4 As 1/2017 — Nejvyšší správní soud

59 A 5/2020- 68 - text  59 A 5/2020 - 68 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: X sídlem X zastoupena advokátem Mgr. Martinem Nezvalem sídlem Týnská 21, Praha 1 proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 12. 2017, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 27. 12. 2017, č. j. X, a rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého, ze dne 8. 9. 2017, č. j. X, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce Mgr. Martina Nezvala náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 9. 2017, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně shledána odpovědnou ze správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) ve spojení s porušením § 6 téhož zákona. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že v době kontroly dne X, v hotelu X, X, X diskriminovala spotřebitele, když v katalogu s cenami ubytování, který byl spotřebitelům k dispozici v recepci hotelu, deklarovala: „Pro váš klid a pohodu neumožňujeme pobyt dětem mladším 15 let.“, a zároveň jednatel žalobkyně inspektorům na dotaz, proč neubytovávají děti do 15 let, sdělil, že služby v hotelu jsou postaveny tak, aby si ubytovaní spotřebitelé ve wellness odpočinuli, přičemž takto prezentované neumožnění pobytu dětem mladším 15 let nebylo založeno na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněno legitimním cílem. Za uvedený správní delikt byla žalobkyni podle § 24 odst. 14 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 90 odst. 1 a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě nejprve namítala, že právo vyměřit sankci za správní delikt již z důvodu prekluze zaniklo. Odkazovala na § 18 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád (dále jen „kontrolní řád“), v němž je stanoveno, že kontrola je ukončena marným uplynutím lhůty pro podání námitek nebo vzdáním se práva podat námitky. Žalobkyně v posuzované věci žádné námitky nepodala, neboť se plně ztotožnila se závěrem kontrolního orgánu uvedeným v první zaslané protokolaci, tj. se závěrem, že u kontrolované osoby (žalobkyně) nedochází k diskriminaci spotřebitele. O to překvapivější byl následný postup správního orgánu I. stupně, který čtyři měsíce po ukončení kontroly dne 11. 5. 2017 vytvořil dodatky k protokolaci. Žalobkyně nesouhlasila s názorem správních orgánů, že v blízké době po ukončení kontroly může správní orgán došetřovat, zatímco později již musí zahájit novou kontrolu. Ustanovení § 21 odst. 2 kontrolního řádu hovoří pouze o opravě zjištěných nesprávností v protokolu. Za nesprávnosti v protokolu nelze považovat právní hodnocení věci. Žalobkyně tvrdila, že správní orgány vyložily § 21 odst. 2 kontrolního řádu extenzivním a extrémním způsobem v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 534/03. 3. Žalobkyně nesouhlasila ani s výkladem § 6 a § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Žalovaná dle žalobkyně postupovala proti zájmům spotřebitele, proti principu spravedlnosti a zásadám, na nichž spočívá občanský zákoník. Napadené rozhodnutí pouze zbytečně poškodilo skupinu spotřebitelů ve věku od 15 do 18 let, nepomohlo nikomu. Dle žalobkyně musí být zachováno právo rozlišovat mezi nezletilými do 15 let a nezletilými od 15 let a postupováno tak, aby se rozhodování nevzpíralo § 4 občanského zákoníku, tj. rozumu průměrného člověka. Žalovaná iracionálně tvrdí, že to, co není vhodné pro děti, není automaticky vhodné ani pro mladistvé. Dle žalované je v souladu se zákonem, pokud je určité zařízení určeno pouze dospělým, tedy vedle dětí do něj nesmí ani mladiství, avšak je diskriminační, pokud do něj mladiství smí. Žalovaná nevzala v úvahu, že děti do 15 let mají zcela jiný temporytmus než dospělí. Pro šťastné a relaxující děti je přirozené skotačivě se pohybovat a poměrně hlasitě se projevovat. Dospělí naproti tomu ve chvílích relaxace touží po klidu a tichu. Výklad nerozlišování a rovnostářství ze strany žalované je výkladem extrémním, a to zvláště za situace, kdy vedle sebe v Evropské unii i v České republice existuje nepřeberná nabídka obdobných zařízení orientujících se jak jen na dospělé, tak jen na rodiny s dětmi. Nelze proto dovozovat diskriminaci rodičů, jak v napadeném rozhodnutí činí žalovaná. 4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí také neodkázala na jediného konkrétního poškozeného spotřebitele. Pokud žalovaná zmiňovala poškozenou, která komunikovala se zaměstnancem žalobkyně panem X, žalobkyně zdůraznila, že údajná poškozená nebyla nikdy ztotožněna s žádnou reálně existující osobou, žádný z pracovníků žalobkyně by při hovoru se zájemcem nepoužil neuctivou formulaci: „Má smůlu“. Žádný pan X, ani nikdo podobného jména u žalobkyně nikdy nepracoval. 5. Použití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2017 - 28, na posuzovaný případ, je dle žalobkyně nepřiléhavé, neboť výchozí situace je jiná. V restauraci není nuda zóna, nehrozí zde nelegální výroba dětské pornografie, ani zde nejsou přírodní bazénky s ledovou vodou, do kterých by mohlo dítě spadnout, což by zvláště v zimě mohlo mít fatální následky. V citovaném judikátu byl také řešen stav v době před platností nového občanského zákoníku. Současný občanský zákoník již explicitně definuje rozdíl mezi svéprávnou osobou a dítětem. U dítěte jako ne zcela svéprávné osoby zákon nepředpokládá rozum průměrného člověka, zatímco u dospělého ano. Dle žalobkyně byly v jejím případě objektivní rozumné a ospravedlnitelné důvody, které sledovaly legitimní cíl, a prostředky k jeho dosažení byly tomuto cíli přiměřené. V případě žalobkyně existoval ospravedlnitelný důvod pro omezení vstupu dětí do provozovny, a to jak na základě úrovně zabezpečení v souvislosti se stavebními úpravami, tak i v souvislosti s povahou zde poskytovaných služeb v klidové zóně, v níž jsou umístěny nudistické sauny. Žalobkyně odkazovala na § 7 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), a dovozovala, že má ze zákona právo rozlišovat i podle věku. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že se pouze snažila předcházet konfliktům mezi spotřebiteli a se spotřebiteli. Je rozdíl vykázat někoho od oběda a vykázat někoho v polovině dovolené z wellness hotelu, a to z důvodu přirozeného dynamického chování dítěte. 6. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované 7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná nejprve konstatovala, že ukončení kontroly nemá vliv na možnost správního orgánu stíhat porušení právních povinností, ani na zánik odpovědnosti pachatele za správní delikt. Žalobkyně svou povinnost porušila dne 18. 10. 2016, správní řízení bylo zahájeno doručením oznámení o zahájení řízení dne 8. 8. 2017. Podle § 24b odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele účinného v době spáchání správního deliktu zanikala odpovědnost právnické osoby za správní delikt, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. K zániku odpovědnosti žalobkyně za předmětný správní delikt tedy nedošlo. Žalovaná dodala, že od nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky je třeba brát v potaz § 112 odst. 2 tohoto zákona, podle kterého se dosavadní lhůty pro zánik odpovědnosti nepoužijí s tím, že však nemůže dojít k zániku odpovědnosti za správní delikty spáchané před nabytím účinnosti tohoto zákona dříve, než by uplynula některá ze lhůt dle dosavadních právních předpisů. Podle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí doba u přestupků, za které zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, 3 roky. 8. Žalovaná zdůraznila povinnost správního orgánu postupovat v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tj. dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při roz