2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Af 132/2017- 77 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 132/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Jakuba Kroupy a JUDr. Petra Černého, Ph.D., ve věci žalobkyně: D. T. T., narozená „X“ státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem „X“ zastoupená advokátem Mgr. Umarem Switatem sídlem Dědinova 2011, 148 00Praha 4 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2017, č. j. 38773-8/2017-900000-304.8 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2017, č. j. 38773-8/2017-900000-304.8, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“), a to platební výměr ze dne 25. 4. 2017, č. j. 40233-2/2017-620000-32.2, jímž byla žalobkyni podle § 104 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období listopad 2015 ve výši 887 424 Kč v souvislosti se skladováním 61 000 kusů cigaret různých značek a 391,8 kg tabáku bez platné tabákové nálepky. Současně se žalobkyně domáhala, aby soud zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného uložil povinnost uhradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. V průběhu řízení před celním úřadem namítla, že není daňovým subjektem, neboť výše uvedené tabákové výrobky zajištěné policejním orgánem v garáži nalézající se na adrese „X“, jejímž vlastníkem je pan M. M. (dále jen „garáž“), jí nepatří a ani k užívání samotné garáže nemá uzavřen žádný právní vztah. Rovněž tak nesouhlasila se závěry učiněnými žalovaným, který na základě doplnění dokazování protokolem o výslechu před provedením domovní prohlídky ze dne 18. 11. 2015, hodnocením tohoto výslechu ze strany celního úřadu, fotodokumentací pořízenou v rámci domovní prohlídky garáže a výsledky analýzy vzorků tabáku v plastových vaničkách shledal, že žalobkyně uvedený nemovitý prostor užívala. 3. Dle žalobkyně ale žádné důkazy, které by prokazovaly, že tabákové výrobky vlastnila, resp. nad nimi měla faktické panství, či je skladovala, neexistují. Není proto zejména zřejmé, na základě čeho dospěl žalovaný k přesvědčení, že osoba zmiňovaná v protokole o sledování osob a věcí je s žalobkyní totožná, zvláště pokud nebyl v trestním řízení za účelem identifikace vypracován znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky. Žalobkyně popřela, že by se zajištěným zbožím jakkoliv manipulovala, a rovněž není tím, kdo v rámci sledování garáž odemkl a následně ji uzamkl, podle jejího názoru tak došlo k záměně s jinou osobou vietnamské národnosti. Daňové orgány však v tomto smyslu neprovedly řádné šetření, včetně účastnického výslechu, a odvolávaly se pouze na protokoly z trestního spisu, čímž jednak porušily práva žalobkyně jako účastníka řízení, jednak ignorovaly zájem na zjištění skutečného plátce daně, kterým jmenovaná vzhledem k uvedenému dle svého přesvědčení není. Vyjádření k žalobě 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že se již s argumentací žalobkyně řádně vypořádal v napadeném rozhodnutí, kde dostatečným způsobem odůvodnil, z jakých důvodů má za to, že se jmenovaná ocitla v pozici plátce daně ve smyslu § 4 zákona o spotřebních daních. Otázka, zda se tabákové výrobky nacházely ve vlastnictví žalobkyně, nemá, jak již uvedl s odkazem na ustálenou judikaturu soudů, pro posouzení dané věci žádný význam, a proto ve svém rozhodnutí vycházel zejména ze zjištění, že k výrobkům měla žalobkyně volný přístup a taktéž s nimi nakládala. V tomto smyslu žalovaný upozornil, že v průběhu řízení jmenovaná nijak nenamítala, že by vlastníkem zabaveného zboží nebyla, tuto námitku poprvé vnesla až ve správní žalobě, posouzením dané skutečnosti se proto v rámci odvolání ani blíže nezabýval. Rovněž prokázání případného právního vztahu žalobkyně k předmětné garáži není pro vyměření daňové povinnosti relevantní, podstatný je toliko faktický stav, tedy že žalobkyně s tabákovými výrobky nakládala, resp. je kvalifikovaným způsobem skladovala. 