1 As 35/2012 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 6/2017- 62 - text  12 15 Ad 6/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Bc. J. F., DiS., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený Mgr. T. Č., obecným zmocněncem, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, ředitel sekce rozvoje a plánování schopností, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2017, č. j. MO 105425/2017-1122, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2017, č. j. MO 105425/2017-1122, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a byl potvrzen personální rozkaz ředitele Krajského vojenského velitelství Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 3. 2017, č. j. 166/2017-4773. Správní orgán I. stupně zmíněným personálním rozkazem zamítl žádost žalobce o přeložení k Výcvikové skupině aktivních záloh při velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov a zařazení na služební místo mladší instruktor s plánovanou hodností rotmistr podle § 145a odst. 1 písm. h) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), za použití § 2 odst. 2 zákona č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích v záloze“), a podle čl. 5 písm. a) rozkazu ministra obrany č. 22/2016, průběh vojenské činné služby a některé právní poměry vojáků v záloze, ve znění účinném do 29. 3. 2018 (dále jen „rozkaz č. 22/2016“). Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že dne 13. 2. 2017 požádal o přeložení k jednotce aktivních záloh Velitelství výcviku – Vojenské akademie ve Vyškově a zároveň s tím o zařazení na služební místo instruktora výcvikové skupiny aktivní zálohy Centra základní přípravy daného útvaru a o jmenování do příslušné hodnosti na dané služební místo, hodnosti rotmistra. Tomu předcházely neformální konzultace přestupu s nadřízenými, velitelem družstva, velitelem čety a byl mu jimi udělen neformální souhlas. Žalobce se ztotožnil se skutkovými zjištěními správních orgánů a uvedl, že byl jmenován do aktuální hodnosti svobodníka dne 1. 2. 2016. Nesouhlasil však s právním posouzením věci, neboť správní orgány posoudily věc podle nesprávného právního předpisu. Správní orgány postupovaly pouze podle § 5 zákona o vojácích v záloze a čl. 3 odst. 3 a čl. 4 rozkazu č. 22/2016, ale dle mínění žalobce měly správní orgány postupovat na základě § 2 odst. 2 zákona o vojácích v záloze podle zákona o vojácích z povolání, k jehož provedení byl vydán rozkaz ministra obrany č. 63/2015, některá ustanovení o průběhu služby vojáků z povolání. Konstatoval, že správní orgány nesprávně aplikovaly § 5 zákona o vojácích v záloze, podle něhož nesplnil minimální dobu zařazení v hodnosti svobodníka. V případě žalobce nebyla doba zařazení v hodnosti relevantní s ohledem na specialitu zákona o vojácích z povolání provedenou čl. 15 odst. 2 rozkazu č. 63/2015. Zdůraznil, že zákon o vojácích v záloze neobsahuje komplexní úpravu služebního zařazení, zařazení do hodnostního sboru a jmenování do hodnosti, jejichž předmětem byla žádost žalobce a o kterých je ve věci nutno rozhodnout podle § 43 uvedeného zákona. Tyto instituty jsou upraveny v zákoně o vojácích z povolání, což plyne i z toho, že zákon o vojácích v záloze nejmenuje jednotlivé hodnosti nebo hodnostní sbory, obdobně je totiž použit dle § 2 odst. 2 zákona o vojácích v záloze § 7 zákona o vojácích z povolání. Upozornil na to, že zákon o službě vojáků v záloze se od úpravy zákona o vojácích z povolání liší pouze v tom, že stanovuje jinou minimální dobu zařazení v hodnosti, než jak je tomu u zákona o vojácích z povolání. V ostatním ovšem dle žalobce služební orgán postupuje totožně jako u vojáků z povolání, a to včetně rozkazů ministra obrany, které uvedený zákon provádějí. Poukázal na to, že formulační rozdílnost mezi dobou zařazení v hodnosti podle zákona o vojácích v záloze a dobou výkonu služby v hodnosti podle zákona o vojácích z povolání plyne z nutnosti započítat dobu zařazení vojáka v záloze i v čase, ve kterém není povolán do služebního poměru, v ostatním jde o přímo konkurující ustanovení. 