vážné újmy zakotvené v ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, vyjádřil tak, že ust. § 14a odst. 2 písm. c) vyžaduje naplnění čtyř podmínek: 1. existenci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. existenci svévolného (nerozlišujícího) násilí a 3. existenci vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity, 4. civilisty; přičemž tyto podmínky musí být splněny kumulativně. „Z vnitřní logiky ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu“, uvádí Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku, „plyne i pořadí zkoumání jednotlivých podmínek. Jako první musí být posouzena otázka, zda-li se země původu nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu (první podmínka). Pokud ano, musí být jako druhá v pořadí zkoumána otázka, zda-li je žadatel o mezinárodní ochranu civilistou (čtvrtá podmínka). Pokud ano, je nutné přistoupit k posouzení otázky, zda-li žadatel o mezinárodní ochranu byl (resp. má důvodnou obavu, že bude) vystaven svévolnému (nerozlišujícímu) násilí (druhá podmínka). Pokud je odpověď na třetí otázku kladná, musí rozhodující orgán zkoumat, zda-li toto násilí dosahuje intenzity vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné inte