2 As 34/2008 — Nejvyšší správní soud

15 A 30/2021- 40 - text  6 15 A 30/2021 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: A. Ch. D. B., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti osvědčení o státním občanství žalovaného ze dne 18. 6. 2021, č. j. KUUK/082407/2021/Kindl, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ze dne 30. 9. 2021, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne a která byla adresována Městskému soudu v Praze, označenou jako žaloba na znovuvystavení osvědčení o státním občanství České republiky, ve znění jejího upřesnění ze dne 14. 10. 2021 a jejího doplnění ze dne 24. 11. 2021, domáhal toho, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by zrušil osvědčení o státním občanství žalovaného ze dne 18. 6. 2021, č. j. KUUK/082407/2021/Kindl, a uložil žalovanému povinnost vystavit nové osvědčení o státním občanství s uvedením správného data narození pana R. B. (tj. „X“), a to bez dovětku „Československé státní občanství pozbyl jako osoba německé národnosti na základě ustanovení § 1 odst. 2 Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“, nebo s dovětkem „Československé státní občanství nepozbyl na základě Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. 2. Z žaloby vyplývá, že se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 3. Před meritorním projednáním věci byl soud nejprve povinen zabývat se povahou napadeného aktu žalovaného v tom směru, zda se nejedná o rozhodnutí, které je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno. K přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu totiž soud v rámci správního soudnictví může přistoupit jen za předpokladu, že není dána překážka, která by mu bránila věcně rozhodnout. Jinak soudu nezbývá nic jiného než podanou žalobu s odkazem na některé písmeno § 46 odst. 1 s. ř. s. usnesením odmítnout. 4. Při vyhodnocování existence překážek bránících o žalobou napadeném aktu žalovaného věcně rozhodnout soud předně vycházel z § 6 s. ř. s., podle něhož platí, že z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Popsaný obecný důvod pro vyloučení z meritorního přezkumu soudem je rozveden v následujících ustanoveních s. ř. s., např. v § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. a s § 70 s. ř. s. 5. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný, přičemž § 68 písm. e) s. ř. s. stanovuje, že žaloba je nepřípustná tehdy, pokud se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Pojem rozhodnutí je přitom definován v § 65 odst. 1 s. ř. s. tak, že se jím rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Pokud úkon správního orgánu nespadá pod obsahové vymezení pojmu rozhodnutí, nepřichází podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v úvahu ani jeho soudní přezkum cestou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 2 As 34/2008-90, publ. pod č. 2164/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 Ads 30/2004-58, publ. pod č. 1279/2007 Sb. NSS). 6. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobou napadený akt žalovaného není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jím nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva či povinnosti žalobce. 7. Jak již bylo výše zmíněno, žalobce se žalobou domáhal zrušení osvědčení o státním občanství vydaného žalovaným. Dle § 41 písm. c) zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“) se státní občanství České republiky prokazuje osvědčením ne starším 1 roku. Dle § 42 odst. 1 téhož zákona osvědčení se vydává na žádost fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná. Podle odst. 3 písm. a) žádost o vydání osvědčení, které se bude týkat zemřelé osoby, může podat příbuzný této osoby v řadě přímé, sourozenec, vdova nebo vdovec. 8. Dle § 43 zákona o státním občanství se v osvědčení uvádí údaj o tom, že fyzická osoba je k datu jeho vydání státním občanem České republiky, a na žádost i údaj o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu fyzická osoba české či československé státní občanství nabyla nebo pozbyla, nebo také o tom, že k určitému datu nebo v určitém období byla českým státním občanem či československým státním občanem, případně o tom, že fyzická osoba je státním občanem České republiky od určitého data nepřetržitě do doby vydání osvědčení. Podle § 47 téhož zákona, zjistí-li krajský úřad po provedeném šetření, že podmínky pro vydání osvědčení jsou splněny, osvědčení žadateli vydá; rozhodnutí se v takovém případě písemně nevyhotovuje. V opačném případě žádost zamítne. 9. Soud poukazuje na to, že osvědčení o státním občanství vydané dle § 42 a násl. zákona o státním občanství je osvědčením dle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Např. podle komentářové literatury „[j]ako příklad aktu, který má povahu osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu, lze uvést osvědčení, kterým se prokazuje státní občanství České republiky [§ 41 písm. c) StObč]. Naproti tomu osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením, které bylo vydáváno podle § 18a odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (s účinností od 1. ledna 2014 byl tento zákon nahrazen současným zákonem o státním občanství České republiky), bylo svojí povahou konstitutivním rozhodnutím, protože jeho udělením se státní občanství České republiky ‚nabývalo‘.“ (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 154; obdobně viz Körbl, H. Zákon o státním občanství České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 41). 10. Poukázat lze též na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07-1, publ. pod N 182/54 SbNU 267, které se sice vztahují k zákonu č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nicméně jsou podle názoru soudu plně aplikovatelné i na osvědčení vydané dle zákona o státním občanství. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že „[p]okud stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá své úvahy o konstitutivních účincích vydání osvědčení o státním občanství, v protikladu k právnímu názoru obecného soudu, který osvědčení posuzoval jako veřejnou listinu s (toliko) deklaratorními účinky, uvádí Ústavní soud, že konstitutivní účinky správní řád s vydáním osvědčení bez dalšího nespojuje a ani doktrinální nauka takové následky nedovozuje. Jedná se o takový úkon správního orgánu, kterým se osvědčují (potvrzují) skutečnosti, které jsou v osvědčení uvedeny, a to jak skutečnosti právní, tak i skutkové (viz např. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková V., Šolín, M.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 185; Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 267). K povaze osvědčení se ve své judikatuře vyjadřoval i Nejvyšší správní soud, který např. ve svém rozsudku ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 3 As 33/2006, zrekapituloval, že ‚[O]svědčení je veřejnou listinou, tedy důkazem, pro nějž sice platí presumpce správnosti, lze ji však vyvrátit důkazem opaku (§ 53 odst. 3 nového správního řádu, § 134 o. s. ř.). Důležitým rozlišovacím kritériem je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu především skutečnost, že deklaratorním správním rozhodnutím se práva a povinnosti osob určují závazně (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), pravomocné správní rozhodnutí je vždy závazné pro účastníky daného správního řízení, pro správní orgány, případně i pro další osoby v rozsahu stanoveném zákonem (§ 73 odst. 2 nového správního řádu). Naproti tomu osvědčení, jak již vyplývá z výše uvedeného výkladu, je pouze důkazním prostředkem, nikoli závazným správním aktem, a právě z tohoto důvodu o něm není třeba roz