1 Afs 25/2004 — Nejvyšší správní soud

16 Af 1/2019- 49 - text  9 16 Af 1/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: Hygi družstvo, IČO: 00029459, sídlem Bořivojova 3130, 415 01 Teplice, zastoupen AGIS účetnictví a daně, a. s., IČO: 25008340, sídlem Jaroslava Průchy 1682/1, 434 01 Most, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. 17593/19/5300-22443-701728, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. 17593/19/5300-22443-701728, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 6. 2. 2018, č. j. 259874/18/2514-00510-507778, kterým byla zamítnuta registrace žalobce k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na základě jeho přihlášky doručené správci daně dne 14. 12. 2017. 2. K žalobcovu požadavku na spojení tohoto řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 15 A 226/2018 soud poznamenává, že s ohledem na dikci § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nebyl takový postup možný. Navíc se jednalo o odlišné žalobní typy (ve druhém případě šlo o žalobu na ochranu proti nečinnosti), v každém řízení vystupoval jiný žalovaný a předmětem posouzení byly zcela odlišné právní otázky, tudíž soud nepovažoval spojení těchto věcí ani za vhodné. Žaloba 3. V žalobě žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je protiprávní, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení, zda lze službu žalobce považovat za službu vztahující se k nemovité věci podle § 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), či nikoli. Vysvětlil, že podstatou služby je poskytnutí výpočetní techniky tak, aby objednatel mohl do této výpočetní techniky vzdáleně vstupovat a využívat ji pro svou potřebu, k čemuž je zapotřebí tuto výpočetní techniku umístit do takové nemovitosti, která umožňuje dostatečný příkon elektřiny, využití generovaného tepla a zároveň je dostatečně odhlučněná. Žalovaný se podle žalobce posouzením této otázky zabýval nedostatečně, neboť celé řízení vedl v duchu ochrany před podvodným vstupem žalobce do systému DPH. Žalobce zdůraznil, že nemovitá věc v jeho případě představuje konstitutivní prvek služby a je pro poskytovanou službu zásadní. 4. Žalobce konstatoval, že se nedopustil podvodného jednání a ekonomickou činnost nepředstíral. Podle žalobce začala jeho ekonomická činnost se zpožděním, a to ze stavebně-technických a daňových důvodů. Žalobce popsal, že jeho finanční plán stál na předpokladu, že za jednorázové výdaje na zajištění dostatečného příkonu elektřiny, odvodu tepla a izolace hluku bude moci uplatnit nárok na odpočet DPH, resp. v případě přenesené daňové povinnosti nebude DPH hradit a do veřejných rozpočtů bude DPH vracet postupně z výstupů. Podotkl, že s ohledem na neúspěšné řízení o své registraci k DPH změnil právní vztahy a zapojil do nich jinou osobu, společnost Vienna CZ spol. s r. o. (dále jen „Vienna CZ“), u které se podařilo vyvrátit pochybnosti správce daně o podvodném jednání. Žalobce trval na tom, že nenaplnil znaky podvodného jednání. Uzavřel, že dosavadní vztahy zcela ukončí a bude hledat jinou ekonomickou činnost, přičemž očekává, že vypořádání bude moci provést jako plátce DPH, aby na tom bezdůvodně netratil. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se oba daňové orgány podrobně zabývaly posouzením otázky, zda lze službu žalobce považovat za službu vztahující se k nemovité věci (s místem plnění v tuzemsku). Žalovaný dospěl k závěru, že nikoli, neboť samotná nemovitost není předmětem poskytování služeb a z povahy deklarovaných služeb je zcela lhostejné, na jaké adrese jsou služby poskytovány. Žalobce podle žalovaného nerozptýlil pochybnosti správce daně o naplnění podmínek pro registraci k DPH, přetrvaly pochybnosti o věrohodnosti a účelovosti žalobcovy přihlášky, kdy předložené doklady toliko deklarovaly zdání uskutečňování ekonomické činnosti za účelem dosažení registrace k DPH. Žalovaný vycházel též z toho, že žalobce ekonomickou činnost nezahájil a místo toho předložil nové smlouvy s třetími osobami (např. společností Vienna CZ). Žalovaný připomněl, že v druhé přihlášce k DPH žalobce uvedl stejné důvody registrace, nicméně částku posuzovaného obratu toliko 1 029 771 Kč místo původně uvedené částky 2 220 000 Kč. Nová částka podle žalovaného odpovídá částce fakturované žalobcem společnosti Vienna CZ, avšak z ničeho neplyne, že by mezi žalobcem a společností Vienna CZ existovalo konkrétní smluvní ujednání. Své pochybnosti žalovaný dále odůvodnil personální propojeností žalobce a společnosti Vienna CZ, jejíž jedinou jednatelkou je manželka statutárního orgánu žalobce, a výsledky místních šetření správce daně, z nichž vyplynulo, že prostory žalobce užívá více subjektů a nebyl zjištěn reálný výkon žalobcovy činnosti. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 6. Žalobce v replice ze dne 19. 9. 2019 poznamenal, že žalovaný se ani ve vyjádření k žalobě nijak věcně nevypořádal s otázkou, zda lze službu žalobce považovat za službu vztahující se k nemovité věci. Argumentaci žalovaného, že ve druhé přihlášce k registraci uvedl stejný důvod registrace, označil žalobce za zavádějící a absurdní, důvodem bylo překročení obratu ze zcela jiného plnění než v první přihlášce. Žalobce konstatoval, že se žalovaný vůbec nevypořádal s tím, že činnost byla zahájena, byť pro jiného odběratele a prostřednictvím jiného daňového subjektu, ale v konkrétní nemovitosti a s využitím provedených stavebních úprav, jejichž využití je dominantní složkou poskytované služby. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal ani s dohodou ohledně změny v osobě nájemce a s výsledky řízení vedeného se společností Vienna CZ, jež se týkalo stejné nemovitosti a v němž správce daně dodatečně zjistil, že v tomto obdobném případě byly jeho původní závěry nesprávné. Žalobce uzavřel, že žalovaný v tomto případě vyhodnotil jako podvod či podezřelé chování běžnou situaci s podnikatelským chováním v mezích platné právní úpravy. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. 8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobci připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s., podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.), tj. v projednávané věci do 8. 7. 2019 jakožto nejbližší následující pracovní den po sobotě 6. 7. 2019, na kterou by konec lhůty pro podání žaloby připadl, neboť napadené rozhodnutí bylo zástupkyni žalobce doručeno dne 6. 5. 2019. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobce nově vznesl ve své replice ze dne 6. 5. 2019 (zejména, že se žalovaný vůbec nevypořádal s tím, že činnost byla zahájena, byť pro jiného odběratele a prostřednictvím jiného daňového subjektu, ale v konkrét