7 Afs 379/2018 — Nejvyšší správní soud

15 Af 64/2017- 36 - text  12 15 Af 64/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: S – REAL a. s., IČO: 2546108, sídlem Moskevské náměstí 2172/3, 415 01 Teplice, zastoupená daňovým poradcem Ing. Janem Matějkou, sídlem Straky 1, 417 71 Zabrušany, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. 15845/17/5100-31461-711145, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. 15845/17/5100-31461-711145, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 2. 9. 2016, č. j. 1920503/16/2514-70461-507699, kterým byla podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016 (dále jen „zákonné opatření“) a podle § 145 odst. 1 ve spojení s § 139 odst. 1 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) žalobkyni vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 212 000 Kč. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že předmětem sporu je vznik daňové povinnosti žalobkyně k dani z nabytí nemovitých věcí v podobě vkladu pozemku do základního kapitálu žalobkyně. Dle názoru žalobkyně daňová povinnost žalobkyni vůbec nevznikla. Žalobkyně předně namítla, že postup správce daně při zjištění daně byl v rozporu s § 5 odst. 1 daňového řádu a v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy se zásadou zákonnosti. Žalobkyně na výzvu správce daně k podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí odpověděla sdělením, které je v materiálním smyslu řádným daňovým tvrzením a ve kterém deklarovala nulovou daňovou povinnost. Tímto úkonem tak bylo zahájeno vyměřovací řízení podle § 135 daňového řádu, zakončené vydáním platebního výměru. Svůj právní názor žalobkyně opírala o judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky č. j. 5 Afs 160/2006-52, 5 Afs 105/2013-29, 9 Afs 66/2015-36 a 2 Afs 69/2015-32), přičemž podle jejího názoru je v souladu se zásadou přípustnosti analogie v procesním právu nerozhodné, zda se jedná o výzvu k podání řádného daňového tvrzení či o výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení. Za účelem prověření daňového tvrzení daňový řád předpokládá užití toliko dvou procesních institutů správcem daně, kterými jsou postup k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu a daňová kontrola podle § 85 daňového řádu. Tím, že správce daně prováděl prověřování daňového tvrzení žalobkyně bez užití institutu postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontroly, postupoval správce daně v rozporu se zásadou zákonnosti. Na podporu svých tvrzení odkázala žalobkyně na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 66/2015-36 a č. j. 1 Afs 107/2014-31. 3. Žalobkyně závěrem namítla, že platební výměr byl vydán v rozporu s ústavním pořádkem, neboť byl porušen princip právní jistoty žalobkyně a princip ochrany práv nabytých v dobré víře. Kvalifikované projevy vůle směřující k navýšení základního kapitálu žalobkyně nepeněžitým vkladem společností UNITRANSPORT, s. r. o., coby vkladatelem a žalobkyní coby nabyvatelem vkladu byly učiněny v době účinnosti tehdy platné právní úpravy, zakotvující osvobození vkladů nemovitostí vložených do základního kapitálu obchodní společnosti od daně darovací a daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 6 písm. d) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o trojdani“). Tyto právní úkony byly navíc učiněny před zveřejněním zákonného opatření, a nelze je tudíž považovat za účelový postup, vedený snahou vyhnout se daňové povinnosti žalobkyně. Žalobkyně jednala v dobré víře, že nebude muset z nabytého vkladu platit daň, a s tímto vědomím i vklad od vkladatele přijala. Žalobkyni nelze klást k tíži, že mezi okamžikem splacení nepeněžitého vkladu a okamžikem vzniku daňové povinnosti ve smyslu § 3 daňového řádu nastala významná časová prodleva, během níž došlo k nabytí platnosti právní úpravy, která vklad nemovitosti do základního kapitálu obchodní společnosti činí předmětem daně z nabytí nemovitých věcí, neboť žalobkyně nenese žádnou odpovědnost za složitost právní úpravy, kterou se řídí proces realizace vkladu. