5 As 37/2009 — Nejvyšší správní soud

75 A 12/2018- 39 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 15 75 A 12/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: P. A., narozen X, bytem X, zastoupen Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 97/2, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, 401 00 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2018, č. j. MMUL/OPA/OP/149448/ 2018/Žabl, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2018, č. j. MMUL/OPA/OP/149448/2018/Žabl, jímž žalovaný částečně změnil rozhodnutí Městského obvodu Ústí nad Labem – město, komise pro projednání přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 15. 2. 2018, č. j. Přest. M01436,1437,1438/2017/BílkD-23, a to tak, že v části výroku o uznání viny žalobce vypustil slovo „nonverbálně“, neboť není možné někoho urazit písemně bez použití slov, a ve zbytku odvolání žalobce zamítl. Citovaným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 9. 8. 2017 prostřednictvím dopisu úmyslně napadl výroky „lhářko, podvodnice, zlodějko“ Ing. J. N., nar. X, Mgr. Z. D., nar. X, a M. L., nar. X, všechny bytem X, čímž jmenované urazil na cti. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho výroky byly pravdivé, a tudíž je nelze podřadit pod skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 7 odst. 1 zákona o některých přestupcích. K tomu dodal, že správní orgán I. stupně mu zamezil být právně zastoupen, když jednání neodročil na březen 2018, ačkoliv v době uskutečněného jednání žalobce nemohl z důvodu neoprávněně vedené exekuce své právní zastoupení realizovat. Žalobce ani nebyl poučen o možnosti právního zastoupení, a pokud bylo v protokolu o jednání zaznamenáno, že žalobce právní zastoupení nepožaduje, neodpovídá tento údaj skutečnosti. O tom, že protokol neodpovídá skutečnosti, svědčí i to, že správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce má dotazy, nicméně poté popsal pouze jeden dotaz. Žalobci bylo rovněž zamezeno klást dotazy a navrhovat důkazy, což mělo za následek nemožnost prokázání pravdivosti jeho výroků. S ohledem na tyto skutečnosti žalobce konstatoval, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Dále namítal, že správní orgány neprokázaly úmysl žalobce ublížit osobám postiženým na cti tím, že je zesměšní nebo jiným způsobem hrubě urazí, takový úmysl žalobce vyloučil. Poukázal přitom na skutečnost, že neměl povědomí o tom, že by jeho výroky nebyly nepravdivé, resp. že by se jimi mohl dotknout uvedených osob, jen připustil, že výroky byly citově zabarvené. Jeho výroky sice nebyly hodnotově neutrální, byly však adekvátní smyslu a kontextu, v němž byly proneseny, a odpovídaly tedy nastalé situaci. V této souvislosti žalobce obsáhle popsal, za jaké situace předmětné výroky na členské schůzi společenství vlastníků jednotek dne 6. 5. 2014 pronesl. Dle žalobce není možné požadovat, aby hodnotově vážil každé slovo, když výroky nebyly nepřiměřené situaci, a tedy nebyly ani bezdůvodné. Jeho jednání nemůže být shledáno přestupkem, neboť nebylo prokázáno porušení či ohrožení zájmu společnosti ve smyslu § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Současně poznamenal, že se přestupkového jednání dopustil zasláním dopisu dne 9. 8. 2017, který byl adresován dotčeným osobám, nedopustil se tak předmětného jednání veřejně. S poukazem na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, žalobce podotkl, že intenzita a povaha výroků neodpovídá odpovědnosti dle zákona o odpovědnosti za přestupky, proto měla být subsidiárně aplikována ustanovení občanského zákoníku. 