1 Afs 20/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 74/2017- 31 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 15 Af 74/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Kontrol KOVO s. r. o., IČO: 28683064, sídlem náměstí Republiky 966, 435 11 Lom, zastoupen JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, sídlem Kostelní 233/1, 402 01 Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2017, č. j. 16089/17/5000-10610-712195, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 4. 2017, č. j. 16089/17/5000-10610-712195, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2017, č. j. 16089/17/5000-10610-712195, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) č. 222/D/2016 ze dne 6. 9. 2016, č. j. 2000095/16/2500-31472-506136. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů a podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) uložil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 321 088 Kč. Žalobce se zároveň domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce nejprve podrobně zrekapituloval průběh daňového řízení a také to, jak se žalovaný vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Dále uvedl, že rozhodnutí žalovaného se opírá o nesprávný právní závěr, že podmínka uváděná jako jedna ze záruk je formulována jako zajišťovací prostředek, tedy právní nástroj posilující postavení daňového subjektu vůči zhotoviteli. Zdůraznil, že čl. 9.4 návrhu smlouvy o dílo není v žádném případě právním ani ekonomickým zajišťovacím prostředkem. Zajišťovací funkce takového prostředku je dána jen tehdy, pokud je schopen splnění dluhu nahradit, tj. dává jistotu, že věřitel nějaké plnění skutečně obdrží (zástavní právo, zadržovací právo, finanční záruka, zajišťovací převod práva). Konstatoval, že čl. 9.4 návrhu smlouvy o dílo je třeba vykládat v tom smyslu, že se jedná o odpovědnost za řádné a včasné provedení díla, tedy o zákonnou povinnost zhotovitele díla podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“). Vzhledem k tomu, že se nejedná o smluvní pokutu, nemohl žalobce vytvořit nerovný vztah mezi zadavatelem a dodavatelem. Vytýkaná část návrhu smlouvy o dílo je vztahem zákonným vycházejícím z obchodního zákoníku. Takový vztah nemůže být dle žalobce diskriminační, zákonu odporující. Poznamenal, že v případě dodavatelem zaviněně způsobené škody není diskriminační, aby takovou možnou škodu hradil ten, kdo ji způsobil. Bylo podle názoru žalobce zcela neopodstatněné a právně neudržitelné, aby žalovaný argumentoval tím, že úhrada takové částky by pro řadu podnikatelů mohla znamenat ohrožení jejich existence či úpadek, a tímto tedy mohlo ze strany zadavatele dojít k odrazení potenciálních uchazečů. Taková argumentace nemá oporu v právním řádu. 3. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí dodává, že žalobce mohl využít institutu jistoty, který upravuje § 67 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 9. 2016 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), pak se dle žalobce jedná o typický případ, kdy dochází k odrazení zejména menších uchazečů, neboť taková jistota je pro ně existenční. Uvedl, že žalovaný nerozporoval jeho tvrzení o tom, že uvedená podmínka není smluvní pokutou, neboť jí neodpovídá svým charakterem, a přesto žalovaný dochází k závěru, že se jedná o zajišťovací prostředek bez toho, aniž by právně definoval, o jaké zajištění se jedná; žalovaný též nerozporuje tvrzení žalobce týkající se odpovědnosti za řádné a včasné provedení díla, která je zákonnou povinností zhotovitele díla. Považoval proto rozhodnutí žalovaného ve vztahu k tvrzení o zajišťovacím nástroji a diskriminaci za nepřezkoumatelné. Poukázal na to, že žalovaný navíc tvrdí, že o zajišťovacím prostředku se výslovně zmiňuje správce daně, což nemá důkazní opodstatnění, neboť ve zprávě o daňové kontrole takové tvrzení není uvedeno. Byl přesvědčen o tom, že uvedeným článkem návrhu smlouvy o dílo neporušil zásadu stanovenou v § 6 zákona o veřejných zakázkách, a to zásadu diskriminace. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal průběh řízení a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že stejně jako správce daně dospěl k závěru, že formulace čl. 9.4 návrhu smlouvy o dílo mohla mít odrazující vliv na potenciální uchazeče, a vytváří tak nerovný vztah mezi zadavatelem a dodavatelem, čímž neodůvodněně diskriminuje potenciální uchazeče. Uvedením této podmínky do zadávací dokumentace dle žalovaného nebyla dodržena zásada zákazu diskriminace stanovená v § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Poznamenal, že žalobce požadoval od zhotovitele uhrazení celé částky schválené dotace v případě neproplacení dotace, což je nepřiměřeně vysoký požadavek. Zhotovitel by tak na sebe vzal vůči zadavateli povinnost uspokojit pohledávku, což by bylo pro zhotovitele značně nevýhodné, pro mnohé potenciální uchazeče odrazující, a tedy diskriminační. Zdůraznil, že žalobce byl vázán uvedeným zákonem, a měl tedy zadat zakázku tak, aby při výběru zhotovitele nemohlo dojít k omezení hospodářské soutěže neodůvodněným uzavíráním přístupu k možnosti ucházet se o předmětnou zakázku. Jak již uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobce mohl dle zákona o veřejných zakázkách využít zajišťovacího institutu, tj. jistoty, který upravuje § 67 zákona o veřejných zakázkách. Tato jistota zadavateli sice nezajištuje splnění povinnosti ze smlouvy na plnění předmětu veřejné zakázky ze strany dodavatele, ale prohlašuje skutečný zájem dodavatele o zadání veřejné zakázky a garantuje plnění povinností dodavatele vyplývajících z jeho účasti v zadávacím řízení. Pokud se zadavatel rozhodne využít institut jistoty, musí uvést svůj požadavek v zadávacím řízení, kde uvede konkrétní finanční částku, tedy absolutní výši požadované jistoty, která nesmí být vyšší než 2 % předpokládané hodnoty veřejné zakázky, nikoliv stanovených 50 % hodnoty veřejné zakázky ani případné plné uhrazení částky ve výši schválené dotace. 5. Ohledně námitky žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný uvedl, že má-li být jakékoliv rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal odvolací orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž zřejmé, proč považoval závěry žalobce za liché, mylné a vyvrácené. V přezkoumávaném rozhodnutí žalovaný zcela jednoznačně a srozumitelně uvedl, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že nelze vyhovět požadavkům žalobce a proč. Ústní jednání soudu 6. Právní zástupce žalobce při jednání soudu konaném dne 22. 7. 2020 zdůraznil, že v daném případě jde o posouzení právní otázky, zda ustanovení smlouvy o dílo splňují, či nesplňují podmínky pro posouzení jako smluvní pokuta. 7. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání soudu konaném dne 22. 7. 2020 navrhla zamítnutí žaloby. Zdůraznila, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň tím, že ve smlouvě o dílo stanovil smluvní pokutu diskriminačně. Současně uvedla, že odvod byl stanoven proporcionálně. Zdůraznila, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s předpisy. Posouzení věci soudem 8. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností