6 Afs 278/2016 — Nejvyšší správní soud

54 Ad 2/2023- 81 - text  10 54 Ad 2/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: PhDr. Z. P., narozený dne X, bytem X, zastoupený Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 14, 602 00 Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 1 2023, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 1 2023, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 058 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 1. 2023, č. j. X, kterým byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 11. 2022, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že je od 5. 4. 2010 příjemcem starobního důchodu. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanou je období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973, které žalovaná odmítla žalobci zhodnotit jako dobu důchodového pojištění. Žádostí o změnu důchodu se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaná zhodnotila předmětné období jako dobu zaměstnání dle § 13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění v kombinaci s § 8 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 31. 12. 1995, a § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění do 31. 1. 1981 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců“). V předmětném období žalobce nejen že studoval na vysoké škole, ale hlavně se věnoval reprezentační sportovní činnosti, která dle názoru žalobce splňovala podmínky pro to, aby byla pro účely důchodového pojištění hodnocena jako doba zaměstnání. K tomu, aby mohla být určitá činnost před 1. 1. 1996 hodnocena jako doba zaměstnání, musela splňovat podmínky pro účast dotčené osoby na nemocenském pojištění. Sportovní činnost žalobce vykonával v československém reprezentačním družstvu, tj. v kolektivu ostatních sportovců, z nichž část byla formálně zaměstnána a jejich mzda byla státem zaměstnavateli refundována a v souladu s Usnesením vlády Československé socialistické republiky ze dne 1. září 1971 č. 233 ke zprávě o opatřeních pro zajištění přípravy sportovců na Olympijské hry 1972 bylo toto opatření uplatňováno i na vybrané sportovce jmenovitě uvedené příloze tohoto usnesení „Zpráva pro vládu ČSSR o nezbytných opatřeních pro zajištění přípravy sportovců na olympijské hry 1972“. A díky tomu byla a dosud je tato jejich činnost považována za výkon zaměstnání. Zdůraznil, že náplní činnosti Československého svazu tělesné výchovy (dále jen „ČSTV“) bylo mj. zajistit úspěšnou vrcholovou reprezentaci Československa na mezinárodních soutěžích. Poznamenal, že svou činností v reprezentačním družstvu přispíval k plnění úkolů ČSTV, přičemž vykonával reprezentační činnost podle pokynů zaměstnavatele, resp. nadřízených pracovníků (státního trenéra a vedení sekce kanoistiky a funkcionářů ČSTV). 3. Uvedl, že sice neměl s ČSTV sjednánu výši mzdy, byl však za svou činnost státem zřízeným sportovním stipendiem pro vrcholové sportovce fakticky odměňován (každý měsíc 600 Kčs). Dostával i materiální plnění; měl zajištěny při účasti na tréninkových soustředěních a reprezentačních soutěžích zdarma dopravu, ubytování, stravu, a částečně i ošacení, obuv a další vybavení. Další potřeby, jako pádla a lodě si v té době, vzhledem k nedostupnosti tohoto vybavení v obchodní síti museli vyrábět vodní slalomáři sami jako součást přípravy na reprezentaci. Stát tedy přímo nebo prostřednictvím jmenované organizace ČSTV za žalobce hradil náklady na pracovní cesty a pracovní pomůcky. ČSTV ukládal žalobci pracovní úkoly, stanovoval mu tréninkové cíle, ukládal mu prostřednictvím metodických plánů, jakou činnost a kdy má vykonávat, tj. přiděloval mi práci. Za tuto práci jej odměňoval a hmotně zabezpečoval, a plnil tedy povinnosti zaměstnavatele. Na základě výše uvedeného žalobce dospěl k závěru, že jeho sportovní činnost splňovala podmínky pro to, aby byla považována za zaměstnání. Jeho pravidelný příjem z této činnosti přesahoval částku 400 Kč měsíčně, byl tedy vyšší než rozhodný minimální příjem pro účast zaměstnance na nemocenském pojištění zakotvený v § 6 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění. Z důvodu výkonu reprezentační činnosti žalobce nebyl pojištěn podle jiných předpisů o nemocenském pojištění (byl nemocensky pojištěn pouze z důvodu studia, nikoliv sportovní činnosti). V průběhu výkonu reprezentační činnosti byl žalobce fakticky zaměstnancem ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, i když pracovní poměr nevznikl. Měl tedy být i důchodově pojištěn. 