1 Afs 135/2004 — Nejvyšší správní soud

15 A 59/2018- 43 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 14 15 A 59/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Witbystar a.s. (dříve BusLine a.s.), IČO: 28360010, sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, zastoupená Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7366/1.30/17-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7366/1.30/17-3, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 8. 9. 2017, č. j. 5428/7.30/17-10. Tímto rozhodnutím oblastní inspektorát uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zákon o inspekci práce“) za skutek spočívající v tom, že v období kalendářních měsíců července 2015 až března 2016 neposkytovala svým zde vyjmenovaným zaměstnancům mzdu za práci přesčas, a dále ze spáchání správního deliktu na úseku pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce za skutek spočívající v tom, že v období kalendářních měsíců července 2015 až března 2016 nevedla evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované práce přesčas, další dohodnuté práce přesčas a doby v době pracovní pohotovosti u svých zde vyjmenovaných zaměstnanců. Za tyto skutky jí oblastní inspektorát podle § 26 odst. 2 písm. b) tohoto zákona a za použití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, uložil pokutu ve výši 65 000 Kč. Oblastní inspektorát současně podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil též rozhodnutí oblastního inspektorátu a žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Pro případ, že by se soud neztotožnil s návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí, navrhla, aby bylo od uložené pokuty upuštěno, popř. aby byla snížena, neboť je zjevně nepřiměřená. Žaloba 2. Žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že ani žalovaný, ani oblastní inspektorát nepřihlédli k veškerým jejím námitkám, podkladům a skutečnostem. Správní orgány podle ní zcela rezignovaly na svou povinnost zjišťovat skutečný stav věci. Oblastní inspektorát nezjišťoval skutkové okolnosti šetřeného případu, nýbrž je převzal z jiného případu jiného subjektu, a sice na základě zrušeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2004, č. j. 25 Co 236/2004-288, kde o nich patrně vypovídal statutární orgán tam kontrolované právnické osoby. Skutkový základ prvostupňového rozhodnutí se tedy nezakládal na kontrolních zjištěních, která by učinily správní orgány u žalobkyně, nýbrž na úplně jiných skutkových zjištěních, která učinili jiní kontrolní pracovníci u jiné společnosti v roce 2004. Podle žalobkyně pak žalovaný nemohl posoudit, zda doba čekání definici pracovní doby odpovídá, nebo neodpovídá, pokud její náplň vůbec nezjišťoval. Žalobkyně přitom opakovaně výslovně poukazovala na fakt, že její zaměstnanci v době čekání žádnou práci nekonali a že naopak jejich činnosti v této době odpovídaly definici doby odpočinku dle § 78 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 29. 7. 2020 (dále jen „zákoník práce“). 3. Konkrétně již v námitkách proti protokolu o kontrole žalobkyně o svých zaměstnancích uvedla, že fakticky se v rámci doby čekání mezi spoji řidiči prochází, svačí, čtou denní tisk a podobně, věnují se tedy činnostem, které nejsou výkonem práce a žádné pracovní povinnosti jim v době čekání mezi spoji uloženy nejsou. Taktéž výslovně uvedla, že zaměstnanci se mohou od autobusu libovolně vzdálit, pokud se stihnout včas vrátit. Výslovně též upozornila na fakt, že směny jejích zaměstnanců jsou v podrobnostech určeny tzv. zaváděcími příkazy, kterými bylo prováděno dokazování. V případech, kdy řidiči vykonávají práci jinou než řízení vozidla nacházejícího se na spoji, tedy např. vykonávají dohled nad výstupem cestujících, na poslední zastávce odstavují vozidlo atd., jsou za tuto činnost řádně odměňováni mzdou a časové vymezení této činnosti je v rámci směny vyčleněno jako úsek „MaPr“ (manipulace před jízdou) a „MaPo“ (manipulace po jízdě). V ostatních dobách mohou zaměstnanci se svým časem volně nakládat. 