8 Afs 202/2022 — Nejvyšší správní soud

15 Af 15/2023- 43 - text  19 15 Af 15/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: P. P., narozený dne X, bytem X, zastoupený JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2023, č. j. 6157-13/2023-900000-319, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 10. 8. 2023, č. j. 6157-13/2023-900000-319, jímž byl k jeho odvolání změněn platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 10. 2022, č. j. 297389/2022-620000-31, na spotřební daň ze surového tabáku za zdaňovací období listopad 2021, kterým byla žalobci podle § 92, § 139, § 145 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a dle § 131e zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), vyměřena spotřební daň ze surového tabáku ve výši 54 819 152 Kč, tak, že podle § 101 a § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu s přihlédnutím k zákonu o spotřebních daních byl platební výměr celního úřadu ve výrokové části změněn tak, že byl text „§ 92“, nahrazen textem „§ 98“ a dále text „spotřební daň ze surového tabáku za zdaňovací období listopad 2021 ve výši 54 819 152,00 Kč (slovy: padesát čtyři milionů osm set devatenáct tisíc jedno sto padesát dva korun českých) z moci úřední dokazováním“, byl nahrazen textem „spotřební daň ze surového tabáku za zdaňovací období listopad 2021 ve výši 54 712 610,00 Kč (slovy: padesát čtyři milionů sedm set dvanáct tisíc šest set deset korun českých) z moci úřední podle pomůcek“. Zároveň byl v kontextu shora uvedených skutečností nahrazen i text obsahující samotný výpočet daně. V ostatním zůstal platební výměr celního úřadu nezměněn. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení vedeného v daném případě před celními orgány, přičemž s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí též upozornil na skutková zjištění, na základě kterých žalovaný vystavěl závěry učiněné ve věci. 3. Poté žalobce namítl, že žalovaný v posuzovaném případě rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění, nevypořádal se důsledně s námitkami žalobce uplatněnými v jeho odvolání ze dne 29. 11. 2022 a ve vyjádření ze dne 11. 7. 2023 a žalobci uložil daň ze surového tabáku, když excesivně extenzivním výkladem § 131a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce je plátcem daně ze surového tabáku. 4. Podle žalobce se tedy žalovaný při právním posouzení věci řádně nevypořádal s jeho tvrzením, že z označených důkazů nelze dospět k závěru, že by žalobce měl být plátcem předmětné daně, když dotčené zboží (tj. surový tabák) žalobci nikdy nepatřilo, nebyl jeho vlastníkem či skladovatelem a ani ho neskladoval či dopravoval. Sklad Světec žalobci nepatřil, a proto nemohl být osobou, u které byl zjištěn surový tabák podle § 131a zákona o spotřebních daních. 5. Žalobce též nesouhlasil s argumentací žalovaného, že žádným způsobem nedoložil výkon činností v dotčených prostorách pouze na základě pokynů a za úplatu od třetích osob, když tyto osoby nijak neidentifikoval. Dle žalovaného tak nebylo možno akceptovat tvrzení žalobce, že o obsahu zjištěných krabic neměl žádné povědomí. Takový závěr žalovaného byl totiž dle žalobce v rozporu se zásadou nemo tenetur a s právní úpravou dokazování v daňovém řízení. K tomu žalobce připomněl, že je podstatou dokazování v daňovém řízení dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, přičemž je daňové řízení postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit (tj. břemeno důkazní). Ústavní soud pak dle žalobce vícekrát potvrdil, že správce daně není oprávněn vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí sám subjekt. 6. Celní orgány tedy dle žalobce porušily povinnost řádně zjistit skutkový stav, neboť neakceptovaly jeho důkazní návrh, aby byli v daňovém řízení vyslechnuti V. L. a řidič vozidla dopravujícího předmětný surový tabák. Neobjasněny tak zůstaly základní skutečnosti pro posouzení, kdo je plátcem daně ze surového tabáku, zejména pro kterou společnost bylo zboží přepravováno, jaké obdržel řidič vozidla vstupní informace, jaké měly být náležitosti průvodních dokladů včetně toho, jaká společnost měla být informována jako odesílatel o doručení dopravovaného surového tabáku. Z provedených důkazů tudíž žalovaný dovodil informace, které z nich podle názoru žalobce nevyplývají. Zcela přehlédnuta poté měla být argumentace žalobce uvedená pod bodem III. odůvodnění odvolání proti platebnímu výměru ze dne 29. 