6 Afs 399/2017 — Nejvyšší správní soud

141 Af 9/2022- 59 - text  18 141 Af 9/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobkyně: VPI CZ, v. o. s., IČO: 03007740, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8, insolvenční správce úpadce KRATOLIA Trade a. s., IČO: 24843318, zastoupena Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2022, č. j. 284948/22/2501-50523-507381, takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 14. 3. 2022, č. j. 284948/22/2501-50523-507381, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 14. 3. 2022, č. j. 284948/22/2501-50523-507381, kterým byla zamítnuta její námitka proti postupu žalovaného ve věci přiznání úroku z vratitelného přeplatku podle § 253a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném od 1. 1. 2021 (dále jen „daňový řád“). Podstatou námitky bylo tvrzení žalobkyně o nároku na vyplacení úroku z pozdě vrácených přeplatků na dani žalobkyni, přičemž žalovaný vyhodnotil námitku jako nedůvodnou, když dle jeho názoru žalobkyni nárok na vyplacení úroku nevznikl, pročež námitku napadeným rozhodnutím zamítl. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že požadovala vyplacení úroku z vratitelných přeplatků v souvislosti se svými žádostmi ze dne 30. 5. 2016 (doručenými žalovanému dne 6. 6. 2016), kterými žádala žalovaného o vrácení vratitelných přeplatků, které žalovaný zajistil (i) na základě vydaných zajišťovacích příkazů za účelem zajištění zaplacení daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) úpadcem a (ii) z bankovní záruky poskytnuté úpadcem coby distributorem pohonných hmot jako kauce celnímu úřadu, když v důsledku zrušení registrace úpadce jakožto distributora pohonných hmot vznikl úpadci nárok na vrácení kauce. 3. Žalobkyně namítala, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný nesprávně dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží úrok z vratitelných přeplatků v souvislosti s jejími žádostmi ze dne 30. 5. 2016, na základě kterých byly požadované přeplatky žalobkyni vráceny až po více než pěti letech dne 16. 12. 2021. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že jí nárok na zaplacení úroku z vratitelných přeplatků v zákonné výši vznikl a zároveň, že žalobkyně jakožto insolvenční správce byla oprávněna žádat o vyplacení úroku do majetkové podstaty úpadce. 4. Žalobkyně argumentovala, že jak v případě § 155 daňového řádu, tak v případě § 253a daňového řádu úrok z vratitelného přeplatku (zásadně) náleží daňovému subjektu v případě, že na základě (oprávněné) žádosti daňového subjektu nebude přeplatek správcem daně vrácen do 30 dnů. Žalobkyně upozornila, že žádala o vrácení přeplatků prokazatelně již v roce 2016 na základě svých žádostí ze dne 30. 5. 2016. Žalovaný však dle žalobkyně sveřepě odmítal požadované vratitelné přeplatky vyplatit. Žalobkyně konstatovala, že samotným vrácením přeplatků se zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem ve svých dvou rozsudcích ze dne 24. 2. 2021, č. j. 15 Af 43/2017-80 (přeplatek z bankovní záruky) a č. j. 15 Af 44/2017-78 (přeplatek ze zajišťovacích příkazů), přičemž v obou rozsudcích byl postup žalovaného (nevyhovění žádosti o vrácení přeplatků) označen za nezákonný, napadená rozhodnutí byla zrušena. V návaznosti na to (po opakovaných urgencích ze strany žalobkyně) dne 10. 12. 2021 nadřízený správce daně Odvolací finanční ředitelství (dále jen „OFŘ“) vydalo rozhodnutí č. j. 46143/21/5300-21441-702127 a č. j. 46135/21/5300-21441-702127, kterými vyhovělo žádostem o vrácení přeplatku (z bankovní záruky a ze zajišťovacích příkazů), přičemž následně dne 16. 12. 2021 byly přeplatky (z bankovní záruky i ze zajišťovacích příkazů) v celkové výši 80 103 084,94 Kč vyplaceny do majetkové podstaty úpadce. 5. Dle názoru žalobkyně žalovaný nedostál své zákonné povinnosti a vratitelné přeplatky vyplatil až po uplynutí lhůty 30 dnů stanovené v § 155 odst. 3 daňového řádu, resp. v § 253a daňového řádu, v důsledku čehož žalobkyni vznikl nárok na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků v zákonné výši. 6. Žalobkyně poukázala na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, dle kterého došlo k vrácení přeplatků včas, protože lhůta pro vrácení přeplatků na základě žádostí z roku 2016 běžela až od rozhodnutí OFŘ ze dne 10. 