4. Těmito příkazy bylo jejím zaměstnancům jednoznačně určeno, v jakých dobách je od nich očekáván výkon práce a v jakých práci konat nemusejí a naopak mohou se svým časem volně nakládat. Přesto se žalovaný touto skutečností nezabýval, a to ačkoli v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, je vymezeno, že „odpočinek znamená nepřerušenou dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem“, a jsou zde popsány podmínky, za nichž by přerušení řízení, tedy i čekání mezi spoji, mohlo být za odpočinek považováno. 5. Žalobkyně rovněž uvedla, že žalovaný na zjišťování skutkového stavu rezignoval poté, co byl během odvolacího řízení vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 6 Ads 4/2017-28, který uváděl, že pracovní doba zaměstnanců městské hromadné dopravy se řídí obecnými ustanoveními zákoníku práce. 6. Žalobkyně dále shrnula, že ve vydaných rozhodnutích bylo aplikováno nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „nařízení vlády“). Správní orgány vycházely ze zjištění, podle kterého žalobkyně nepovažovala u kontrolního vzorku zaměstnanců dobu čekání mezi spoji za pracovní dobu, resp. za dobu výkonu práce přesčas, a takto ji neodměňovala ani neevidovala. Žalobkyně se s takovýmto posouzením neztotožňovala. Doba čekání představovala v kontrolovaném období výjimku z pracovní doby, a to jak u řidičů na linkách o délce nad 50 km, tak u řidičů na linkách kratších, včetně řidičů městské hromadné dopravy, resp. doba čekání pracovní dobou podle ní není, neboť nesplňuje její základní znaky. K tomu odkázala na své námitky, vyjádření, odvolání a další písemná podání učiněná v průběhu kontroly a správního řízení. 7. Dále poukázala na to, že výklad nařízení vlády byl v kontrolovaném období nejednotný. Ve správním řízení žalobkyně poukázala na stanoviska vydaná Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem dopravy, kdy v obou těchto stanoviscích tyto ústřední státní orgány došly k opačnému výkladu než oblastní inspektorát a žalovaný. Žalobkyně trvá na svém právním názoru, že ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) [správně § 3 písm. a) – pozn. soudu] nařízení vlády je obecnou definicí pracovní doby pro všechny zaměstnance, kteří jsou členy osádky autobusu, včetně zaměstnanců na linkách nepřesahujících 50 km, tedy včetně zaměstnanců městské hromadné dopravy. Toto své stanovisko žalobkyně v předchozím řízení vyčerpávajícím způsobem odůvodnila a nepokládá za účelné své argumenty opakovat. 8. Žalobkyně dále rozebrala dvě soudní rozhodnutí týkajících se v řízení řešené právní otázky, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 6 Ads 4/2017-28, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, která byla vydána po vydání prvostupňového rozhodnutí. Vyjádřila přesvědčení, že řešený případ má být pro jeho zjevné odlišnosti vyřešen jinak než v těchto rozhodnutích, která nelze pokládat za zcela přiléhavá projednávané věci. První z nich se totiž týkal správního deliktu spočívajícího v nedodržení délky směny, nikoli odměňování, a otázka odměňování zaměstnanců za dobu čekání zde tak byla podružná. V druhém z nich, kdy šlo o pracovněprávní spor, soud z důvodu chybějícího tvrzení na straně zaměstnavatele vycházel ze skutkového stavu tvrzeného zaměstnancem a nezabýval se faktickou činností zaměstnance v době čekání mezi spoji. V této věci Nejvyšší soud neshledal, že by tamní řidič mohl v době čekání volně nakládat se svým časem a zároveň neshledal na základě skutkových zjištění v řízení učiněných ani na základě tvrzení účastníků, že by došlo k rozdělení směny na dvě nebo více částí ve smyslu § 81 odst. 1 zákoníku práce. V projednávané věci však žalobkyně ve správním řízení tvrdila a prokazovala, že řidičům je náplň směn určena zaváděcími příkazy, které obsahují přesné vymezení úseků, v