2 As 169/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 62/2020- 65 - text  8 15 A 62/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobců: a) K. F. T.-T., narozen „X“, bytem „X“, b) PAPER FREE s.r.o., IČO: 04454332, sídlem Pražská 5382, 430 01 Chomutov, oba zastoupeni doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) I. H., narozena „X“, bytem „X“, zastoupena Ing. V. S., narozen „X“, sídlem „X“, II) J. T., narozen „X“, bytem „X“, III) Lesy České republiky, s.p., IČO: 42196451, sídlem Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, IV) Ing. E. P., narozena „X“, bytem „X“, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, a rozhodnutí Městského úřadu Kadaň ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši 12 546,90 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 12 546,90 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 10. 2020, č. j. KUUK/152973/2020/ZPZ, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň (dále jen „městský úřad“) ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUKK/28995/2020, včetně jeho příloh. Tímto rozhodnutím městský úřad podle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) čtyřmi výroky přičlenil ze zaniklé honitby Kojetín - Vlkáň do honitby Vinaře 258,3591 ha honebních pozemků, do honitby Rokle přičlenil 83,8448 ha honebních pozemků a do honitby Špičák přičlenil zbývající honební pozemky o výměře 384,1561 ha. Žaloba 2. Žalobci uvedli, že v řízení šlo o přičlenění honebních pozemků zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň k sousedním, již existujícím a uznaným honitbám. Městský úřad podle nich správně zjistil, že nejdelší společnou hranici s přičleňovanými pozemky (a sice 6 030 metrů) má honitba Špičák, jejímž držitelem je žalobce a). Na základě svého správního uvážení pak městský úřad dospěl k závěru, že (byť znatelně kratší) společné hranice jiných držitelů honiteb (honebních společenství) jsou vedeny nepřehledným terénem, v hustě zarostlém lese, kdy hranice nejsou v terénu nijak identifikovány, a proto je přičlenil k těmto jiným honitbám, „aby došlo k narovnání hranice... zhojení vad při určování hranic v předchozích řízeních o uznání honiteb“. Žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil. 3. Podle žalobců však zákon takovýto postup neumožňuje. V rozsudku sp. zn. 2 As 169/2016, publ. pod č. 3653/2017 Sb. NSS, totiž Nejvyšší správní soud dovodil, že kritérium délky společné hranice je kritériem zásadním a prioritním. Zásady řádného mysliveckého hospodaření naopak podle citovaného judikátu podobným kritériem ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o myslivosti nejsou, ale představují jen nutný korektiv pro zcela výjimečné případy, kdy by postup podle základní zákonné směrnice byl v rozporu se společenským účelem myslivosti (zajišťovaným respektováním zásad řádného mysliveckého hospodaření). 4. Smysl myslivosti přitom podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/2003, sp. zn. Pl. ÚS 3/2006 a dalších směřuje k ochraně zvěře. Nejvyšší správní soud rozvedl tyto ústavní zásady v rozhodnutí sp. zn. 9 As 14/2010, podle něhož obhospodařování zvěře směřuje k její ochraně, tj. konkrétně „k ochraně volně žijící zvěře jako součásti ekosystému“. Myslivost je proto nutné chápat jako cílevědomou a striktně regulovanou činnost směřující k ochraně přírody (podobně judikoval Nejvyšší správní soud již pod sp. zn. 1 As 43/2007, ale i v řadě dalších rozhodnutí, nověji srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 78/2016). 5. Při rozhodování, zda je nutné se odchýlit od zákonem stanoveného a zásadně preferovaného kritéria nejdelší společné hranice, nejde podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 169/2016, publ. pod č. 3653/2017 Sb. NSS, o správní uvážení správního orgánu, ale o nezbytnost dokazováním zjistit, zda zákonem požadovaný stav odporuje účelu myslivosti, tj. ochraně volně žijící zvěře jako součásti ekosystému, a jak. Přitom ani nevhodnost hranice pole – les při vytváření honiteb sama o sobě nevylučuje prioritu kritéria nejdelší společné hranice, a podle uvedeného rozsudku může být i znalecky zkoumáno, nakolik by znamenala vyšší škody na zemědělských plodinách oproti stavu zákonem preferovanému. Žalobci k tomu namítají, že správní orgány obou stupňů však jen konstatovaly, že hranice honiteb při respektování zákonného pravidla by byla v terénu nezřetelná, protože jde o špatně prostupné lesní pozemky, jež viditelnou hranici v krajině netvoří. 6. Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu dále vymezuje také obsah pojmu zásady řádného mysliveckého hospodaření jakožto činnosti, jejímž primárním cílem je ochrana zvěře jako přírodního bohatství, péče o kvalitu genofondu zvěře, péče o kvalitu životního prostředí atd. Městský úřad ani žalovaný nevyložili nikde ve svých rozhodnutích, v čem může hranice pozemků, jež není v krajině dobře viditelná, negativně ovlivnit genofond zvěře, kvalitu životního prostředí nebo třeba zákonnou ochranu zvěře. Podle přesvědčení žalobců se tak stalo proto, že zde žádný takový vztah není a ani být nemůže: hranice pozemků, v terénu obtížně viditelná, logicky nemůže mít žádný vliv jak na kvalitu genofondu zvěře, tak ani na její ochranu nebo na péči o kvalitu životního prostředí. 7. Žalobci se tedy domnívají, že skutečnost, že „hranice mezi přičleňovanými pozemky a honitbou Vinaře je v terénu nezřetelná, tvoří ji pomyslné hranice katastru [...]“, nemůže sama o sobě znamenat, že tato hranice je v rozporu s požadavkem ochrany zvěře, ochrany a zkvalitňování genofondu zvěře a ochranou životního prostředí, a nemůže tak být důvodem, proč ignorovat zákonem dané pravidlo přičleňování. Správní orgány podle nich vycházely jen z toho, že hranice dosavadních honiteb prochází „neudržovaným lesem“, a tuto skutečnost fakticky využily k tíži subjektu, jemuž svědčí zákonná priorita při přičleňování pozemků, ačkoli ji tento subjekt logicky (neboť se nejedná o jeho pozemky ani honitbu) nemohl nijak ovlivnit. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Popsal, že při místním šetřením provedeném dne 6. 3. 2020 bylo zjištěno, že hranice zaniklé honitby jsou nejasné a v terénu nezřetelně rozlišitelné. Pokud by nepřičleněné honební pozemky byly přičleněny k honitbě Špičák, nejasnost původních hranic s honitbami Rokle a Vinaře by narušovala zásady správného mysliveckého hospodaření (například stavbou mysliveckých zařízení v dvěstěmetrovém pásmu kolem hranice, lovem v cizí honitbě) a v budoucnu by byla nutně příčinou sporů mezi uživateli sousedních honiteb. Městský úřad proto vyhledal na mapách a v terénu zcela zřetelně viditelné a rozlišitelné hranice a honební pozemky ze zaniklé honitby Kojetín – Vlkáň přičlenil k sousedním honitbám Špičák, Vinaře a Rokle, vyjma honitby Račetice. Žalovaný uzavřel, že jestliže dojde ke kolizi zásad správného mysliveckého hospodaření a pravidla nejdelší společné hranice, je třeba dát přednost uplatnění zásad mysliveckého hospodaření, které umožňují rozhodnout o přičlenění optimálně podle individuálních okolností daného případu, nikoli mechanicky. Replika žalobců 9. V replice ze dne 2. 3. 2021 žalobci zopakovali svou argumentaci již uvedenou v žalobě. Na vyjádření žalovaného reagovali tak, že tvrzení o tom, že by nejasně vedená hranice uživatelům honiteb způsobovala zásadní problémy, označili za neodůvodněné a nepodložené. Podle žalobců nelze pominout, že hranice donedávna existující honitby Kojetín – Vlkáň byla taková, jakou ji městský úřad zjistil, tedy v terénu obtížně viditelná, avšak k žádným následkům předvídaným žalovaným nikdy v minulosti nedocházelo. Neprojevily se ani žádné „zásadní problémy ve správném mysliveckém hospodaření“ a žádné správní orgány je nikdy v minulosti neřešily. Je proto podle žalobců otázkou, proč by se za nezměněného faktického stavu měly tyto problémy zčistajasna objevit, když je tento stav nikdy dříve nevyvolával. Pro závěry správních orgánů chybí opora v dokazování. Správní orgány tedy podle žalobců nezjistily nic, co by mělo vést k odchýlení od zásady, že kritérium délk