4. Konstatoval, že platná právní úprava nezakotvuje, že existenci zaměstnání je možné prokázat pouze písemným smluvním dokumentem, v němž budou vymezena práva a povinnosti smluvních stran. V řízení o důchodových dávkách lze použít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Žalobce předložil žalované velké množství dokladů osvědčujících, že vykonával reprezentační činnost jako vrcholový sportovec, jak byla tato činnost organizována a jak probíhala. Náplň reprezentační činnosti je navíc obecně známá. Vrcholoví sportovci musejí sportovní činnosti věnovat naprostou většinu svého času, tréninky a účast na soutěžích jim fakticky neumožňují vykonávat vedle sportovní činnosti ještě další výdělečnou činnost. Vrcholoví sportovci byli již v 70. letech 20. století fakticky profesionálními sportovci, tj. sportovní činnost byla hlavní náplní jejich života, byť stát se navenek tvářil, že tomu tak není. To uznává i sama ČSSZ, neboť se jedná o skutečnost obecně známou. Obsah vzájemných práv a povinností žalobce a ČSTV bylo možné zjistit z dokladů, které žalobce žalované předložil. 5. Zdůraznil, že do reprezentačního družstva byl vybrán; jeho právní vztah k ČSTV byl založen tímto výběrem, který je doložen jeho jmenovitým uvedením v příloze č.3 „Seznam vybraných sportovců“ Zprávy pro vládu ČSSR. Nebylo tedy na místě uzavírat pracovní smlouvu. Toto jmenování bylo specifické, obsahově se spíše blížilo volbě. Pouze v tomto atributu byl jeho právní vztah k ČSTV odlišný od běžného pracovního poměru. V případě žalobce chybí de facto jediná náležitost, a to existence pracovní smlouvy. Všechny ostatní náležitosti jsou splněny. Žalobce vnímá jako nespravedlivé, že ostatním členům reprezentačního družstva, kteří byli formálně zaměstnaní u nějakého podniku a byli uvolnění za účelem výkonu reprezentační činnosti, byla doba reprezentace hodnocena jako doba zaměstnání, a jemu nikoliv, přestože vykonával stejnou činnost jako ostatní reprezentanti. Takový rozdílný přístup žalobce považuje za porušení zásady rovnosti v právech zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyjádření žalované k žalobě 6. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí. Žalovaná měla za to, že podle § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců je rozhodný obsah činnosti, který pracovník pro zaměstnavatele vykonával. V případě žalobce tedy jde o zodpovězení otázky, zda výkon sportovní činnosti ve smyslu přípravy na vrcholové soutěže mohl svou náplní a obsahem odpovídat pracovnímu poměru podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 30. 6. 1975 (dále jen „zákoník práce“). Poznamenala, že samotný výkon sportovní činnosti není činností, která by požívala ochrany § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Jiný závěr není možné učinit, neboť by žalovaná zřetelně vybočila ze své působnosti. Zdůraznila, že v době před listopadem 1989 nebyla oficiálně přiznána existence profesionálního sportu provozovaného jako zaměstnání nebo samostatná výdělečná činnost s dobami pojištění a odvody na důchodové pojištění. Systém vrcholového sportu vycházel z toho, že sportovci se své činnosti věnuji vedle svého zaměstnání. Hodnocení o tom, jakkoliv formální stránka této věci souzněla s faktickou, žalované nepřísluší. Podotkla, že žalobce rozhodně neprovozoval sportovní činnost na základě toho, že byl zvolen do pracovního poměru k ČSTV. Svou sportovní činnost žalobce neprovozoval v pracovním poměru, a tudíž mu volbou ani nemohl pracovní poměr vzniknout. Uvedla, že pokyny, rady a příkazy trenérů a funkcionářů nelze považovat za pokyny zaměstnavatele. Žalovaná měla v souladu s jejím stanoviskem pro ombudsmana za to, že skutečnost, že žalobce vykonával sportovní činnost dle pokynů, nemusí být automaticky znakem závislé pracovní činnosti, ale činnost dle pokynů lze vykonávat i na dobrovolné bázi. ČSTV tak podle žalované nelze považovat za zaměstnavatele žalobce. Neztotožnila se s názorem,