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž trval na právním názoru vyjádřeném v žalobou napadeném rozhodnutí a plně odkázal na jeho odůvodnění. Uvedl, že rozhodným okamžikem pro vznik daňové povinnosti jsou právní účinky vkladu do katastru nemovitostí. Poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku č. j. 8 Afs 52/2013-24. Pakliže správce daně aplikoval ustanovení zákonného opatření účinného ke dni 24. 1. 2017, kdy došlo k převodu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně a tím i vzniku daňové povinnosti, nelze v tomto dle názoru žalovaného spatřovat žalobkyní tvrzený rozpor s principem právní jistoty a ochrany dobré víry nabytých práv. Pojetí okamžiku vzniku daňové povinnosti v souvislosti s převodem vlastnických práv k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí se nabytím účinnosti zákonného opatření senátu nezměnilo. 5. Setrval na stanovisku, že žalobkyně nepodala řádné daňové tvrzení, a to ani poté, co k tomu byla správcem daně vyzvána. Z tohoto důvodu nemohl správce daně ani zahájit postup k odstranění pochybností, neboť zde nebylo žádné řádné daňové tvrzení, které by správce daně mohl prověřovat. Uvedl, že rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 160/2006-52, 5 Afs 105/2013-29, 9 Afs 66/2015-36 a 2 Afs 69/2015-32 na posuzovanou věc nedopadají, neboť v případě nyní řešeném jde o podání řádného daňového přiznání, zatímco v uvedeném rozsudku šlo o dodatečné daňové tvrzení a postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Zdůraznil, že správce daně nadto umožnil žalobkyni seznámit se s důkazními prostředky, z čehož je zřejmé, že žalobkyně nebyla postupem správce daně jakkoliv zkrácena na svých právech. Správce daně disponoval důkazními prostředky, které si sám opatřil podle § 92 odst. 2 daňového řádu, tj. notářským zápisem, znaleckým posudkem a prohlášením vkladatele. Poukázal na to, že žalobkyně měla možnost podat návrh na pokračování v dokazování, což však neučinila, a proto správce daně přistoupil ke stanovení daně platebním výměrem. Námitku žalobkyně proto považoval za nedůvodnou. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 6. Žalobkyně v replice trvala na tom, že písemnou odpovědí na výzvu k podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí podala v materiálním smyslu řádné daňové tvrzení, ve kterém deklarovala nulovou daňovou povinnost, čímž bylo zahájeno vyměřovací řízení ve smyslu § 135 daňového řádu, zakončené vydáním platebního výměru. Zopakovala, že za účelem prověření daňového tvrzení daňový řád předpokládá užití toliko dvou procesních institutů správcem daně, kterými jsou postup k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu a daňová kontrola podle § 85 daňového řádu. Byla toho názoru, že daň nelze vyměřit nebo doměřit na základě výsledků vyhledávací činnosti za použití neformálního postupu, který daňový řád nepředpokládá. Zdůraznila, že zdanění vkladu představuje změnu právního stavu, ke které došlo po navýšení základního kapitálu žalobkyně. Zákonným opatřením tak se zpětnou účinností došlo k odnětí práva žalobkyně z nabytí vkladu neplatit daň, a v důsledku retroaktivní změny právního stavu tudíž došlo k porušení zásady ochrany práv nabytých žalobkyní. Ústní jednání soudu 7. Při jednání soudu konaném dne 11. 3. 2020 zástupce žalobkyně zdůraznil, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Konstatoval, že odvolací námitky žalobkyně v rámci daňového řízení směřovaly na dva okruhy otázek, prvním bylo procesní pochybení daňových orgánů při stanovení daně a druhým okruhem bylo porušení ústavního principu legitimního očekávání. Právě s tímto druhým okruhem otázek se dle zástupce žalobkyně žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal. K této otázce se dle zástupce žalobkyně vztahuje odůvodnění obsažené výlučně v odstavcích 46 a 47 žalobou napadeného rozhodnutí. Zástupce žalobkyně zdůraznil, že pokud bylo argumentováno porušením ústavního principu, nelze akceptovat vypořádání této námitky argumentací odkazující na daňový řád, neboť mělo být argumentováno na úrovni ústavního práva. Proto dle jeho názoru argumentace před odstavci 46 a 47 žalobou napadeného rozhodnutí nemůže být považována za vypořádání dané odvolací námitky žalobkyně. Byl toho názoru, že nelze odkazovat na vypořádání této námi