5. Pokud žalobkyně dále namítala, že došlo k její záměně s jinou osobou, není toto tvrzení pravdivé, jelikož žalovaný v rámci dokazování vycházel z protokolu o sledování osob a věcí, v němž je jednání žalobkyně jednoznačně zachyceno. K tomu žalovaný dále doplnil, že ke sledování její osoby docházelo dlouhodobě již v průběhu roku 2015, a to především na místě prodejny nacházející se na adrese „X“, kde žalobkyně v dané době pracovala, a kde bylo také provedeno ověření její totožnosti. Samotná garáž sice nebyla přímo předmětem sledování, ke zjištění její existence nicméně došlo v důsledku cesty žalobkyně k tomuto objektu. Žalovaný proto neměl žádných pochybností, že jmenovaná byla právě tou osobou, která garáž odemkla, manipulovala s uskladněným zbožím a následně garáž opětovně uzamkla – tuto skutečnost ostatně žalobkyně v průběhu daňového řízení nijak nerozporovala. Z tohoto důvodu proto žalovaný považoval za nadbytečné provádět jakékoliv znalecké zkoumání. Ostatně měla-li žalobkyně v uvedeném smyslu nějaké pochybnosti, mohla je uplatnit již v řízení před celním úřadem. Podle žalovaného tedy k žádnému porušení práv na spravedlivý proces nedošlo, naopak veškerá skutková zjištění byla učiněna dostatečným způsobem. Ústní jednání před soudem 6. Při ústním jednání před soudem setrval právní zástupce žalobkyně na žalobních námitkách a doplnil, že žalobu považuje za důvodnou. 7. Pověřený pracovník žalovaného navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. 8. Soud v rámci ústního jednání provedl dokazování usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 3 To 66/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 3 Tdo 1384/2018-160. 9. V závěrečném návrhu právní zástupce žalobkyně navrhl, aby soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, neboť žaloba byla dle něj s ohledem na žalobní tvrzení podána důvodně. Současně požadoval, aby soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. 10. Pověřený pracovník žalovaného v závěrečném návrhu konstatoval, že dle jeho názoru byl v předmětném řízení správními orgány opatřen dostatek důkazů o tom, že žalobkyně byla povinna uhradit spotřební daň z tabákových výrobků. Navrhl proto zamítnutí žaloby, naopak náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Posouzení věci soudem 11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty dvou měsíců ode dne, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení, jak stanoví § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. 12. Z obsahu spisové dokumentace, jíž soudu předložil žalovaný, byly zjištěny následující podstatné skutečnosti. Celní úřad si v rámci své úřední činnosti vyžádal od Generálního ředitelství cel, odboru pátrání, vyšetřovací spis obsahující protokoly o sledování osob a věcí – mimo jiné i týkajících se žalobkyně. Z nich bylo zjištěno, že dne 19. 3. 2015 odjely žalobkyně s další blíže neustanovenou osobou ženského pohlaví označovanou pro účely sledování dále jako „P.“ vozem do ul. „X“, kde otevřela vrata neoznačené garáže nacházející se mezi garážemi č. „X“ a obě z ní následně vynesly pět zcela naplněných tašek a naložily je do vozu. Žalobkyně poté garáž uzamkla a společně s P. od ní odjely. Téhož dne pak žalobkyně se ztotožněnou osobou mužského pohlaví dále v protokolech jmenovanou jako „D.“ opět odjeli k předmětné garáži, žalobkyně ji odemkla, oba do ní zašli, žalobkyně následně garáž uzamkla a spolu s D. odjeli. Totéž se daného dne událo ještě jednou, kdy žalobkyně s D. přijeli ke garáži, žalobkyně ji odemkla, společně z garáže vynosili nějaké věci a ža