3. Žalobce považoval argumentaci žalovaného, že zákon o vojácích z povolání, a tím i rozkaz č. 63/2015 „s aplikací na vojáky v záloze počítá jen potud, pokud je voják v záloze povolán do služebního poměru, jinak však ne“, za nesmyslnou. Poukázal na to, že již v záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že rozhoduje jako příslušný odvolací orgán v souladu s § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání. V době rozhodování žalovaného přitom žalobce nebyl povolán do služebního poměru, v takovém případě by tedy žalovaný nebyl příslušným odvolacím orgánem. Konstatoval, že žalovaný odvozuje svou pravomoc ze zákona o vojácích z povolání, načež v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje tím, že zákon o vojácích z povolání se použije pouze v době, kdy je voják v záloze povolán do služebního poměru, což žalobce v dané době nebyl. 4. Žalobce poukázal na to, že správný postup správních orgánů vyplývá ze zákona o vojácích z povolání a je explicitně stanoven v čl. 15 odst. 2 rozkazu č. 63/2015, podle něhož voják se jmenuje do hodnosti, která je stanovena pro služební místo, na které se služebně zařazuje, splňuje-li dobu výkonu služby v hodnosti podle § 8 zákona. To neplatí, pokud je voják zařazován do vyššího hodnostního sboru, u kterého je stanoven vyšší kvalifikační předpoklad, a současně jmenován do hodnosti o více než jeden stupeň vyšší. Veškeré podmínky stanovené v druhé větě tohoto ustanovení žalobce splňoval, s čímž se správní orgány ztotožnily. Z uvedené výjimky podle žalobce vyplývalo, že daná úprava je speciální k obecné úpravě stanovující minimální dobu výkonu služby v hodnosti, a měla tak i aplikační přednost. Vzhledem ke specialitě této úpravy a subsidiaritě zákona o vojácích z povolání i na poměry vojáků v záloze tak měl žalovaný dle přesvědčení žalobce postupovat právě tímto způsobem. Žalobce dále uvedl, že čl. 15 odst. 2 rozkazu č. 63/2015 je v této části ve vztahu speciality k čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 rozkazu č. 22/2016. Čl. 4 odst. 1 rozkazu č. 22/2016 obsahuje obecnou formulaci a úpravu podmínek pro zařazení do vyšší hodnosti a čl. 3 odst. 3 téhož rozkazu se zabývá stavem, kdy je voják v hodnosti pouze o jeden stupeň nižší, než je hodnost stanovená v novém služebním zařazení. Z toho dle žalobce vyplývala aplikační přednost čl. 15 odst. 2 rozkazu č. 63/2015, který popisuje zvláštní případ, kdy je voják zařazován do vyššího hodnostního sboru, u kterého je stanoven vyšší kvalifikační předpoklad, a současně jmenován do hodnosti o více než jeden stupeň vyšší. Popisoval tedy situaci, kdy např. vysokoškolsky vzdělaný voják je nejprve zařazen v hodnostním sboru, pro který je kvalifikačním předpokladem „pouze“ úplné středoškolské vzdělání. Důvodnost tohoto ustanovení je dle žalobce zcela zřejmá, smyslem je neplýtvat lidskými zdroji vyšších kvalifikací v Armádě České republiky a nestanovovat jim překážky v kariérním postupu na vyšší hodnostní sbor v případě, že splňoval podmínky pro zařazení do tohoto hodnostního sboru již v době, kdy do armády vstupoval. Uvedl, že postup správních orgánů pokulhává též výkladem teleologickým. Podle mínění správních orgánů by bylo možno žalobce služebně zařadit spolu se zařazením do hodnostního sboru a jmenováním do hodnosti rotmistra v případě, že by čerstvě do armády vstupoval, když v ní ovšem již byl povýšen, povýšit jej takto nelze. Zdůraznil, že tato nerozumná úvaha by opět znamenala plýtvání lidskými zdroji, jakož by i zcela nerozumně umožňovala povyšovat nezkušené vojáky, ale neumožňovala by povýšit vojáky zkušené. 5. Uvedl, že aplikace rozkazu č. 63/2015 na vojáky v záloze vyplývá z čl. 20 a násl. tohoto rozkazu. Žalovaný argumentoval, že rozkaz č. 22/2016 na rozdíl od rozkazu č. 63/2015 výslovně neupravuje povýšení i při nesplnění minimální doby setrvání v hodnosti, čímž je ale dle žalobce bez dalšího naplněno kritérium § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, jež hovoří o aplikaci zákona o vojácích z povolání, a tedy i rozkazu č. 63/2015, který tento postup výslovně připouští. Už vůbec se podle názoru žalobce nelze spokojit s argumentem, že tuto možnost nepřipouští rozkaz č. 22/2016, neboť taková úvaha by znamenala, že rozkaz č. 63/2015 je se zákonem o vojácích z povolání v rozporu, který je v příslušné části obdobný, a taktéž výslovně neupravuje danou situaci, což by bylo porušením legální licence a zásady zákonného dovolení dle čl. 2 Ústavy, neboť by žalobci byla stanovena povinnost nikoliv na zákl