1 As 45/2007 — Nejvyšší správní soud

16 A 68/2019- 53 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 16 A 68/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Daniely Menclové a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobců: a) Ing. J. F., narozený dne X, b) O. F., narozená dne X, oba bytem X, oba zastoupeni advokátem Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2019, č. j. KUUK/145610/2019/UPS, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 29. 10. 2019, č. j. KUUK/145610/2019/UPS, a rozhodnutí Městského úřadu Litvínov, stavebního úřadu, ze dne 30. 11. 2018, č. j. MELT/66831/2018/OŘ, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 16 520 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2019, č. j. KUUK/145610/2019/UPS, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu Litvínov, stavebního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 11. 2018, č. j. MELT/66831/2018/OŘ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno řízení zahájené dne 3. 10. 2018 na základě žádosti žalobců o obnovu řízení podle § 100 správního řádu na stavbu „Mycí boxy Litvínov, Horní Litvínov, Tyrše a Fügnera na pozemcích p. č. XA a p. č. XB v k. ú. X a pozemku p. č X v k. ú. X“ (dále též jen jako „stavba“), povolenou rozhodnutím ze dne 6. 2. 2018. Změna prvostupňového rozhodnutí provedená napadeným rozhodnutím spočívala v tom, že žalovaný podle § 100 odst. 6 správního řádu zamítl žádost žalobců na obnovu řízení ze dne 3. 10. 2018. 2. Žalobci se v žalobě zároveň domáhali toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jim náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobci v podané žalobě předně uvedli, že se neztotožňují s právním posouzením žalovaného. Žalobou napadené rozhodnutí považují za nezákonné. V daném případě došlo ze strany správních orgánů k porušení ustanovení správního řádu, dále ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 4. Žalobci nesouhlasili se závěrem správních orgánů, že nebyli podle § 85 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona účastníky společného územního a stavebního řízení a tudíž nejsou oprávněni k podání žádosti o obnovu řízení. Žalobci byli přesvědčeni, že účastníky původního společného územního a stavebního řízení měli být. Jako s účastníky s nimi mělo být jednáno, jelikož jsou vlastníky sousedního pozemku a jejich vlastnické právo bylo prováděnými stavbami přímo dotčeno. Žalobci zdůraznili, že žalovaný v napadeném rozhodnutí přebírá do své argumentace vymezení okruhu účastníků stavebního a územního řízení tak, jak je provedl správní orgán I. stupně. Podle žalobců byl v tomto případě okruh účastníků záměrně vymezen příliš restriktivně bez dostatečného přihlédnutí k reálné situaci v místě stavby a tudíž nesprávně. 5. Žalobci namítali, že bylo správním orgánem nesprávně zvoleno a zejména aplikováno, jako hlavní kritérium pro vymezení účastníků řízení, odstupová vzdálenost nemovitosti ve vlastnictví žalobců od budované stavby. V této souvislosti odkázali na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 2 As 328/2016-96 a ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 5 As 67/2008-111. 6. Dále upozornili na to, že již v minulosti v obdobné věci bylo před správním orgánem I. stupně zahájeno společné územní a stavební řízení. Jednalo se výstavbu mycího centra. V daném řízení správní orgán I. stupně ovšem s žalobci jako s účastníky řízení jednal. K realizaci stavebního záměru následně nedošlo pouze proto, že žalobci zcela legitimně uplatnili připomínky, a to zejména k imisím hluku a aerosolů. Správní orgán tedy ve dvou shodných situacích postupoval při vymezení účastníků řízení zcela opačně. 