— Nejvyšší správní soud

16 Af 17/2021- 47 - text  8 16 Af 17/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně: SOLIMAPER s. r. o., IČO: 27330672, sídlem Tyršova 182, 256 01 Benešov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4839/21/5300-21443-702551, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4839/21/5300-21443-702551, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 2. 2020, č. j. 349006/20/2507-50521-507589. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 155 a § 70 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nevyhověl požadavku žalobkyně na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 3 742 917 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že dne 20. 12. 2019 podala u správce daně žádost o vrácení daně v celkové výši 3 742 917 Kč, kterou jí neoprávněně naúčtovali tuzemští dodavatelé podle obecného režimu zdanění namísto režimu intrakomunitárního dodání zboží. Namítala, že daňové orgány posoudily jednotlivé její obchodní transakce (nákup pohonných hmot) s dodavateli Bohemia Diesel (myšlena patrně společnost Bohemia Diesel s. r. o., IČO: 28728955, pozn. soudu) a Aktiv Oil (myšlena patrně společnost AKTIV OIL s. r. o., IČO: 25496115, pozn. soudu) tak, že místem plnění byly jiné členské státy a žalobkyně byla příjemcem intrakomunitárního plnění ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) s povinností přiznat daň na výstupu v souladu s § 25 a § 108 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Připomněla, že její dodavatelé vystavili na jednotlivá plnění daňové doklady podle obecného režimu zdanění jako u plnění tuzemského, nikoli podle režimu pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie. Žalobkyně podotkla, že všechny úhrady za dodané zboží včetně DPH zaplatila, její dodavatelé je přijali, daň přiznali a uhradili, resp. odvedli ve prospěch státního rozpočtu, což správce daně ověřil při daňových kontrolách u těchto dodavatelů, kde nezjistil podvod či zneužití práva ani ztrátu na příjmech státu. Podle žalobkyně došlo ke dvojímu zaplacení DPH a k porušení zásady neutrality DPH. Žalobkyně připustila, že sice mohla po svých dodavatelích občanskoprávní žalobou požadovat vydání bezdůvodného obohacení z titulu nesprávně naúčtované daně, tento postup však označila za nemožný či nepřiměřeně obtížný z důvodu platební neschopnosti dodavatelů a exekučního řízení vedeného proti nim. Dodala, že pravomocné rozhodnutí správce daně bylo vydáno až v okamžiku, kdy byl její nárok vůči dodavatelům promlčen. Žalobkyně proto s požadavkem na naplnění zásad daňové neutrality a efektivity požádala o vrácení neoprávněně naúčtované daně přímo správce daně. K tomu odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (zejména rozsudky C-691/17, C-712/17, C-273/18 a C-628/16), podle níž dotčený odběratel, který neoprávněně zaplatil DPH a není z důvodu nemožnosti, nepřiměřené obtížnosti nebo insolventnosti schopen vymoci náhradu od svého dodavatele, má nárok na vrácení neoprávněně zaplacené daně přímo od státu. Žalobkyně nesouhlasila s důvody pro odmítnutí nároku spočívajícími v tom, že správce daně u ní neevidoval žádný vratitelný přeplatek a že prioritně nevyužila svého práva vymáhat tuto daň po svých dodavatelích, kteří daň naúčtovali omylem, a nelze konstatovat, že by včas zcela vyloučili nebezpečí ztráty daňových příjmů. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že v českém právním řádu není upraven institut vrácení daně z titulu jejího neoprávněného naúčtování. Odkázal na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-564/15, C-691/17 a C-273/18 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Af 41/2016 s tím, že žalobkyně nesplnila první podmínku pro vrácení neoprávněně naúčtované daně specifikovanou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, neboť prioritně nevyužila svého práva vymáhat tuto daň po svých dodavatelích občanskoprávní cestou, resp. toto netvrdila a neprokázala. Žalovaný poznamenal, že není nepřípustným dvojím zdaněním ani porušením zásady neutrality DPH, pokud dodavatel uvede neoprávněně DPH v daňovém dokladu; povinnost vystavitele faktury odvést v takovém případě daň vyplývá z § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH navazujícího na čl. 203 směrnice Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“). Žádost správci daně o vrácení neoprávněně zaplacené částky označil žalovaný za podpůrný a subsidiární prostředek s tím, že žalobkyně mohla již na základě závěrů daňové kontroly, která probíhala od 17. 4. 2016 do 11. 1. 2017, kontaktovat deklarované dodavatele za účelem zajištění vrácení daně, kterou jim na základě sporných daňových dokladů uhradila. Podle žalovaného žalobkyni nic nebránilo z procesní opatrnosti podat příslušnou soukromoprávní žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný doplnil, že zmínku o možnosti domáhat se vyplacení daně po svém obchodním partnerovi obsahuje již rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. C-564/15. Pokud žalobkyně se svou žádostí o vrácení daně vyčkávala až do konce roku 2019, podle žalovaného nelze tento pasivní přístup považovat za postup v souladu s péčí řádného hospodáře, a holé konstatování žalobkyně o nemožnosti obrátit se na své dodavatele občanskoprávní žalobou tak nemůže obstát. 4. K žalobkyní namítanému požadavku naplnění zásady daňové neutrality a efektivity žalovaný poukázal na výsledek řízení o stanovení daně, ve kterém žalobkyni sice nebyl uznán nárok na odpočet daně, který deklarovala v režimu tuzemských plnění (řádek 40 daňového přiznání), ale v důsledku zjištění, že předmětná plnění prováděla v režimu intrakomunitárních plnění, jí byl uznán nárok na odpočet daně ve stejné výši na řádku 43 daňového přiznání. O svůj nárok na odpočet daně, který odpovídá DPH v ceně plnění, jež žalobkyně neoprávněně uhradila svým dodavatelům a který chce vrátit, tak žalobkyně podle žalovaného vlastně nepřišla, tudíž vrácení daně ze strany státu by mělo za následek porušení zásady neutrality. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 43 Af 29/2019 s tím, že odepření nároku na odpočet na DPH subjektu, který jakožto příjemce služeb neoprávněně zaplatil poskytovateli těchto služeb na základě faktury vystavené podle obecných pravidel, ačkoli se měl aplikovat mechanismus přenesení daňové povinnosti, neodporuje zásadě daňové neutrality; takový subjekt by se měl primárně domáhat vrácení neoprávněně naúčtované daně po poskytovateli služby; pokud by to bylo nemožné či nepřiměřeně obtížené, připustil soud též žádost o vrácení adresovanou přímo daňovému orgánu. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonnostmi a provedená řízení vadami tvrzenými žalobkyní, a navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Posouzení věci soudem 5. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení příslušné výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě soudu ze dne 1. 6. 2021 výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 6. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 7. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkou