2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

15 A 118/2018- 130 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 15 A 118/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Václava Trajera a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobců: a) M. K., narozený „X“, b) R. F., narozená „X“, c) nezl. M. S. F., narozený „X“, d) nezl. L. F., narozený „X“, e) nezl. T. F., narozený „X“, f) nezl. M. F., narozený „X“, g) nezl. S. F., narozená „X“, všichni bytem „X“, všichni zastoupeni Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Statutární město Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 2336/8, 401 00 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě a kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 A 118/2018-99, právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce se žalobci domáhali toho, aby soud vyslovil, že nezajištěním adekvátního bydlení žalobcům se žalovaný dopustil nezákonného zásahu. Žalobci v podané žalobě zároveň navrhli zrušení opatření obecné povahy Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2018, č. j. MMUL/OKSS/33425/2018/KohM, kterým město Ústí nad Labem vyhlásilo na území města tzv. oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Návrh na zrušení opatření obecné povahy byl usnesením zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 15 A 118/2018-12, vyloučen k samostatnému řízení a řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 40 A 7/2018. Žaloba 2. V žalobě žalobci uvedli, že od května 2017 bydlí v ubytovně na adrese „X“, v bytě č. „X“ o velikosti přibližně 50 m2. Žalobci zde bydlí na základě nájemní smlouvy uzavřené s provozovatelem ubytovny L. A., přičemž nájemné činí 12 500 Kč měsíčně. Smlouva byla opakovaně podepisována na dobu určitou, poslední nájemní smlouvu podepsali 3. 1. 2018. Poznamenali, že fyzicky nemají nájemní smlouvy k dispozici, protože jim nikdy nebyla žádná předána. Zdůraznili, že žaloba se týká akutně hrozícího nebezpečí bezdomovectví nejen žalobců, ale spolu s nimi přibližně dvou set třiceti osob (mezi nimi asi osmdesáti dětí) žijících na ubytovnách na adrese „X“ a „X“ v Ústí nad Labem. Provozovatelé zmíněných ubytoven začali k 30. 5. 2018 oznamovat obyvatelům, že jejich smlouvy platné do 30. 6. 2018 (a do té doby pravidelně v intervalu šesti měsíců prodlužované) nebudou prodlouženy a ubytovny budou k tomuto datu uzavřeny a obyvatelům nebude zajištěno náhradní ubytování. Tento krok ze strany provozovatelů či majitelů ubytoven byl přímým důsledkem přijetí opatření obecné povahy č. j. MMUL/OKSS/33425/2018/KohM, kterým dne 27. 2. 2018 město Ústí nad Labem vyhlásilo na území města tzv. oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, přičemž v těchto oblastech bude vyplácen doplatek na bydlení osobám v nájemním vztahu, jen jestliže byl uzavřen v době před účinností tohoto opatření obecné povahy. Osoby žijící v těchto vymezených oblastech na základě krátkodobých nájemních smluv tak přijdou o doplatek na bydlení, a majitelé a provozovatelé ubytoven proto o motivaci ubytovny provozovat. Poukázali na to, že město Ústí nad Labem opatřením obecné povahy vymezilo oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů téměř ve všech částech města, kde měli doposud žalobci, stejně jako jiní Romové, šanci získat nájemní bydlení, čímž město záměrně zásadním způsobem snížilo šanci obyvatel si náhradní bydlení najít vlastními silami. Uvedli, že jsou mladá rodina romského původu s pěti dětmi. Tato kombinace faktorů způsobuje, že běžné komerční nájemní bydlení je pro ně v zásadě zcela nepřístupné. Vzhledem k absenci systému přístupného obecního bydlení v Ústí nad Labem však nemají přístup ani k tomuto bydlení. Akutně jim proto hrozí, že spolu s dětmi skončí zcela bez přístřeší. Zdůraznili, že město Ústí nad Labem zůstává v této situaci nečinné, naopak opakovaně veřejně deklaruje, že za situaci osob na ubytovnách nenese odpovědnost. 3. Namítali, že město má v dané situaci zákonnou povinnost bytovou situaci osob z ubytoven akutně ohrožených bezdomovectvím efektivně řešit, neboť žalobcům svědčí právo na bydlení vyplývající mj. z článku 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jehož odrazem je na zákonné úrovni § 35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), podle kterého obec pečuje v souladu s místními potřebami a zvyklostmi o bytové potřeby občanů. Ochrana před bezdomovectvím, zejména ve vztahu ke specificky zranitelným skupinám, mezi které patří rovněž žalobci, je jedním ze základů tohoto práva a odpovídající povinnosti obce. Je proto dle žalobců zákonnou povinností obce v současné krizové situaci přijmout taková opatření, která povedou k minimalizaci rizika bezdomovectví pro dotčené osoby, a to například formou zajištění dočasného přiměřeného ubytování. Zároveň je nutné zdůraznit, že tato situace je přímým důsledkem vyhlášení opatření obecné povahy, zcela zjevně zaměřeného proti sociálně vyloučeným obyvatelům, a to na základě zákonného předpisu, jehož ústavní konformita je přinejmenším sporná. Právě přijetí opatření obecné povahy do značné míry znemožňuje žalobcům řešit situaci vlastními silami hledáním jiného vhodného nájemního bydlení na území města. Žalobci proto tvrdí, že nezákonného zásahu se v jejich případě dopustilo město Ústí nad Labem, a to svou nečinností ve vztahu k zajišťování bytových potřeb zranitelných skupin v přímém ohrožení bezdomovectvím. Tyto zásahy lze podle žalobců kvalifikovat jako porušení jejich práva na bydlení podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve spojení s čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vzhledem k tomu, že žalobci jsou mladou romskou rodinou s dětmi, dochází rovněž k porušení práva dítěte na přiměřené zabezpečení podle čl. 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte a ve svém důsledku přímým ohrožením bezdomovectví rovněž k porušení čl. 3 Úmluvy. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný uvedl, že Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (kterého se bez dalšího dle názoru žalovaného nelze přímo domáhat a který je na národních úrovních proveden národními právními předpisy) vztahuje toliko na státy, které jsou pod tímto paktem podepsány. Nelze tyto deklaratorní vzletné myšlenky bezprostředně aplikovat na obce a domáhat se po obci, aby uvedené kroky naplňovala. V rovině všeobecné lze dle žalovaného konstatovat, že Česká republika veškeré tyto kroky podniká a trvale naplňuje. Zdůraznil, že čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech nelze vykládat tak absolutistickým způsobem, jak činí žalobci, kteří myšlenky v tomto článku uvedené rozvinuli do absurdní povinnosti obce zajistit jim bydlení. Žalovaný souhlasil s tím, že jeho činnost by měla směřovat k naplnění zájmů obce a občanů této obce, nicméně z § 35 zákona o obcích nevyplývá povinnost města zajistit žalobcům byt či ubytování. Konstatoval, že pouhým odkazem na článek Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat zcela konkrétní odpovědnost žalovaného ve vztahu k žalobcům. Listina základních práv a svobod coby přední ústavní zákon se toliko vztahuje na celou společnost, stát a dále i na obecní municipality. Nelze ovšem dovozovat zcela konkrétní práva žalobců a tomu odpovídající povinnosti na straně žalovaného. Uvedl, že nepopírá právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí či korespondence žalobců ani do tohoto práva nezasahuje. Žalovaný dodal, že žalobci nejpozději dne 3. 1. 2018, kdy uzavírali nájemní smlouvu, museli vědět, že smluvní vztah mají uzavřený toliko na dobu určitou do pevně stanoveného data. Žalobci tedy měli takřka 6 měsíců na to, aby své bytové potřeby řešili. Poznamenal, že ubytování v zařízeních typu ubytovna je primárně myšleno ke krátkodobému přechodnému bydlení, nikoli bydlení „na věčné časy“. Zdůraznil, že je primárně povinností každého svobodného jedince starat se o potřeby své a své rodiny, nelze se spoléhat, že jakékoli potřeby (v tomto případě bytové) za něj vyřeší někdo jiný (město, stát). Podotkl, že pokud by se snad i nějakým extenzivním výkladem dospělo k tomu, že povinnosti, kterých se po obci žalobci domáhají, skutečně existují, není žalovaném