7. Žalobci byli přesvědčeni, že žalovaný v souvislosti s vymezením okruhu účastníků řízení nesprávně vyhodnotil i možné dopady stavby na její okolí. Žalobci nesouhlasili s argumentací žalovaného, že se uvedeným nemusel blíže zabývat, neboť s ohledem na závazná stanoviska dotčených orgánů, která byla vydána pro účely společného řízení, nepředpokládal, že by tato skutečnost měla mít vliv na okruh účastníků společného řízení. Žalobci v této souvislosti namítali, že pokud by úloha správního orgánu, který vede řízení, spočívala pouze v tom, že zhodnotí, zda je dokumentace k vydání stavebního povolení dodaná žadatelem kompletní, byla by úloha správního orgánu čistě formální, což by ovšem bylo zcela v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobci byli tedy s ohledem na uvedené přesvědčeni, že v jejich případě nedošlo k řádnému zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 8. Žalobci nesouhlasili ani s další argumentací žalovaného ohledně splnění dalších kritérií potřebných pro vymezení okruhu účastníků řízení, jakými jsou zejména územní plán města Litvínov a charakteristika území. Tato žalovaným vytvořená kritéria mají podle žalobců navodit dojem, že se žalovaný otázkou, jak vymezit okruh účastníků daného řízení, zabýval do hloubky. Pokud by ale došlo k náležitému zkoumání vlivu umístění a provozování stavby na pozemek a rodinný dům žalobců, musel by žalovaný zároveň řádně posoudit, zda nebude stavbou narušeno zachování kvality prostředí. Na základě toho by jistě dospěl k závěru, že žalobci jsou osobami přímo dotčenými. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 2 As 44/2005. 9. Závěrem žalobci namítali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť žalovaný tím, že změnil prvostupňové rozhodnutí namísto toho, aby jej zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení, nepřípustně předjímal závěr nového rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V podstatě tak podle žalobců upřednostnil hospodárnost a procesní ekonomii řízení před právem žalobců na spravedlivý proces. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný ve svém písemném vyjádření nesouhlasil s námitkami uplatněnými žalobci v podané žalobě. Zdůraznil, že z žalobou napadeného rozhodnutí je patrné, že v daném případě byla odstupová vzdálenost mezi stavbou a pozemkem a rodinným domem žalobců pouze jedním z kritérií při hodnocení možné dotčenosti jejich práv, resp. při posuzování jejich účastenství ve společném stavebním a územním řízení. K parametrům odstupové vzdálenosti nebylo přistupováno restriktivně, ale právě ve vazbě na místní poměry v daném území. V rámci hodnocení možného dotčení práv žalobců bylo přihlédnuto též k ostatním okolnostem, které mohly mít vliv na případné účastenství ve společném řízení. 11. K námitce žalobců, že stavební úřad postupuje v obdobných věcech rozdílně, žalovaný konstatoval, že každý záměr, který je před správními orgány projednáván, je posuzován v samostatném správním řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a k obsahu podkladů shromážděných v rámci konkrétního správního řízení. Argument žalobců, že v jiném správním řízení, kterým byla povolována obdobná stavba, byli žalobci účastníky řízení, tak podle žalovaného neobstojí. 12. Dále žalovaný podotkl, že na podporu vyhodnocení okruhu účastníků společného stavebního řízení, v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkázal mimo jiné i na závazná stanoviska dotčených orgánů hájících veřejné zájmy, a to na úseku ochrany před hlukem a ochrany ovzduší, která byla doložena v projednávané věci. Ze závazných stanovisek nevyplynulo, že by povolovaná stavba měla mít významný, či dokonce negativní vliv na své okolí. Zdůraznil, že předmětná stavba nebyla umisťována do území, které je určené pro bydlení čisté. 13. Žalovaný rovněž nesouhlasil s námitkou žalobců, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Konstatoval, že po obsahové stránce je celé rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to včetně výrokové části, koncipováno tak, že správní orgán žalobcům účastenství ve společném řízení nepřiznává. Žalovaný v rámci odvolacího řízení shledal pouze jedinou vadu, kterou byl procesní typ rozhodnutí. Správní orgán I. stupně řízení o žádosti žalobců zastavil, přičemž v daném případě měla být po úvaze správního orgánu jejich žádost ve smyslu § 100 odst. 6 správního řádu zamítnuta. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vadu, která svou podstatou mohla být napravena v odvolacím řízení, aniž by tím byla krácena práva žalobců, přistoupil žalovaný ke změně formy rozhodnutí. Uvedeným postupem nemohla být procesní práva žalobců porušena. 14. Žalovaný trval na tom, že žalobou napad