2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

42 A 20/2018- 33 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 42 A 20/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: A. F., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo nám. 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2018, č. j. 25/DS/2018, JID: 2542/2018/KUUK/Kubr, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 25. 5. 2018, č. j. 25/DS/2018, JID: 2542/2018/KUUK/Kubr, a rozhodnutí Městského úřadu Rumburk ze dne 13. 11. 2017, č. j. ODS/10165-17/1657-2017/PŘ-162-41, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2018, č. j. 25/DS/2018, JID: 2542/2018/KUUK/Kubr, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rumburk, odbor civilně a dopravně správní a živnostenský úřad (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 13. 11. 2017, č. j. ODS/10165-17/1657-2017/PŘ-162-41 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání úmyslného přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 4 písm. c), § 17 odst. 2 a 3 a § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč dle § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč dle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). 2. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 7. 3. 2017 v 20:20 hodin v ulici Pražská v obci Rumburk při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Seat Leon, registrační značky „X“, při předjíždění nákladního vozidla nerespektoval vodorovnou dopravní značku V1a „podélná čára souvislá“ a vodorovnou dopravní značku V13a „šikmé rovnoběžné čáry“, dále tím, že při předjíždění nákladního vozidla nedal znamení o změně směru jízdy, dále při zařazování se před předjeté nákladní vozidlo nedal znamení o změně směru jízdy a dále při řízení motorového vozidla neměl u sebe řidičský průkaz. Současně žalobce navrhoval, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě namítal, že nebylo v řízení prokázáno, že by při řízení motorového vozidla neměl u sebe řidičský průkaz ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Správní orgán se dopustil tzv. deformace důkazů, když z výpovědi policistů, že žalobce na výzvu nepředložil řidičský průkaz, nevyplývá, že žalobce neměl řidičský průkaz u sebe. K tomuto žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 335/05. Konstatoval, že řidičský průkaz u sebe měl a policistům jej na výzvu předložil. Žalobce sdělil, že nebylo nad veškerou rozumnou pochybnost prokázáno, že řidičský průkaz u sebe neměl, což bylo možné prokázat ohledáním jeho osoby a vozidla. Dále žalobce konstatoval, že policisté měli také uvést, že žalobce údajně na místě uvedl, že u sebe řidičský průkaz nemá. K tomuto žalobce namítl, že toto vyjádření policistů správní orgán nepřevzal jako základ svých úvah o vině žalobce, přičemž dané vyjádření ani zohlednit nemohl, protože by se jednalo o tzv. reprodukovanou výpověď, která je nepoužitelným důkazem, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 204/2015-33. 4. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, jelikož správní orgány nikterak nehodnotily věrohodnost svědeckých výpovědí policistů, které jsou v dané věci klíčovým důkazem, k čemuž žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86. Doplnil, že věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů je velmi nízká, neboť si navzájem odporovali v tvrzeních, proč nebyl do spisu založen videozáznam z palubní kamery policejního vozu. Jeden policista uvedl, že videozáznam nebyl vůbec pořízen, jelikož kamera nebyla funkční, zatímco druhý policista vypověděl, že videozáznam pořízen byl, ale při jeho stahování došlo k chybě a záznam se neuložil. Žalobce dovodil, že videozáznam z palubní kamery policejního vozidla nebyl do spisu založen úmyslně, neboť by vyvracel vykonstruovanou vinu žalobce, jelikož policisté k žalobci nechovají pro jeho dřívější arogantní chování žádné sympatie. Zároveň žalobce popřel tvrzení policistů, že jim měl sdělit, že se domníval, že v policejním voze jel jeho kamarád. K tomuto doplnil, že se opět jedná o nepoužitelný důkaz tzv. reprodukované výpovědi. 5. Žalobce uvedl, že žalovaný neprokázal ani řádně neodůvodnil svůj závěr o úmyslném zavinění přestupků, přičemž neodůvodnil úmyslné zavinění u každého přestupku zvlášť, ale toliko společně. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí žalobce spatřoval v tom, že žalovaný nedefinoval znaky přímého úmyslu. Žalovaný tedy nikterak neprokázal, že by žalobce o páchání přestupků věděl a páchal je úmyslně. Rovněž žalobce namítl, že žalovaný bez dalšího a paušálně konstatoval, že žalobce svým jednáním chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, aniž tento závěr jakkoliv specifikoval, odůvodnil či prokázal. Na podporu svého tvrzení poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09. Označil za absurdní závěr, že uvedené přestupky spáchal úmyslně, jelikož chtěl způsobit dopravní nehodu, nebo že chtěl alespoň vyvolat nebezpečí dopravní nehody. Popsané jednání je vždy jen vedlejším účinkem např. toho, že řidič zapomene dát znamení o změně směru jízdy, nebo případně vedlejším účinkem toho, že řidič chce předjet pomalé vozidlo přesto, že mu to místní úprava nedovoluje. 6. Dále žalobce namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí je vadný, protože z něj vyplývá, že předmětem rozhodnutí je toliko jeden přestupek spočívající v porušení více právních ustanovení (nedisponování řidičským průkazem, postupné porušení značky V1a a V13a, nedání znamení o změně směru jízdy před započetím a po dokončení předjíždění). Žalobce dodal, že se jedná o jednočinný souběh nestejnorodý, nicméně z výroku a ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí takové úvahy správního orgánu nevyplývají, přičemž lze spíše dovodit, že správní orgán celý skutek posuzoval jako jeden jediný přestupek, ačkoliv se jedná o více přestupků spáchaných v relativně krátkém časovém úseku. Doplnil, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2018, č. j. 73 A 21/2017-43. Dále žalobce namítal, že z výroku není zřejmé, jakým konkrétním jednáním došlo k porušení dopravních značek V1a a V13a. Konstatoval, že výrok je rovněž nesrozumitelný z toho důvodu, že je v něm uvedeno, že splatnost pokuty je do třiceti dnů od právní moci příkazu, přičemž v daném případě žádný příkaz vydán nebyl. 7. Žalobce konstatoval, že nebyl předvolán k ústnímu jednání konanému dne 12. 10. 2017 a nebylo mu tedy umožněno účastnit se výslechu svědka. Dodal, že ačkoliv se jeho zmocněnec řádně a včas omluvil z ústního jednání konaného dne 11. 9. 2017, správní orgán k této omluvě nepřihlédl s odůvodněním, že to nebylo možné, protože byl předvolán svědek. Žalobce pokračoval, že nebyl žádný problém svědka předvolat znovu a zajistit tak žalobci možnost hájit řádně svá práva účastí u jeho výpovědi a při projednání věci. Prekluze v dané chvíli nehrozila, nevyhovění omluvě tedy bylo nezákonné a jedná se o závažnou vadu řízení. 8. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost materiální stránky přestupku, kterou žalovaný posoudil toliko paušálně, aniž se zabýval zvlášť jednotlivými přestupky. Žalovaný se ani nijak nezabýval konkrétními okolnostmi případu a toliko konstatoval, že materiální stránka přestupku byla naplněna, protože došlo k porušení silničního zákona. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008-45. 9. Dále žalobce uvedl, že mu žalovaný na jeho žádost dle § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nesdělil, která konkrétní úřední osoba bude v jeho věci rozhodovat. Uvedeným postupem žalovaný žalobci znemožnil podat námitku podjatosti proti osobě JUDr. et Mgr. K. Žalobce v žalobě vznesl námitku podjatosti JUDr. et Mgr. K. a dodal, že podjaté jsou i další úřední osoby žalovaného, neboť tyto osoby se ve svých rozhodn