2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

42 A 8/2018- 61 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 42 A 8/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: J. H., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5424/DS/2017, JID 206280/2017/KUUK/Bal, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5424/DS/2017, JID 206280/2017/KUUK/Bal, se pro vadu řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal prostřednictvím svého právního zástupce zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5424/DS/2017, JID 206280/2017/KUUK/Bal, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 2. 2017, č. j. ODSH 3601/2016 ZK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2, § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). V souladu s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu byla žalobci uložena pokuta ve výši 9 000 Kč, v souladu s § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona byl žalobci uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 9 měsíců a současně mu podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedených přestupků se žalobce dopustil tím, že dne 24. 6. 2016 v 8:12 hodin na silnici č. I/15 v obci Podsedice, ve směru jízdy na Lovosice, jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky „X“, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 72 km/h, přičemž mu byla naměřena rychlost 126 km/h, tedy po odečtení tolerance měřícího zařízení rychlost 122 km/h, dále se žalobce neřídil pokynem policisty daným paží k zastavení vozidla a užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, neboť mělo pravou přední pneumatiku ojetou pod stanovenou mez, když hlavní dezénové drážky byly ojeté místy tzv. do hladka. V uvedeném jednání bylo shledáno porušení § 18 odst. 4, § 4 písm. b) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Současně žalobce požadoval, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce namítal, že ve správním řízení nezmocnil Ing. M. J. k zastupování ve věci přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu, nýbrž jej zmocnil toliko k zastupování ve věci přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jak bylo jeho jednání kvalifikováno v oznámení o zahájení řízení ze dne 10. 8. 2016, přičemž téhož data žalobce udělil plnou moc. Kvalifikace jeho jednání byla rozšířena o přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu až předvoláním k ústnímu jednání ze dne ze dne 2. 12. 2016. Žalobce uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když mu nebylo sděleno obvinění pro přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu, jelikož toto obvinění bylo sděleno toliko jeho zmocněnci Ing. M. J., který však nebyl v daném rozsahu žalobcem zplnomocněn. Žalobce doplnil, že správní orgán mu v daném rozsahu svévolně určil zmocněnce proti jeho vůli. Žalobce sdělil, že se o obvinění z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu dozvěděl až v prosinci roku 2017, kdy mu jeho zmocněnec Ing. M. J. předal spis, a tudíž byl údajný přestupek v této právní kvalifikaci promlčen, a to ke dni 24. 6. 2017, kdy uplynula roční promlčecí doba. 3. Dále žalobce konstatoval, že výsledek měření rychlosti byl v daném případě zkreslen v jeho neprospěch tzv. efektem skluzu, neboť měření probíhalo manuálně na vzdálenost 149,8 m z boku v úseku s nezanedbatelným převýšením. Při měření se tedy laserový paprsek rychloměru fungujícího na principu diferenciálního dálkoměru neodrážel po dobu cca 3 sekund od stejného místa měřeného objektu, což je v rozporu s návodem k obsluze rychloměru. Konstatoval, že na snímku na výstupu rychloměru je záměrný kříž zachycen v pozici na registrační značce měřeného vozu, přičemž se jednalo o snímek závěrečné fáze procesu měření rychlosti. Není však vyloučeno, že prvotní odraz paprsku proběhl od kapoty vozu či jeho předního skla, a tudíž naměřená rychlost byla zkreslena o tento posun při výpočtu rychlosti vozidla porovnáváním naměřených vzdáleností vozu na počátku a konci měření. Odmítl úvahu, že nepřesnost měření způsobená efektem skluzu byla korigována odečtem odchylky 3 km/h, když tato odečet této odchylky slouží pouze ke korekci vlivu provozních podmínek, nikoliv ke korekci technologických nedostatků rychloměru (nesprávnosti vstupních dat). Žalobce podotkl, že návod k obsluze rychloměru připouští efekt skluzu ve vzdálenostech pouze od 200 do 600 m, nicméně se dle žalobce jedná o ničím nepodložené tvrzení, které nebylo nikdy úředně ověřeno, proto žalobce navrhl k této otázce jako důkaz obstarat znalecký posudek. V této souvislosti žalobce namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mu nebylo umožněno se hájit, protože správní orgán zcela odmítl možnost, že by tvrzení žalobce o efektu skluzu mohlo být pravdivé, aniž by provedl žalobcem navrhované dokazování s poukazem na platný ověřovací list použitého rychloměru. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016-31, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 1 Afs 37/2009-40. Žalobce rovněž sdělil, že ačkoliv je ověřovací list rychloměru veřejnou listinou, které svědčí presumpce správnosti, i tak musí mít účastník řízení možnost tento předpoklad vyvrátit, navrhne-li způsobilé dokazování, k čemuž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 15 A 66/2011-32. Žalobce namítal porušení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když správní orgány v řízení nevystupovaly nezávisle a nestranně, přičemž a priori odmítaly tvrzení a důkazní návrhy žalobce, jelikož si patrně udělaly na věc názor předem. Brojil proti úvaze, že i kdyby došlo k ovlivnění měření rychlosti, naměřená rychlost byla vysoko nad zákonnou hranicí. Dodal, že v případě přestupku musí být stav věci zjištěn nad veškerou pochybnost. Žalobce dále namítal, že úvaha správního orgánu ohledně efektu skluzu je nepřezkoumatelná, jelikož při ní správní orgán vycházel z dokumentu BBC, který žalobce navrhoval provést ve správním řízení jako důkaz, přičemž jej správní orgán jako důkaz neprovedl, přestože z něj ve své argumentaci vycházel. 4. Namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož žalovaný se nikterak nevypořádal s odvolací námitkou, že správní orgán prvního stupně nikterak nereflektoval návrh žalobce na dokazování znaleckým posudkem. 5. Žalobce konstatoval, že v místě měření rychlosti neplatil rychlostní limit 50 km/h dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť se nejednalo o obec ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, když daný úsek nebyl zastavěným územím obce. Dle žalobce v místě měření rychlosti tedy platil rychlostní limit 90 km/h dle § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. K tomuto navrhl provést jako důkaz územní plán obce Podsedice a snímek z místa měření z portálu Mapy.cz. Žalobce deklaroval, že pro aplikaci nízkého rychlostního limitu 50 km/h v obci, je třeba kumulativně naplnit podmínku označení daného území dopravními značkami a podmínku zastavěnosti daného území, jelikož z materiálního hlediska, kde nejsou budovy a chodníky je výskyt chodců velice nepravděpodobný. Doplnil, že rychlostní limit 50 km/h v daném nezastavěným úseku by byl zcela neadekvátní, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008-100. K této námitce žalobce navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy k otázce, jaký je adekvátní rychlostní limit pro úsek, kde byla měřena rychlost. 6. Žalobce uvedl, že nebylo prokázáno a odůvodněno, že by se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním pr