11. 2022. Žalovaný proto ve věci nedůvodně uzavřel, že lze žalobce shledat osobou, u které byl surový tabák zjištěn a byl tedy plátcem daně ve smyslu § 131a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních se vznikem daňové povinnosti podle § 131c písm. b) téhož zákona. 7. Dále žalobce namítl, že byl celními orgány vadně interpretován § 131a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. K tomu popsal, že bylo v daňovém řízení prokázáno, že předmětný surový tabák byl zjištěn celním úřadem dne 5. 11. 2021 při prohlídce nákladního automobilu zn. Volvo na silnici D6, odpočívka Cheb, přičemž vlastníkem tohoto automobilu byla společnost L&K Polská republika (řidičem byl A. T.) a při prohlídce návěsu na přechodu Rozvadov v hale důkladných kontrol, jakož i dne 6. 11. 2021 a dne 4. 11. 2021 při prohlídce ve skladu Světec, jehož vlastníkem je fyzická osoba V. L., tedy nikoli v prostorech, k nimž by měl vztah právě žalobce. Přes tyto skutečnosti, doložené příslušnými protokoly o prohlídkách prostor, však celní úřad nevyměřil spotřební daň ze surového tabáku výše uvedeným osobám, u nichž byl surový tabák zjištěn, ani osobám, kterým podle výpovědi V. L. a vysvětlení M. K. umožnil V. L. sklad Světec užívat. Jejich identitu přitom celní úřad vůbec nezjišťoval, ačkoliv tak učinit mohl a měl, a to realizací důkazních návrhů, které mu v dané věci učinil žalobce. Svoji pasivitu pak celní úřad dle žalobce odůvodnil neopodstatněným tvrzením, že právě žalobce je osobou s nejbližším vztahem k předmětnému surovému tabáku. Žalovaný následně tato pochybení celního úřadu ignoroval, když nadepsaný závěr celního úřadu o vztahu žalobce k surovému tabáku doplnil toliko tvrzením, že žalobce byl osobou, která prostor skladu Světec užívala, se surovým tabákem nakládala a přístup k němu měla pod svou kontrolou, a tudíž osobou, u které byl surový tabák ve smyslu zákona zjištěn. Takovou interpretaci právní kategorie osoby, u které byl zjištěn surový tabák, nicméně dle žalobce znamená excesivně extenzivní výklad § 131a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť přesahuje obsahově rámec „zjištění věci u osoby“ a jeho záměnu obsahově odlišným „zjištěním o osobě“. Osoba žalobce tak byla nesprávně identifikována jako plátce dotčené spotřební daně ze surového tabáku. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. Zároveň uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu tak, jak byl popsán v napadeném rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobce je osobou, u které byl zjištěn surový tabák v celkovém množství 20 114,93 kg, u kterého nebyly prokázány skutečnosti dle § 131c písm. b) zákona o spotřebních daních, a tudíž žalobci svědčilo postavení plátce předmětné daně ze surového tabáku ve smyslu § 131c písm. b) zákona o spotřebních daních. 9. K žalobcem uplatněným námitkám poté žalovaný uvedl, že tyto jsou založeny na tvrzení, že mu předmětné zboží nikdy nepatřilo, nebyl jeho vlastníkem ani jeho skladovatelem a ani ho neskladoval či nedopravoval, přičemž mu nikdy nepatřil ani sklad Světec. Jak nicméně žalovaný uvedl zejména už v odst. 58 napadeného rozhodnutí, skutečnost, zda byl žalobce v rozhodné době vlastníkem či uživatelem skladu Světec na základě prokázaného právního titulu, bylo pro posouzení naplnění § 131a odst. 1 písm. b) a § 131c písm. b) zákona o spotřebních daních zcela irelevantní, stejně jako to, zda byl žalobce vlastníkem surového tabáku, či nikoliv. K tomu žalovaný odkázal na znění důvodové zprávy k zákonu č. 157/2015 Sb., kterým byla do zákona o spotřebních daních zakotvena pasáž o zdanění surového tabáku. Dle žalovaného přitom nebylo úmyslem zákonodárce omezit vznik daňové povinnosti pouze na vlastníka surového tabáku, neboť takovému závěru nesvědčí