1 Afs 45/2010 — Nejvyšší správní soud

16 Af 13/2021- 89 - text  12 16 Af 13/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Střední průmyslová škola Ostrov, příspěvková organizace, IČO: 70845425, sídlem Klínovecká 1197, 363 01 Ostrov, zastoupená Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. MF-27390/2020/1203-10, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 4. 12. 2020, č. j. MF-27390/2020/1203-10, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí vydané Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „správce daně“) dne 14. 4. 2016, č. j. RRSZ 4600/2016, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně rozhodl o snížení odvodu za porušení rozpočtové kázně uloženého platebním výměrem správce daně č. 21/2015, ze dne 4. 11. 2015, č. j. RRSZ 22697/2015, (dále jen „platební výměr“) z částky 354 612 615 Kč na 88 653 154 Kč. Žalobkyně se zároveň domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně uvedla, že opakovaně upozorňovala na rozpor auditu provedeného externím dodavatelem – společností Deloitte Advisory s.r.o. – s § 13a zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“), neboť příslušný audit nebyl prováděn zaměstnanci kontrolního orgánu, jak zákon předpokládá. Podle žalobkyně nebylo možné provedením auditu pověřit výlučně soukromou společnost. Neobstojí proto ani sdělení auditního orgánu, že pro „mimořádné“ audity operací vyžadované přímo Evropskou komisí byla vypracována konkrétní metodika realizace auditu a věcně byla realizována supervize ze strany kontrolního orgánu. 3. Daňové orgány se s touto její námitkou srozumitelně nevypořádaly, resp. ji bagatelizovaly, když auditní zprávu označily za pouhý podnět, který nebyl zásadním podkladem pro vydání rozhodnutí, což je však v rozporu s částí IV. platebního výměru, kde je uvedena jako jeden z podkladů rozhodnutí. Zároveň daňové orgány nikdy neuvedly konkrétní ustanovení právních předpisů, ze kterých by bylo zřejmé, že společnost Deloitte Advisory s.r.o. mohla být auditním orgánem. Podle žalobkyně naopak z čl. 59 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (dále jen „nařízení č. 1083/2006“), resp. z čl. 123 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 vyplývá, že auditním orgánem má být orgán veřejné moci či veřejný subjekt, nikoli subjekt soukromý. To, aby byl audit proveden v souladu se zákonem, přitom žalobkyně považuje za zcela zásadní, neboť to má podstatný dopad na navazující řízení. V tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005-51. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla důkazy. 4. Dále žalobkyně uvedla, že respektuje závěry Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), dle kterých bylo konstatováno pochybení. Je však přesvědčena, že podstata a závažnost byla žalovaným a ÚOHS hodnocena nesprávně. O závažnosti porušení povinností žalobkyně (příjemce dotace) a jeho dopadech nelze dělat závěry na základě toho, že příjemce „nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 1 a odst. 3 písm. f) zákona o veřejných zakázkách a zásadu transparentnosti stanovenou v § 6 téhož zákona“. Jedná se totiž o právní kvalifikaci skutku, nikoli o hodnocení jeho individuální závažnosti a dopadů, které správce daně neprovedl. To mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. 5. Z rozhodnutí ÚOHS vyplynulo, že žalobkyně v zadávací dokumentaci stanovila hodnotící kritérium „Plán plnění veřejné zakázky“, aniž by zároveň stanovila „minimální požadavky“, které měly být referenční hodnotou při hodnocení nabídek. K tomu žalobkyně konstatuje, že nestanovila kritéria hodnocení způsobem, který by zákon a priori vylučoval; nešlo o stanovení kritéria zákonem nepovoleného nebo diskriminačního bez vazby na předmět zakázky. Pochybením podle ÚOHS bylo to, že je nevymezila dostatečně podrobně. Podle žalobkyně šlo o formulační nedostatek, což má významný dopad na stanovení výše odvodu. 