2 Afs 81/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 84/2017- 58 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 84/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Yanfeng Czechia Automotive Interior Systems s.r.o., IČO: 28739817, sídlem Průmyslová 1060, 438 01 Bitozeves, zastoupená Ernst & Young, s.r.o., IČO: 26705338, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2017, č. j. 21857/17/5200-11432-701175, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 5. 2017, č. j. 21857/17/5200-11432-701175, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2017, č. j. 21857/17/5200-11432-701175, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 10. 2012 do 30. 9. 2013 vydaný Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Žatci, (dále jen „správce daně“) dne 20. 6. 2016, č. j. 1574605/16/2515-50523-108503 (dále i jen „dodatečný platební výměr“). Dodatečným platebním výměrem byla podle § 38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) žalobkyni z moci úřední za uvedené období doměřena daňová ztráta nižší o částku 4 735 107 Kč a současně jí byla podle § 251 odst. 1 písm. c) daňového řádu uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 1 % z částky doměřené ztráty, tj. 47 351 Kč. Žaloba 2. Spornou otázkou podle žalobkyně bylo to, zda žalobkyně měla k rozvahovému dni, kterým byl poslední den zdaňovacího období, přecenit poskytnutou zálohu na pořízení dlouhodobého majetku, kterou v předmětném zdaňovacím období 1. 10. 2012 – 30. 9. 2013 uhradila v eurech. Žalobkyně tak neučinila. Podle žalovaného to však bylo povinností žalobkyně, přičemž v důsledku přecenění by žalobkyně vykázala kurzový zisk 99 452 Kč. 3. Povinnost přeceňovat k rozvahovému dni stanoví § 24 odst. 6 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o účetnictví“) pro majetek a závazky vyjmenované v § 4 odst. 12 tohoto zákona. Výčet v tomto ustanovení nezahrnuje zálohy na pořízení majetku v cizí měně. Podle správců daně byla záloha na pořízení dlouhodobého majetku v cizí měně pohledávkou, která měla být k rozvahovému dni přeceněna. Žalobkyně takovýto výklad považovala za nezákonný, a to ze čtyř důvodů, které následně rozvedla. 4. V prvé řadě namítala, že záloha podle své povahy není pohledávkou, ale (částečným) plněním na budoucí nebo již existující závazek. Pouze v případě, že by původní účel smlouvy odpadl, by se stala pohledávkou z titulu bezdůvodného obohacení, která by skutečně měla být přeceňována. K tomu však nedošlo. 5. Dlouhodobý hmotný majetek se podle § 25 odst. 1 oceňuje v pořizovacích (historických) cenách, které v souladu s § 47 odst. 2 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “prováděcí vyhláška”) nezahrnují kurzové rozdíly. Zálohy na pořízení dlouhodobého majetku jsou součástí ocenění dlouhodobého majetku. Přecenění zálohy k rozvahovému dni by tak fakticky vedlo k porušení § 47 odst. 2 prováděcí vyhlášky, tj. povinnosti vést majetek v pořizovacích cenách, když by byla stanovena povinnost oceňovat dlouhodobý hmotný majetek včetně kurzových rozdílů. 6. Napadené rozhodnutí žalobkyni nutilo vykazovat majetek za ceny, za které ho nikdy nepořídila, a současně vykazovat zisky nebo ztráty, kterých nikdy nedosáhla. To je podle žalobkyně v rozporu s požadavkem na věrné a poctivé zobrazení dle § 7 odst. 1 zákona o účetnictví, neboť přeceněním zálohy na pořízení dlouhodobého majetku by docházelo k zastírání skutečného stavu. 7. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že se při posouzení otázky řídila též k žalobě přiloženým názorem statutárního auditora PriceWaterhouseCoopers Česká republika, s.r.o., a odbornými články. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a spisový materiál, přičemž též zopakoval svou argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Má za to, že ač zákon o účetnictví neoznačuje zálohu na dlouhodobý nehmotný a hmotný majetek jako pohledávku (a tato záloha je vykazována v rozvaze v položkách dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku), fakticky se o pohledávku jedná. Záloha je platbou na úhradu budoucího plnění. Zaplacením zálohy dojde k výdeji finančních prostředků, aniž by existovalo reálné protiplnění, přičemž zaplacením zálohy se účetní jednotka nestává vlastníkem daného dlouhodobého majetku a nezačínají běžet např. garanční lhůty. Poskytnutou zálohu lze tak považovat pouze za součást platebního mechanismu, na kterém se smluvní strany dohodly. Účetní jednotka je tedy povinna účtovat o zálohách v okamžiku převodu peněžních prostředků, neboť vzniká závazkový právní vztah mezi dvěma (či více) stranami s opačným postavením, tj. věřitel a dlužník. Na straně dlužníka mluvíme o závazku (dluhu), na straně věřitele o pohledávce (právu). U žalobkyně se jedná o pohledávku zaplacenou zálohu v cizí měně. Doplnění žaloby 9. Dne 16. 3. 2021 žalobkyně soudu doručila podání označené jako doplnění žaloby. V něm uvedla, že k totožné otázce, která je předmětem sporu v této věci, se vyjádřila Národní účetní rada ve své Interpretaci I-43 Poskytnuté zálohy vedené v cizí měně, přičemž její závěry potvrzují argumentaci žalobkyně uvedenou v žalobě. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 11. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 12. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že 7. 10. 2014 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období (mimo jiné) od 1. 10. 2012 do 30. 9. 2013. S výsledkem kontrolního zjištění byla žalobkyně seznámena dne 11. 4. 2016 a písemně se k němu vyjádřila podáním doručeným správci daně dne 5. 5. 2016. S žalobkyní byla dne 13. 6. 2016 projednána zpráva o daňové kontrole č. j. 1553012/16/2515-60562-500468. Správce daně v ní mj. vyčíslil kurzový rozdíl tak, že výši záloh na pořízení dlouhodobého majetku poskytnutou žalobkyní v cizí měně přepočítal kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke konci rozvahového dne, tj. ke dni 30. 9. 2013. Kurz eura k 30. 9. 2013 činil 25,787 Kč, celková výše záloh poskytnutých v eurech činila 642 052,97 eur, což přepočteno v korunovém vyjádření bylo 16 556 620 Kč. Žalobkyně vykázala částku 16 457 167,51 Kč, kurzový rozdíl tedy činil 99 452 Kč a správce o tuto částku podle § 23 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o daních z příjmů zvýšil základ daně. Na základě této zprávy o daňové kontrole, která se v souladu s § 147 odst. 4 daňového řádu považuje za odůvodnění tohoto rozhodnutí, vydal správce daně dodatečný platební výměr, jímž žalobkyni za předmětné zdaňovací období doměřil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob nižší o částku 4 735 107 Kč a sdělil jí povinnost uhradit penále z doměřené daňové ztráty ve výši 47 351 Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobk