2 Afs 139/2019 — Nejvyšší správní soud

15 Af 10/2022- 59 - text  15 15 Af 10/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: K. S., narozený X, bytem X, zastoupený Ing. Pavlem Řádkem, daňovým poradcem, sídlem Křižíkova 1120/14, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18599/22/5100-41453-711335, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého daňového poradce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2022, č. j. 18599/22/5100-41453-711335, jímž bylo podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 7. 2019, č. j. 1672781/19/2504-00540-505165, tak, že byl celý výrok prvostupňového rozhodnutí nahrazen výrokem znějícím: „Shora uvedený správce daně v souladu s ustanoveními § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) rozhodl na základě žádosti výše uvedeného daňového subjektu o vrácení přeplatku, doručené správci daně dne 31. 5. 2019 a zaevidované pod č. j. 6113428/19/2504-00540-505165 takto: Požadavku na vrácení přeplatku ve výši 32 600 Kč se nevyhovuje.“ Žalobce se zároveň domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě předně zopakoval dosavadní průběh dané věci, přičemž na tomto základě konstatoval, že je přesvědčen o nezákonnosti daňové exekuce, a tudíž o neexistenci jeho povinnosti po zastavení exekuce hradit exekuční náklady podle § 182 odst. 1 daňového řádu. Předpis exekučních nákladů ve výkazu nedoplatků proto žalobce považuje za neoprávněný a zamítnutí jeho žádosti o vrácení přeplatku za nezákonné. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 2 Afs 203/2017-39, podle kterého má být vedena exekuce pouze v případě, kdy je zřejmé, že daňový dlužník dluh hradit nehodlá, nebo se dokonce zbavuje majetku tak, aby k úhradě nedošlo. Postup správce daně byl však dle žalobce v rozporu se závěry uvedeného rozsudku. 3. Žalobce namítl, že měl správce daně v rámci rozhodnutí o přeplatku ověřit naplnění podmínek pro vrácení přeplatku. Neměl však vycházet pouze z evidence daní, do které se mohly promítnout nezákonnosti předchozích řízení (resp. samotných rozhodnutí o nařízení exekuce a rozhodnutí o zastavení exekuce). Správce daně se tudíž měl dle žalobce v rozhodnutí o přeplatku zabývat také otázkou zákonnosti předpisu. Žalobce poté nesouhlasil s tím, že přeplatek v dané věci nemohl vzniknout, když za platnosti rozhodnutí o povolení splátek dluhu, kdy byl dluh rozdělen do jednotlivých splátek a každá splátka má svoji splatnost, odlišnou od původní splatnosti dluhu, mohl vedle tohoto dluhu vzniknout i přeplatek z jiného titulu. 4. Dále žalobce uvedl, že neoprávněnost daňové exekuce by měla vyplývat z odůvodnění rozhodnutí, nebo z identifikace konkrétního důvodu zastavení exekuce, avšak to dle jeho názoru platí pouze v případě, kdy správce daně nezákonnost exekuce uzná sám při jejím zastavení. V ostatních případech nicméně nezbývá než případnou nezákonnost exekuce (resp. neoprávněnost správce daně požadovat exekuční náklady) konstatovat až v dalším souvisejícím řízení. Před zahájením exekuce byl přitom správce daně povinen ověřit splnění podmínek pro její zahájení [viz § 251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 177 daňového řádu]. Dle žalobce je tak exekuce přípustná pouze v situaci, kdy daňový dlužník neplní platební povinnosti dobrovolně. Pokud daňový dlužník nehradí daňový dluh toliko z důvodů, že mu to finanční situace neumožňuje (nikoliv z vůle nebo nezájmu), nelze dle žalobce mluvit o nedobrovolnosti. Exekuce současně musí splňovat i další podmínky jako předpoklad efektivity daňového řízení, přičemž by daňovému subjektu neměly vznikat zbytečné náklady. 5. K odkazu žalovaného na § 181 odst. 1 daňového řádu s tím, že v žalobcově případě byla nařízena daňová exekuce v situaci, kdy nebyly šetřeny důvody pro posečkání, ani nebylo posečkání povoleno, žalobce uvedl, že z tohoto ustanovení plyne možnost existence také jiných důvodů pro zastavení, odklad nebo nezahájení exekuce. Nejedná se tedy o úplný výčet důvodů, pro které správce daně může odložit nebo nezahájit exekuci, a správce daně tak musí přistoupit k posouzení, zda není jiný důvod vyplývající například z obecných zásad daňového řízení. Žalobce se domnívá, že skutečnost, že rozhodnutí o povolení splátek není pravomocné, je jedním z takových důvodů. Navíc lze dovodit, že šetření, které zmiňuje § 181 odst. 1 daňového řádu, probíhá až do právní moci rozhodnutí o povolení splátek. K tomu žalobce doplnil, že správce daně jeho odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení splátek posoudil jako oprávněné a své rozhodnutí změnil. Nesouhlasil nicméně s tvrzením žalovaného, že dřívější stav byl výsledkem jeho neaktivity. Rozhodnutí o zamítnutí splátek totiž bylo dle žalobce nezákonné z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu. Správce daně proto neměl zahajovat exekuci už s ohledem na dikci § 181 odst. 1 daňového řádu. Správci daně přitom nic nebránilo posečkat s exekucí až po právní moci rozhodnutí o splátkách pro případ, že by žalobce dále nereagoval. 6. Pokud žalovaný ve věci shrnul, že je-li u daňového subjektu evidován nedoplatek, je správce daně oprávněn tento nedoplatek vymáhat v rámci daňové exekuce, vyložil dle žalobce § 175 odst. 1 daňového řádu způsobem, že lze v takovém případě k exekuci přistoupit bez dalšího. Tím ale podle žalobce popřel význam příslušných ustanovení o. s. ř. působících subsidiárně k daňovému řádu a také základních zásad daňového řízení, což však nelze považovat za zákonné. Exekuce je dle žalobce násilný způsob vybírání daní, přičemž k němu správce daně může přistoupit pouze za respektování práv daňových subjektů a až po vyčerpání méně násilných forem výběru daní. 7. Závěrem žalobce zmínil, že správce daně odkazovanou daňovou exekuci sám zrušil, přičemž tedy pociťuje postižení majetkových práv ve smyslu povinnosti hradit exekuční náklady. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i argumentaci žalobce ve věci. Žalovaný dále doplnil, že právní posouzení věci bylo podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž na něj v podrobnostech odkázal. Trval na tom, že šetření zákonnosti dřívějších rozhodnutí či úkonů správce daně nepatří do řízení o žádosti o vrácení přeplatku, v němž má být zkoumáno pouze to, zda (nějaký) vratitelný přeplatek evidován je či není. Této koncepci odpovídá jak v rozhodné době účinná právní úprava (tj. daňový řád ve znění účinném do 31. 12. 2020), tak i nakonec fakt, že s novelou účinnou ode dne 1. 1. 2021 již není o žádosti o vrácení o přeplatku vedeno žádné formalizované řízení a o vyřízení žádosti je daňový subjekt informován pouze vyrozuměním. Pokud by tedy bylo přistoupeno na výklad žalobce, stala by se žádost o vrácení přeplatku univerzálním prostředkem přezkumu libovolného úkonu, postupu či rozhodnutí, bez jakýchkoliv lhůt či podmínek, což žalovaný zásadně odmítá. 9. Dle žalovaného se tak žalobce nyní na soud obrací mj. s požadavkem na prohlášení neoprávněnosti daňové exekuce zahájené exekučním příkazem ze dne 3. 12. 2018 a ukončené rozhodnutím o zastavení exekučního řízení ze dne 14. 1. 2019. Předmětné řízení o podané žalobě je však vedeno o přezkoumání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přeplatku (tj. zda vratitelný přeplatek existoval či nikoliv), a tudíž v něm není možné přezkoumávat zákonnost nařízení daňové exekuce pod záštitou tvrzení, že by tak případně nějaký přeplatek hypoteticky existovat měl, což by v daném případě vyžadovalo zrušení předpisu provedeného na základě pravomocného exekučního příkazu, který se jako každé správní rozhodnutí těší presumpci správnosti, ledaže by následně byla zákonem předvídaným způsobem zjištěna jeho nezákonnost, k čemuž ale nedošlo. Žalobce samozřejmě měl zájem získat zpět prostředky použité k úhradě nákladů na nařízení daňové exekuce, ovšem podmínkou toho, aby takový požadavek mohl být alespoň teoreticky úspěšný (což by ovšem předpokládalo, že neexistuje nedoplatek, na jehož úhradu by byl přeplatek použit), bylo, aby se nejprve zákonem předvídaným způsobem domohl prohlášení daňové exekuce za neoprávněnou, resp. konstatování nezákonnosti exekučního příkazu. Pokud tedy správce daně postupoval cestou vydání pouze rozhodnu