7 Afs 64/2011 — Nejvyšší správní soud

15 Af 6/2014- 45 - text 9 15Af 6/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy, sídlem Masarykovo náměstí 191/18, 405 01 Děčín, insolvenční správce dlužníka V. H., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupený Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2013, č. j. 1930946/13/2505-05301-506281, takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 19. 11. 2013, č. j. 1930946/13/2505-05301-506281, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 19. 11. 2013, č. j. 1930946/13/2505-05301-506281, jímž nebylo vyhověno námitce dlužníka V. H. (dále jen „dlužník“) proti převedení přeplatku na nedoplatek sdělenému vyrozuměním žalovaného ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1722766/13/2505-05301-506281. Tímto vyrozuměním žalovaný oznámil dlužníkovi, že podle § 154 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) vykázaný ke dni 26. 8. 2013 ve výši 234 363 Kč (nadměrný odpočet za květen 2010) na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitostí vykázaného ke dni 26. 8. 2013 ve výši 738 516 Kč, a to dnem úhrady 1. 12. 2010. Žalobce se v žalobě zároveň domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce předeslal, že přeplatek, jehož vrácení žalobce požadoval, vznikl z titulu práva dlužníka na vrácení přeplatku za nadměrný odpočet DPH za květen 2010, tedy za období předcházející zahájení insolvenčního řízení dlužníka. Zdůraznil, že v souladu s § 40a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), a s § 242 odst. 2 daňového řádu lze takový přeplatek převést na úhradu nedoplatků daňového subjektu nejpozději do konání přezkumných jednání, v nichž jsou přezkoumány příslušné pohledávky správce daně. V dané věci tak podle žalobce bylo možné převést nedoplatek nejpozději do 23. 12. 2010. Správce daně však opomenul konání přezkumného jednání a přeplatek převedl na úhradu nedoplatků až s odstupem několika let po konání přezkumných jednání, což podle žalobce odporuje citovaným ustanovením. Žalobce rovněž zmínil, že žalovaný nijak nereagoval na jeho žádost o vrácení přeplatku ze dne 2. 3. 2011. 3. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 64/2011, podle kterého je možnost převést přeplatek na úhradu nedoplatků časově omezena okamžikem přezkoumání nedoplatků dlužníka vůči správci daně v přezkumném jednání s tím, že správce daně může dosáhnout uspokojení cestou zápočtu sui generis pouze tehdy, pokud stihne provést proceduru podle § 64 odst. 2 ZSDP před přezkumem svých pohledávek v přezkumném jednání. Žalobce z citovaného rozsudku zdůraznil, že nebyly-li pohledávky za dlužníkem uhrazeny zvláštní formou započtení do jejich přezkumu v přezkumném jednání, je případný přeplatek na dani vratitelným přeplatkem a správce daně jej musí zaplatit do podstaty, aby mohl být použit k uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Žalobce zmínil také rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Af 13/2011, podle kterého je zvýhodnění správce daně upravené v § 40a odst. 4 ZSDP třeba interpretovat jako výjimku z pravidla, tedy restriktivně. Podle žalobce pak totéž platí i ve vztahu k § 242 odst. 2 daňového řádu. Dodal, že Krajský soud v Praze v předmětném rozsudku vyslovil, že ačkoli zákon hovoří o pouhém vyrozumění, jedná se nepochybně o deklaratorní rozhodnutí způsobilé zasáhnout do základního práva daňového subjektu podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, tj. o rozhodnutí přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. 