3. Dále žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně porušil jeho procesní práva, zejména právo na spravedlivý proces, když mu vymezil pouze určitou část návrhu na projednání přestupku, k níž mohl pokládat dotazy. Ostatní jeho otázky či návrhy důkazů nebyly připuštěny ani protokolovány. V rozrušení žalobce protokol o jednání podepsal, ačkoliv věděl, že mu správní orgán nevyhověl. Žalobce vytkl správnímu orgánu I. stupně, že se dostatečně nezabýval naplněním skutkové podstaty přestupku, jakož i to, že konstatoval jako přitěžující okolnost, že se žalobce dopustil přestupkového jednání vůči osobám něžného pohlaví, tím se cítil být diskriminován na základě pohlaví. Diskriminaci své osoby pociťoval rovněž proto, že správní orgán I. stupně byl obsazen pouze ženami, což vyústilo v neobjektivní posouzení věci. Prvostupňové rozhodnutí žalobce shledal nepřezkoumatelným, neboť v něm chybí úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů a při zamítání důkazních návrhů, a náležitosti dle ust. § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dle žalobce nepředstavovalo objektivní závěr a podklad pro konstatování viny za spáchaný přestupek. 4. Ve vztahu k nemožnosti uvádět svá stanoviska, žalobce dále poukázal na stanovisko správního orgánu I. stupně k podanému odvolání, z něhož vyplývá, že vznášel dotazy a chtěl doložit okolnosti, kterými by prokázal pravdivost svých tvrzení, což by mělo vliv na zhodnocení materiální stránky přestupku. Správní orgán totiž připustil, že žalobce vznášel dotazy, nicméně pak uvedl pouze jeden dotaz. Brojil také proti tomu, že mu nebylo z důvodu ochrany účastníků řízení umožněno pořídit audiozáznam jednání. Žalovanému vytýkal, že v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce nedoložil pravdivost svých výroků, opomenul však, že tyto skutečnosti nebyly prokázány jednáním správního orgánu I. stupně. V napadeném rozhodnutí k tomu pouze uvedl, že by se jednalo o hrubé porušení procesních práv, blíže se však námitkou žalobce nezabýval. Hrubost urážek žalovaný posuzoval s ohledem na skutečnost, že dotčené osoby jsou členkami výboru společenství vlastníků jednotek, jedna z nich přitom pracuje v advokátní kanceláři a druhá jako učitelka. Nezdůvodnil však, proč by předmětné výroky měly mít jiný vliv např. na osobu bez zaměstnání a jiný vliv třeba na učitelku. Dle žalobce nemůže mít postavení osoby ve společnosti vliv na spáchaný přestupek, zvlášť když v dopise nebylo ohledně zaměstnání uvedeno ničeho. V tomto ohledu žalovaný překročil rámec provedeného dokazování, neboť bylo prokázáno pouze to, že výroky byly napsány v dopise a odeslány dotčeným osobám. Pokud tyto osoby sdělily obsah dopisu dalším osobám, jednání žalobce s tím není v příčinné souvislosti. Skutečnost, že by žalobce zaslal dopis i jiným osobám totiž nebyla prokázána. Žalobce též namítal, že správní orgán nezjišťoval jeho osobní a majetkové poměry, což je nutné pro stanovení přiměřené sankce. K tomu žalobce uvedl, že sankce musí být přiměřená nejen ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce přestupku, tedy k jeho závažnosti, ale též ve vztahu k osobě pachatele a jeho poměrům. Tyto povinnosti žalovaný nedodržel, a tím porušil zásadu zákonnosti a individualizace trestu. 5. Žalobce ohledně námitky nedostatečného odůvodnění rozhodnutí shrnul, že správní orgány opomenuly vyložit, které skutečnosti při hodnocení formálních a materiálních znaků přestupku vzaly za prokázané a o které skutečnosti své závěry opřely. Neuvedly také, které skutečnosti pokládají za vyloučené nebo pochybné, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, proč tyto nevyhověly dalším důkazním návrhům a proč tyto návrhy nezaprotokolovaly. Dále neuvedly ani úvahy, jakými se řídily při posuzování viny a trestu, přitěžujících okolností, a zda zjišťovaly osobní a majetkové poměry žalobce. Nevypořádaly se s obhajobou žalobce ohledně pravdivosti jeho výroků. Žalobce dále zdůraznil zásadu vyšetřovací, dle které je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Této povinnosti správní orgán nedostál, když se nevypořádal s navrhovanými důkazy. Ohledně nesprávné protokolace žalobce doplnil, že správnímu orgánu nepřísluší, aby vybrané části výpovědi účastníka řízení, návrhy důkazů či jeho dotazy nezaznamenal do protokolu nebo je evidoval pouze mimo protokol, k tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 42 A 1/2010. Na základě výše uvedeného konstatoval, že prvos