4 Ads 113/2013 — Nejvyšší správní soud

75 Ad 14/2021- 27 - text  10 75 Ad 14/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. A. H., narozený X, bytem X, zastoupený advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., sídlem Mánesova 1175/48, 120 00 Praha, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2021, č. j. X, o starobním důchodu, takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 7. 2021, č. j. X, a ze dne 26. 5. 2021, č. j. X, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2021, č. j. X, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2021, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) a s přihlédnutím k Smlouvě mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb. m. s. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce nejprve popsal dosavadní průběh řízení a vyjádřil své přesvědčení, že byl prvostupňovým i napadeným rozhodnutím poškozen na svých právech. Uvedl, že žalovaná porušila § 2 odst. 2, § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 13 zákona o důchodovém pojištění a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o důchodovém pojištění. 3. Žalobce souhlasil se žalovanou v tom, že dobu studia jako dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 je nutno posuzovat v souladu s § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění podle předpisů platných před tímto dnem. Těmito předpisy jsou především zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) a jeho prováděcí předpis, vyhláška č. 149/1988 Sb., vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška č. 149/1988“). Žalobce dále uvedl, že bez významu nemohou být předpisy předcházející zákonu o sociálním zabezpečení, neboť se v jeho případě jedná o dobu studia na počátku 70. let 20. století. Žalobce dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že právní úprava dob pojištění může v čase podléhat změnám, ke kterým by však mělo s ohledem na právní jistotu docházet co nejméně. Za stěžejní pro danou věc žalobce považoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Ads 23/2007, ze kterého dovodil, že zákon o sociálním zabezpečení nelze aplikovat mechanicky bez přihlédnutí k předchozí úpravě. Žalobce dále uvedl, že v době jeho studia byl použitelným právním předpisem v oblasti sociálního zabezpečení zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 102/1964 Sb., která tento zákon prováděla. Podle zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, byli studenti účastni důchodového zabezpečení a dobou rozhodnou pro vznik nebo výši nároku na důchod bylo studium potřebné k přípravě pro povolání, a to po skončení povinné školní docházky. Žalobce pokračoval, že podle následné právní úpravy, tj. zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vyplýval zápočet doby studia v cizině přímo ze zákona. Zákon o sociálním zabezpečení tuto konstrukci rovněž zachoval. 4. Žalobce s ohledem na výše uvedenou právní úpravu zdůraznil, že měl v rozhodné době legitimní důvod domnívat se, že bude jeho doba studia započtena pro účely budoucího nároku na starobní důchod. Podle názoru žalobce není možné odhlédnout zcela od právní úpravy platné v době, kdy ke vzniku rozhodných skutečností došlo. Žalobce pokračoval, že od 1. 5. 1990 byla zavedena pro doby pojištění získávané po tomto datu podmínka zaplacení pojistného za doby zaměstnání v cizině vykonávané v pracovním poměru, členství v JZD, činnosti naroveň postavené pracovnímu poměru, členství ve výrobním družstvu a jako činnost osob samostatně výdělečně činných. Doby studia v cizině se hodnotily podle platných právních předpisů do 1. 5. 1990. Žalobce dále shrnul vývoj právní úpravy placení pojistného. 5. Žalobce pokračoval, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Ads 23/2007, právní úprava omezující možnost zaplatit pojistné za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 jen do 31. 12. 1999 zcela popřela princip jinak běžně u sociálních práv užívaný, totiž že změna podmínek pro získávání dob rozhodných pro nárok a výši důchodu se týká zásadně až dob nabývaných po účinnosti takové změny. Žalobce uvedl, že podle názoru žalované by mohl pojistné doplatit pouze do konce roku 1999, tedy více než 18 let před vznikem nároku na důchod. Podle žalobce bylo nepřípustné, aby doby pojištění získané podle dříve platných právních předpisů byly zcela pominuty. Žalobce takový postup označil za zásadní zásah do jeho legitimních očekávání a uvedl, že pokud by byl § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vykládán ústavně konformním způsobem, měl by být žalobce vyloučen z povinnosti platit za dobu studia před dosažením věku 18 let pojistné. Opačný postup žalobce označil za absurdní, neboť nemohl předvídat změnu poměrů spočívající v absenci jakékoli smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Arménskou republikou. Žalobce znovu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Ads 23/2007, ze kterého vyplývá, že podmínka doplacení pojistného by mohla být ospravedlnitelná v případech, kdy šlo o dodatečné doplacení pojistného za dobu výdělečné činnosti v cizině před rokem 1990. Žalobce upozornil, že na jeho případ nelze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013-45, neboť v žalobcově případě se nejedná o posouzení vysokoškolského studia, ale o posouzení zápočtu doby studia na střední škole před dosažení věku 18 let. Žalobce zdůraznil, že není možné připustit, aby byla možnost zápočtu dob studia do dosažení věku 18 let vázána striktně na zaplacení pojistného, které bylo nadto možno zaplatit pouze ve značně omezeném časovém období do konce roku 1999. Podle žalobce je nutno striktně odlišovat situace, kdy se jedná skutečně o dobu zaměstnání, za níž by mělo být zaplaceno pojistné, a dobu středoškolského studia, kdy lze jen těžko předpokládat, že je člověk ekonomicky aktivní. 6. Žalobce shrnul, že doba studia v cizině před dosažením věku 18 let by měla být hodnocena bez povinnosti platit za ní pojistné. Dále upozornil, že žalovaná nepostupuje při zohledňování doby pojištění před dosažením věku 18 let jednotně, neboť jeho manželce paní Ing. A. H. bylo započteno studium do dosažení věku 18 let na území Arménské republiky v rozsahu 76 dnů. Dále žalobce uvedl, že by při posuzování věci nemělo hrát roli, jakého občanství byl v době studia. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4 Ads 145/2011-59. 7. Žalobce dále uvedl, že žalovaná provedla nesprávný zápočet doby výkonu jeho vojenské služby. V rozhodnutí o námitkách uvedla, že může započíst pouze dobu, kterou potvrdí ruský nositel pojištění. V tomto ohledu žalobce souhlasil, nicméně uvedl, že ruský nositel pojištění potvrdil dobu pojištění od 13. 5. 1974 do 21. 5. 1976. Tato doba však nečiní v součtu 729 dní, jak uvedla žalovaná, ale 739 dní. Vyjádření k žalobě 8. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Dále uvedla, že období studia před 1. 5. 1990 je nutno posuzovat odlišně v případě studia před dosažením věku 18 let a studia počínaje dosažením tohoto věku. Žalovaná připomněla, že žalobce nesplňuje poslední z podmínek založenou ustanovením § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť v řízení nebylo zjištěno ani nijak osvědčeno, že by v České republice bylo zaplaceno pojistné za dobu studia žalobce na Jerevanské střední průmyslové škole stavební v období od 1. 9. 1970 do 3. 2. 1973. Žalovaná proto dobu studia v Arménské republice před dosažením věku 18 let žalobci jako dobu pojištění hodnotit nemohla. 9. Žalovaná dále uvedla, že studium po dosažení věku 18 let se hodnotí jako náhradní doba pojištění, a to výhradně v rozsahu prvních šesti let takového studia. Pokud jde o studium v cizině před 1. 5. 1990, podmínka zaplacení pojistného se zde nevyžaduje. Studium žalobce v cizině bylo v řízení osvědčeno, žalobce předložil odpovídající rozhod