4. Podle žalobce je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného odporuje jednoznačným kogentním ustanovením zákona. Tuto protiprávnost nemůže napravit ani usnesení insolvenčního soudu, které vzalo na vědomí snížení přihlášené pohledávky žalovaného. Insolvenční soud totiž při zpětvzetí přihlášky věřitelem není povinen přezkoumávat důvody zpětvzetí, natož aby zkoumal motivy věřitele. O zastavení řízení rozhoduje insolvenční soud již na základě projevu vůle věřitele, který navíc nebyl odůvodněný, a proto se soud ani nemohl zabývat oprávněností snížení přihlašované pohledávky. Podle žalobce by bylo absurdní komplikací insolvenčního řízení, pokud by věřitelé mohli brát zpětvzetí svých přihlášených pohledávek zpět, pokud zjistí, že zpětvzetí nebylo důvodné. Žalobce proto konstatoval, že k částečnému zpětvzetí přihlášky pohledávky žalovaného nelze ve vztahu k oprávněnosti započtení přeplatku nijak přihlížet. Uzavřel, že napadené rozhodnutí by mělo být zrušeno pro nezákonnost. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Uvedl, že rozhodnutí vydal v souladu s § 40a ZSDP, s § 242 daňového řádu, s § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a v souladu s § 184 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), a proto napadené rozhodnutí není nezákonné a není dán důvod pro jeho zrušení. Zdůraznil, že dodatečné daňové přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2010 bylo správci daně doručeno dne 25. 10. 2010, když k témuž dni byly zjištěny důvody pro jeho podání. Žalovaný podotkl, že posledním dnem lhůty pro podání dodatečného přiznání i dnem konkludentního vyměření daně byl v souladu s § 41 odst. 1 a § 46 odst. 5 ZSDP den 30. 11. 2010. Předmětné dodatečné daňové přiznání tak bylo podáno v době do konání obou přezkumných jednání (8. 11. 2010, 23. 12. 2010), týkalo se daňové povinnosti za zdaňovací období před rozhodnutím o úpadku a bylo vyměřeno před konáním přezkumného jednání, na kterém byly přezkoumávány pohledávky správce daně. Dnem 30. 11. 2010 vznikl dlužníkovi přeplatek na osobním daňovém účtu DPH, který byl dnem 1. 12. 2010 převeden na nedoplatek na dani z převodu nemovitostí. 6. Podle žalovaného vznikl vratitelný přeplatek podle § 64 odst. 2 ZSDP na základě skutečností, které nastaly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, tj. před 24. 9. 2010. Skutečností, na základě které vzniklo právo dlužníka podat dodatečné daňové přiznání, byl daňový dobropis č. 2/2010 k daňovému dokladu č. 2005/303, vystavený dne 31. 5. 2010, kterým žalobce snižoval cenu z důvodu vad. Žalovaný zdůraznil, že vratitelný přeplatek vznikl na základě skutečností, které nastaly do dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, neboť nastaly v květnu 2010, a byl použit na úhradu nedoplatků podle § 40a odst. 1 písm. c) ZSDP dne 1. 12. 2010, tedy před přezkumným jednáním, které se konalo dne 23. 12. 2010, což podle žalovaného umožňuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 64/2011. Tento rozsudek se navíc týkal postupu, kdy vratitelný přeplatek vznikl vyměřením daňového přiznání po přezkumném jednání, zatímco v projednávané věci bylo vyměřeno daňové přiznání podané před přezkumným jednáním a žalovaný „stihl“ provést proceduru podle § 64 odst. 2 ZSDP před přezkumem svých pohledávek. Žalovaný dodal, že žádost o vrácení přeplatku ze dne 2. 3. 2011 nebyla na Finanční úřad v Kadani doručena a žalobce ji ani nedoložil jako důkaz. Replika žalobce 7. V replice ze dne 3. 3. 2014 žalobce konstatoval, že se žalovaný dopustil dezinterpretace skutkových okolností i relevantních právních předpisů. Žalovaný podle žalobce nepřevedl přeplatek na úhradu nedoplatku dne 1. 12. 2010, nýbrž až v roce 2013, tedy s odstupem několika let po přezkumných jednáních, a žalobce o tom informoval teprve vyrozuměním ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1722766/13/2505-05301-506281. Ve vyjádření ze dne 30. 8. 2013 navíc sám žalovaný nepřímo potvrdil, že k žádnému úkonu „započtení“ dříve nedošlo. Žalobce zdůraznil, že datum vyměření daňového přiznání (natož konkludentního) a úkonu započtení nelze směšovat. Vznik přeplatku sám o sobě podle žalobce neznamená, že je přeplatek převeden na existující nedoplatky. To by muselo k převodu přeplatku docházet automaticky bez jakéhokoli úkonu správce daně již splněním podmínek pro toto započtení. Žalobce podotkl, že započitatelný přeplatek by byl „započten“ již okamžikem svého vzniku