1 Afs 25/2004 — Nejvyšší správní soud

15 A 8/2016- 48 - text  16 15 A 8/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: P. A. K., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Řetězová 195/2, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4794/DS/2015, JID: 152284/KUUK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4794/DS/2015, JID: 152284/KUUK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rumburk, Odbor civilně a dopravně správní a živnostenský úřad, (dále jen „městský úřad“) ze dne 20. 10. 2015, č. j. ODS/3424-15/kus-R-2. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny vozidel „AM, B1, B“ z důvodu nesplnění podmínky „obvyklého bydliště“ na území České republiky podle § 82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný vycházel z nesprávného, nelogického a natolik restriktivního výkladu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu specifikujícího pojem obvyklé bydliště, až se jeho naplnění stalo fakticky nemožným. Zdůraznil, že předmětné ustanovení je nutné vykládat v souhrnu a s přihlédnutím k základním zásadám právním, především v souladu s čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zatímco český právní řád důsledně odlišuje pojem trvalý pobyt občana České republiky a trvalý pobyt cizince, zákon o silničním provozu odlišnou úpravu pro cizince nezavádí. Podle žalobce žalovaný pochybil, když pojem trvalého bydliště vyložil výlučně z hlediska jazykového a nepřihlédl ke specifickým významům tohoto pojmu v rámci celého právního řádu. Žalobce namítal, že pojem trvalý pobyt fyzické osoby není totožný s pojmem trvalý pobyt občana České republiky ve smyslu § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) a s pojmem trvalý pobyt cizince ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Připomněl, že institut trvalého pobytu občana České republiky je založen na principu registračním, údaj o trvalém pobytu je v dispozici jeho nositele, který jej může i ukončit. Současně není rozhodné, zda občan České republiky na jejím území skutečně žije, jelikož se nezkoumá fakticita pobytu a občan může mít obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie. Naproti tomu trvalý pobyt cizince podléhá povolovacímu řízení, kdy jej lze získat za splnění striktně vymezených zákonných podmínek. Trvalý pobyt může cizinci správní orgán zrušit nebo nevydat. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že také institut přechodného pobytu občana členského státu Evropské unie podle § 87a zákona o pobytu cizinců naplňuje z materiálního a obsahového hlediska znaky trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky. Správní orgány podle žalobce pochybily, pokud se soustředily výlučně na naplnění pojmu obvyklé bydliště podle § 2 písm. hh) bod 1 a 2 zákona o silničním provozu, aniž by se zabývaly vztahem přechodného pobytu k trvalému pobytu fyzické osoby ve smyslu uvedeného ustanovení. Zvolený výklad zakládá nerovnost v přístupu ke státním příslušníkům České republiky a cizincům. 3. Žalobce upozornil na rozpor použitého výkladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES o řidičských průkazech (dále jen „směrnice o řidičských průkazech“), která ve vztahu k obvyklému bydlišti vymezenému v jejím čl. 12 nepředpokládá žádný stupeň zvýhodnění státního příslušníka státu, jenž vydává řidičský průkaz, směrnice tak zavádí pojem obvyklé bydliště bez ohledu na státní příslušnost. Z toho podle žalobce vyplývá, že česká úprava je výhodnější, neboť pojem obvyklé bydliště modifikuje fikcí naplnění jeho znaků bez ohledu na to, zda osoba s trvalým pobytem na území České republiky fakticky pobývá. Podotkl, že závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že přechodný pobyt bez dalšího neznamená splnění podmínky obvyklého bydliště, byl dán s ohledem na vymezení kasačních stížností podaných v dané věci. Obdobnost pojmu trvalý pobyt fyzické osoby a přechodného pobytu shledal žalobce v oprávnění zkoumat účel žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle § 87a a násl. zákona o pobytu cizinců. Podotkl, že těžiště zkoumání jisté účelovosti pobytu cizince, jenž je žadatelem o řidičský průkaz, spočívá v řízení o vydání potvrzení o přechodném pobytu občana Evropské unie, neboť žádal-li by občan Evropské unie o přechodný pobyt v České republice výlučně za účelem vydání řidičského oprávnění, nepochybně by bylo namístě užít výhrady veřejného pořádku pro obcházení zákona. Z výše uvedeného podle žalobce vyplývá, že česká právní úprava zavádí fikci splnění podmínky obvyklého bydliště nabytím pobytového statusu fyzické osoby a že přechodný pobyt občana členského státu je nutné považovat za pobyt trvalý ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Žalobce dodal, že předložil potvrzení o přechodném pobytu na území České republiky, tím prokázal, že má více než jen evidenčně hlášenu adresu na území České republiky, a tudíž nemusel dále prokazovat splnění podmínky trvalého bydliště v České republice. 4. Podle žalobce je odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 40/2012, pokud jde o výklad pojmu obvyklé bydliště, nepřiléhavý, neboť žalobce k prokázání svého pobytu na území České republiky navrhl i jiné než zákonem požadované podklady, které však správní orgány hodnotily jako nedůvěryhodné (výslech žalobcovy družky) nebo je bez náležitého odůvodnění neprovedly vůbec (výslech jeho rodinných příslušníků). Uvedl, že správní orgány zatížily řízení podstatnými vadami, neboť tím, že se v rámci dokazování neřídily tzv. zákonnou teorií důkazní, nerespektovaly rozsah svého zákonného zmocnění vyplývajícího z čl. 2 Listiny. Z § 50 odst. 4 správního řádu podle žalobce vyplývá, že zásada volného hodnocení důkazů je ve správním právu procesním pouze subsidiárním způsobem dokazování, což platí i pro § 3 správního řádu. Uvedená ustanovení však správní orgány porušily, neboť v § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu jsou vymezeny závazné důkazní prostředky. Pokud zákon správnímu orgánu ukládá závazný důkazní prostředek, pak ten podle žalobce nemůže zkoumat tzv. obsahovou správnost/pravdivost tohoto důkazního prostředku, ale jen to, zda z formálního hlediska není daná listina padělaná. Uvedený závěr podporuje i § 92 odst. 5 téhož zákona, podle kterého je správní orgán oprávněn ověřovat pravdivost čestného prohlášení, což neplatí u listin prokazujících obvyklé bydliště. 5. Žalobce dále zpochybnil procesní použitelnost přípisů zahraničních úřadů s tím, že není zřejmé, jakou mají mít relevanci ohledně splnění zákonných podmínek pro získání řidičského oprávnění, ani není zřejmé, v jakém procesním rámci byly obstarány. Správní orgány neuvedly, v čem má být dána protiprávnost jednání žalobce ve vazbě na přípisy zahraničních úřadů, napadené rozhodnutí je proto podle žalobce nepřezkoumatelné. Dodal, že tyto přípisy nebyly obstarány v souladu s právními předpisy, a nemohou tak podle § 51 odst. 1 správního řádu sloužit k provedení důkazu. Jakýkoli přípis zahraničního úřadu musí podle žalobce vyhovovat požadavkům vnitrostátního i mezinárodního práva, pokud takové právní úpravy není, správní orgán cizího státu není oprávněn vměšovat se do vnitřních záležitostí České republiky a český správní orgán nemůže bez dalšího se zahraničními úřady komunikovat, natož přihlížet k jejich přípisům. Žalobce upozornil na § 6 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, z něhož plyne, že komunikace orgánů moci výkonné je vyhrazena především Ministerstvu zahraničních věcí. Se zahraničními úřady není podle žalobce v těchto věcech oprávněno komunikovat ani Ministerstvo dopravy, ani jiné správní orgány věcně příslušné podle § 124