12. 2021, kterým bylo vyhověno žádosti o vrácení přeplatku. S uvedenou argumentací vyjádřila žalobkyně nesouhlas s tím, že lhůta pro vrácení vratitelných přeplatků začala plynout již od doručení původních žádostí žalobkyně ze dne 30. 5. 2016, tj. ode dne 6. 6. 2016. Uvedený závěr je dle žalobkyně zcela v souladu s právní úpravou a rovněž vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí OFŘ ze dne 10. 12. 2021, ve kterém OFŘ rozhodovalo právě ve věci původních žádostí žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že žádala o vyplacení úroku z vratitelných přeplatků právě v souvislosti se svými původními žádostmi ze dne 30. 5. 2016, nikoliv v souvislosti se svou opakovanou žádostí ze dne 24. 11. 2021 (ta byla činěna toliko z důvodu nečinnosti OFŘ v odvolacím řízení ohledně rozhodnutí ve věci původních žádostí o vrácení přeplatků). 7. Žalobkyně dále uvedla, že jí není zřejmé, na základě jakého zákonného ustanovení by lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku měla plynout až ode dne vydání rozhodnutí OFŘ za situace, kdy o vrácení přeplatků v souladu s § 155 daňového řádu žádala již v roce 2016. Žalovaný dle žalobkyně své závěry nepodporuje žádným odkazem na příslušné zákonné ustanovení či relevantní judikaturu. Z uvedeného důvodu současně žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění, jelikož absence řádného odůvodnění znemožňuje žalobkyni kvalifikovaně se bránit proti napadenému rozhodnutí, formulovat svoji žalobní argumentaci a současně to znemožňuje i soudu napadené rozhodnutí řádně přezkoumat. 8. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, dle kterého přeplatek na osobním daňovém účtu v době podání žádosti o vrácení přeplatku neexistoval, a žalovaný tak nemohl být v prodlení, pokud jej do 30 dnů nevrátil. S uvedenou argumentací vyjádřila žalobkyně nesouhlas s tím, že již ke dni 6. 6. 2016 se nacházel na osobním daňovém účtu úpadce přeplatek v celkové výši 80 334 877,94 Kč, což výslovně potvrdilo OFŘ ve výše zmiňovaném rozhodnutí ze dne 10. 12. 2021. 9. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, dle kterého v případě žalobkyně, kdy se jedná o řešení úpadku konkursem, nevzniká nárok na úrok z vratitelného přeplatku v důsledku analogické aplikace § 243 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s uvedenou argumentací s tím, že z § 243 odst. 3 daňového řádu žádným způsobem nevyplývá, že by daňový subjekt v úpadku řešeném konkursem měl ztratit nárok na zaplacení úroku z vratitelného přeplatku. Ustanovení § 243 odst. 3 daňového řádu hovoří pouze o úroku z prodlení, nikoliv o úroku z vratitelného přeplatku. Situace, kdy úrok z vratitelného přeplatku nevzniká, jsou dále dle žalobkyně výslovně řešeny v § 253a odst. 3 daňového řádu, přičemž probíhající insolvenční řízení a prohlášený úpadek daňového subjektu řešený konkurzem zde uveden není. Žalovaný tak dle žalobkyně zcela svévolně a nezákonně rozšiřuje zákonné znění daňového řádu a žalobkyni účelově odpírá její právo na úrok z vratitelného přeplatku. Žalovanému jako prvostupňovému správci daně dle názoru žalobkyně nepřísluší činit takto významný zásah do právního řádu, kdy (údajně) analogicky rozšiřuje aplikaci § 243 odst. 3 daňového řádu i na úrok z vratitelného přeplatku. Žalobkyně takový postup žalovaného považuje za zcela nepřípustný, svévolný a nezákonný. 10. Žalobkyně dále poukázala na argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, dle kterého satisfakce ve formě úroků za peněžní prostředky zadržené úpadci nemůže náležet věřitelům ani insolvenčnímu správci, protože zadržování přeplatků správcem daně (žalovaným) nijak nezasáhlo do jejich práv. Žalobkyně nesouhlasila s uvedenou argumentací s tím, že jí není zřejmé, z čeho žalovaný svůj názor dovozuje. Žalovaný dle žalobkyně své závěry nepodporuje žádným odkazem na příslušné zákonné ustanovení či relevantní judikaturu. Z uvedeného důvodu je dle žalobkyně napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, přičemž absence řádného odůvodnění jí znemožňuje se kvalifikovaně proti napadenému rozhodnutí bránit a formulovat svoji žalobní argumentaci a současně to znemožňuje i soudu napadené rozhodnutí řádně přezkoumat. Dle žalobkyně přitom příjmy v po