1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

42 A 10/2016- 28 - text  9 42 A 10/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: R. M., narozený „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyněm, advokátem, sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2016, č. j. 4098/DS/2015, JID 130152/2015/KUUK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 8. 1. 2016, č. j. 4098/DS/2015, JID 130152/2015/KUUK, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím jeho právního zástupce, domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2016, č. j. 4098/DS/2015, JID 130152/2015/KUUK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru správních činností, oddělení správního (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 4. 2015, č. j. MmM/041633/2015/OSČ-P/VŠ, sp. zn. OSČ-Př/018884/594/2015/VŠ, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 2. 2015 v 14:52 hodin, na silnici č. I/13 v katastru obce České Zlatníky, nedodržel při jízdě ve směru Most-Bílina jako řidič motorového vozidla tovární značky MITSUBISHI OUTLANDER, reg. značky „X“, maximální zákonem dovolenou rychlost mimo obec, tj. 90 km/h, když mu byla měřícím zařízením RAMER 10C, naměřena rychlost 155 km/h, po odečtení odchylky ±3 %, tedy nejméně 150 km/h. Žalobce tedy překročil zákonem dovolenou rychlost mimo obec o 60 km/h. Svým jednáním tak porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. téhož zákona. Za tento přestupek byla dle ustanovení § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Dále mu byla dle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a v souladu s vyhláškou č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, uložena povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím žalovaného, resp. postupem správního orgánu byl zkrácen na svých právech, která mu příslušejí takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonné rozhodnutí. 3. Žalobce namítal, že žalovaný v rámci odvolacího řízení nevyvrátil jeho tvrzení, že v době spáchání přestupku neřídil vozidlo. Žalovaný tuto verzi žalobce odmítl s tím, že nebyla ze strany žalobce uvedena již na místě. Žalobce se domnívá, že není jeho povinností sdělovat veškeré skutečnosti na svoji obhajobu ihned, kdy je ze strany policie obviněn ze spáchání přestupku. Dle názoru žalobce totiž uvádění skutečností tohoto typu ještě před zahájením řízení by zjevně nemělo u správního orgánu dostatečnou váhu. Z celého rozhodnutí žalovaného není patrný jediný přímý důkaz o vině žalobce, když žalobce byl shledán vinným pouze na základě úředního záznamu. Úřední záznam pak obsahuje pouze domněnku, že vozidlo opustila pouze jedna osoba. Popis celé situace ze strany vyslýchaného svědka je však v přímém rozporu se situací na místě přestupku. Odpočívadlo, na kterém měl být žalobce ztotožněn jako řidič, je totiž zakryté stromy a není tak na něj vidět dříve, než z nájezdu na něj. 4. Dále namítal, že se žalovaný rovněž nezabýval skutečností, zda byl naplněn také materiální znak daného přestupku, který je žalobci kladen za vinu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že mělo dojít k závažnému porušení veřejného zájmu ve smyslu toho, že veřejným zájmem je, aby na pozemních komunikacích byla respektována pravidla ustanovená zákonem o pozemních komunikacích. Žalobce se ovšem domníval, že ne každé porušení pravidel musí být přestupkem a že je potřeba skutek vždy vnímat v širších souvislostech a vzít v potaz další okolnosti, které mohly povahu jednání ovlivnit, zejména tedy možnost, zda mohl dotyčný svým jednáním kohokoli ohrozit. Žalobce se domnívá, že vzhledem k době, kdy ke spáchání předmětného skutku došlo, byla možnost, že by svým jednáním kohokoli ohrozil, velmi nízká. Trval na tom, že se žalovaný vůbec nevypořádal s argumentem ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, které bylo minimální s ohledem na dobu, kdy byl skutek spáchán, a to zejména s přihlédnutím k malému provozu na pozemní komunikaci. Této skutečnosti nasvědčuje dle jeho názoru i tvrzení policistů, že se za zaměřeným vozidlem se svým autem otočili, což by bylo za hustějšího provozu značně komplikované. Dle žalobce je zřejmé, že zákonné normy, které upravují provoz na pozemních komunikacích, mají primární význam ve smyslu ochrany účastníků silničního provozu, kdy ovšem zejména u rychlosti je nebezpečnost založena na zjevně subjektivních dojmech, kdy rozhodně nelze konstatovat, že vyšší rychlost se rovná automaticky vyšší nebezpečí. Trval na tom, že v daném případě s ohledem na malý provoz mohlo dojít pouze k ohrožení řidiče vozidla, které rychlost překročilo. Žalobce je proto toho názoru, že ohrožení, kterému se vystavuje například rychlou jízdou, nemůže být předmětem zájmů orgánů veřejné moci a za ohrožování vlastní osoby nemůže být jakkoli postižen. Postižen by dle jeho názoru mohl být jedině v případě, že by riziku vystavil i ostatní účastníky silničního provozu. 5. Vzhledem k výše uvedenému žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů soudního řízení. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v řízení o shora uvedených přestupcích bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy, přičemž správní orgán vycházel ze spisového materiálu předloženého Policií České republiky, v němž je dostatečně doloženo, že jako řidič motorového vozidla byl zjištěn žalobce. Jmenovaný byl poučen o tom, že věc nelze ze zákonných důvodů vyřešit na místě a proto bude postoupena k projednání příslušnému správnímu orgánu. K záměně v osobě řidiče dle žalobce dojít nemohlo, když rychlost vozidla byla změřena za jízdy z vozidla jedoucího za vozidlem žalobce a hlídka Policie České republiky neztratila vozidlo žalobce až do jeho zastavení z dohledu. Není proto pochyb, že se předmětného přestupku dopustil žalobce. K tvrzení žalobce o tom, že předmětné vozidlo neřídil, odkázal žalovaný na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 2 As 142/2015-51. 7. K tvrzení žalobce o tom, že popis celé situace ze strany vyslýchaného svědka je v příkrém rozporu se situací v místě přestupku, uvedl žalovaný, že spisový materiál nedokládá, že by v řízení byl vyslechnut jakýkoli svědek. 8. K tvrzení žalobce, že se žalovaný nezabýval skutečností, zda žalobce naplnil materiální znak přestupku a že ne každé porušení pravidel musí být přestupkem, uvedl žalovaný, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti bývá častou příčinou vážných dopravních nehod. Jednání žalobce bylo krajně nezodpovědné a nebezpečné vůči ostatním účastníkům silničního provozu na pozemních komunikacích, čímž se naplňuje definice přestupku podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích. O tom, že má společnost zájem na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích dle žalovaného není pochyb. Skutkovou podstatu daného přestupku definuje ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod. 2 zákona o silničním provozu, kde jsou definovány formální znaky přestupku obecné i typové, ale současně i materiální znak tohoto přestupku. Materiálním znakem přestupku je „zaviněné jednání, které porušuje a ohrožuje zájem společnosti, a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“ (viz ustanovení § 2 zákona o přestupcích). K naplnění materiálního znaku daného přestupku tedy dojde dle žalovaného nejen ohrožením bezpečnosti silničního provozu, resp. ohrožením bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu (chodců a řidičů), ale také současně porušením příslušného ustanovení zvláštního zákona, konkrétně ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, které závazně nařizuje, aby řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg mimo obec jel nejvýše 90 km/hod. Tím, že žalobce jel mimo obec rychlostí vyšší o 60 km/hod., než je p