6. Žalobkyně v podaném odvolání rovněž poukázala na to, že správce daně se výslovně odkazoval na rozhodnutí ÚOHS, ten však žalobkyni uložil pokutu na samé dolní hranici sazby, ačkoli i pro něj byla určujícím kritériem závažnost pochybení žalobkyně. 7. Žalobkyně v podaném odvolání také namítala, že správce daně nepostupoval ani v souladu s deklarovanými pravidly a vodítky pro stanovení výše odvodu. V prvostupňovém rozhodnutí totiž porušení klasifikoval v souladu s kap. 2.1. Oznámení o zakázce a zadávací podmínky (číslo 9) a v souladu s kap. 2.2. Hodnocení nabídek (bod 16) Rozhodnutí Komise ze dne 19. 12. 2013 a v souladu s Externím metodickým pokynem č. 67, přílohou č. 2 Tabulka snížených odvodů, část I., položka č. 9 a položka č. 16 (verze k 15. 2. 2016). Zařazení jednání pod položky č. 9 a č. 16 Tabulky snížených odvodů žalobkyně považuje za zcela nepřiléhavé. Položka č. 9 Tabulky snížených odvodů zahrnuje výslovně případy, kdy byly hospodářské subjekty odrazeny od podání nabídky v důsledku nezákonných kritérií pro výběr a/nebo kritérií pro zadání zakázky stanovených v oznámení o zakázce nebo v zadávací dokumentaci, k čemuž podle žalobkyně nedošlo. Položka č. 16 Tabulky snížených odvodů (Nedostatek transparentnosti nebo rovného zacházení při hodnocení) postihuje případy, kdy auditní stopa týkající se zejména bodového hodnocení uděleného každé nabídce je nejasná/neodůvodněna/nedostatečně transparentní nebo vůbec neexistuje a/nebo hodnotící zpráva neexistuje nebo neobsahuje všechny prvky požadované příslušnými předpisy. Má se tedy jednat o pochybení v rámci vlastního postupu hodnocení nabídek, k čemuž podle žalobkyně v daném případě nedošlo, neboť po provedení posouzení v zadávacím řízení zbyla jediná způsobilá nabídka. 8. Žalobkyně v řízení dále namítala, že správce daně měl správně aplikovat položku č. 8 Tabulky snížených odvodů. Ten dopadá na případy, kdy oznámení o zakázce nestanoví kritéria pro výběr a/nebo pokud ani oznámení o zakázce, ani zadávací podmínky nepopisují dostatečně podrobně kritéria pro zadání zakázky a jejich váhu. V rámci vymezení procentního rozmezí se v položce č. 8 stanoví, že oprava může být snížena na 10 % nebo na 5 %, jestliže byla kritéria pro výběr nebo kritéria pro zadání zakázky uvedena v oznámení o zakázce (nebo v zadávacích podmínkách, pokud jde o kritéria pro zadání zakázky), avšak nikoli dostatečně podrobně. Podle žalobkyně tato situace nastala právě v posuzovaném případě. 9. Nedostatečné zdůvodnění výše odvodu správcem daně se s odkazem na § 115 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) pokusil zhojit až žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí. Fakticky přitom přiznal, že prvostupňové rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Žalobkyně takovýto postup považuje za nepřípustný, neboť takovouto vadu nelze zhojit postupem podle § 115 odst. 1 daňového řádu způsobem, kdy je žalobce seznámen se zdůvodněním výše odvodu až v rozhodnutí odvolacího orgánu. Žalobkyně tak na upřesněnou argumentaci neměla v průběhu řízení možnost reagovat ani se vůči ní vymezit. 10. Bez ohledu na to žalobkyně k doplněným úvahám žalovaného namítla, že není ničím opodstatněn jeho závěr o tom, že vymezením hodnotícího kritéria „Plán plnění veřejné zakázky“ byla de facto zmařena hospodářská soutěž. Ničím podložený není ani závěr správce daně uvedený v platebním výměru, podle kterého „způsob, jakým příjemce dotace jako zadavatel stanovil dílčí hodnotící kritérium plán plnění veřejné zakázky, vč. procentuální váhy, který mu přidělil, vedlo k popření smyslu a účelu zákona o veřejných zakázkách získat ekonomicky nejvýhodnější nabídku“. Za pouhou spekulaci žalobkyně označila závěr žalovaného o tom, že 17 z původních 20 uchazečů uvedené kritérium odradilo od podání nabídky. Žalobkyně k tomu dodává, že dva