5 Azs 432/2019 — Nejvyšší správní soud

60 A 3/2023- 21 - text 9 60 A 3/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozen X státní příslušník Uzbekistánu bytem X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 22, Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 3. 2023, č. j. CPR-925540648-6/ČJ-2022-930310-V242 takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 22. 3. 2023, č. j. CPR-925540648-6/ČJ-2022-930310-V242, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 6 800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Tomáše Císaře. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 2. 11. 2022, č. j. KRPL-107691-27/ČJ-2022-180022-SV. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, na 6 měsíců. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť pobýval na území ČR bez platného víza nebo platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl jako státní příslušník Uzbekistánu oprávněn. 2. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce pobýval na území Schengenského prostoru oprávněně do 18. 10. 2022, od 19. 10. 2022, tedy po dobu 14 dnů, neoprávněně. Na území ČR pobýval neoprávněně dne 1. 11. 2022, tedy 1 den. Na území ČR, resp. Schengenského prostoru nemá vydáno platné vízum nebo platné oprávnění k pobytu. Žádost ze dne 29. 4. 2022 o pobytové oprávnění v Polsku byla dne 18. 10. 2022 zamítnuta. Správní orgán I. stupně dále vyhodnotil, že rozhodnutí není ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Uvedl, že žalobce je ve věku nikoli blízkém mladistvému, protiprávního jednání si byl vědom. Nemá zdravotní problémy, na území ČR nemá žádné vazby společenské, kulturní ani rodinné, ani majetek. Manželku, 4 děti, rodiče a další rodinu má v Uzbekistánu. Dobu, po kterou nebude žalobci umožněn vstup na území členských států EU, stanovil správní orgán I. stupně v rozsahu 6 měsíců, neboť přicestováním bez platného víza žalobce nerespektoval platné zákony, čehož si byl plně vědom. S odkazem na závazné stanovisko Ministerstva vnitra dále dovodil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. 3. Žalobce se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolal. Namítal, že nebyla zohledněna minimální doba jeho neoprávněného pobytu a že správní orgán navštívil dobrovolně za účelem řešení pobytové situace. Tvrdil, že rozhodnutí nebylo přiměřené s ohledem na zásah do jeho soukromého života ve srovnání s intenzitou protiprávního jednání. Dále namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné co do zdůvodnění délky zákazu pobytu v členských státech a že nebyl zvažován postup podle § 50a zákona o pobytu cizinců, neboť stále probíhá odvolací řízení o pobytové oprávnění na území Polska. 4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že rozhodnutí bylo vydáno na základě správných a dostatečně podložených skutkových zjištění, protiprávní jednání žalobce bylo správně posouzeno dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Bylo zjištěno, že nejsou dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 uvedeného zákona. Doba, po kterou není žalobci umožněn vstup na území členských států EU, byla stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené výši a koresponduje rozhodovací praxi aplikované v obdobných případech, a rovněž odpovídá charakteru a závažnosti protiprávní jednání žalobce s ohledem na neexistenci rodinných a soukromých vazeb na území ČR. K odvolacím námitkám žalovaná doplnila, že správní orgán I. stupně správně nepřistoupil k aplikaci § 50a zákona o pobytu cizinců. Z dikce § 119a odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že při splnění zde zakotvených podmínek vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění, vždy s přihlédnutím k přiměřenosti přijatého opatření ve smyslu zásahu do soukromého a rodinného života cizince. V daném případu správní orgán I. stupně neshledal, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, a proto nepřistoupil k překvalifikování předmětného řízení dle § 50a uvedeného zákona. Doba 6 měsíců byla stanovena při samé spodní hranici zákonného rozpětí a správní orgán I. stupně vyložil, že byla stanovena s ohledem na rozsah a charakter protiprávního jednání a s ohledem na to, že žalobce přicestoval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu. Není rozhodné, že žalobce přišel pobytovou situaci řešit sám ani to, že pobýval na území ČR nelegálně pouze 1 den. Podstatné je, že na území ČR vstoupil bez platného oprávnění k pobytu, o čemž věděl. Podle žalované se správní orgán I. stupně přiměřeností vydaného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce zabýval dostatečně, žalobce neuvedl a najevo nevyšly žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že správní vyhoštění bude znamenat zásah do soukromého a rodinného života. S odkazem na nadřízené závazné stanovisko ministra vnitra žalovaná dovodila, že vycestování žalobcovo Uzbekistánu je možné. II. Žaloba 5. Žalobce namítal, že byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, správní orgán opomněl zjišťovat skutečnosti ve prospěch žalobce. V této souvislosti došlo k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, správní orgán nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu a byly šetřeny oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu dotýkala, tedy žalobce. 6. Žalovaná pominula, že žalobce je držitelem pobytu za účelem zaměstnání v Polsku. Jako důkaz žalobce označil kopii pobytové karty. Připustil, že karta mu byla fyzicky vydána až dne 16. 3. 2023, tj. až měsíc po jejím administrativním vydání, zmíněná skutečnost tak nebyla doložena k odvolání. Tuto skutečnost byl správní orgán povinen zkoumat z moci úřední, což neučinil. A měl jí přizpůsobit své rozhodnutí a řádně odůvodnit přiměřenost vydaného rozhodnutí, což také neučinil, a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a nezákonné. 7. Dále žalobce namítal, že pro jeho krátký neoprávněný pobyt nelze přistupovat okamžitě k vyhoštění v délce půl roku. Tím spíše, pokud má žalobce povolen pobyt v jiném členské státě EU, tedy v Polsku, a to ještě před vydáním a nabytím právní moci napadeného rozhodnutí. S ohledem na známou judikaturu mělo být řízení překvalifikováno ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců. Maximálně tedy mělo být vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR, byť by se jednalo o opakované použití tohoto institut, čemuž zákon nebrání. V tomto smyslu nebylo navíc ani napadené rozhodnutí odůvodněno. 8. Následně žalobce obšírně reprodukoval obecné závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 12. 2020, č. j. 5 Azs 432/2019-29, jež se týkaly omezené možnosti vydat rozhodnutí ve věci správního vyhoštění cizinci, který má povolen pobyt v jiném členském státě EU, a prioritního postupu podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR, s výjimkou případů, kdy je namístě aplikovat výhradu veřejného pořádku, tj. případů, kdy by cizinec mohl závažným způsobem narušit bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. 9. Žalobce svým protiprávním jednáním s relativně nízkou intenzitou nenaplnil pojem hrozby narušení veřejného pořádku a nemělo tak být v jeho pobytové situace v jiném státu EU vydáno vyhoštění z EU, byť se jedná o vyhoštění tzv. odložené a momentálně nerealizovatelné. Nicméně i takové vyhoštění má drtivý dopad zejména do soukromého života žalobce, neboť mu za existence takového rozhodnutí bude jeho pobyt v Polsku zrušen. Žalobce trval na tom, že správní orgány řádnou úvahu o aplikaci výhrady veřejného pořádku neprovedly. 10. Rozhodnutí je podle žalobce nepřiměřené jak co do uloženého opatření, tak délky správního vyhoštění. Nedostatečně byla posouzena přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do žalobcova soukromého života. Správní orgán sice odkázal na hlediska uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění se prakticky nevypořádal. Rozhodnutí bylo formální, nebyla zohledněna specifika případu, rozhodnutí bylo v rozporu se zaběhlou praxí. Není pravdou, že správní orgán neměl data k posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Byl znám základní v