9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

16 A 40/2023- 52 - text 8 16 A 40/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: Ústecké šrouby, z. s., IČO: 04316509 sídlem Velká Hradební 322/53, 400 01 Ústí nad Labem zastoupený advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D. sídlem Na Výsledku I 1523/3, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: za účasti osob zúčastněných na řízení: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem I. obec Řehlovice, IČO 00266981 sídlem Řehlovice 1, 403 13 Řehlovice II. Ředitelství silnic a dálnic České republiky, IČO: 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Hartmannem sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2023, č. j. KUUK/093553/2023, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 26. 6. 2023, č. j. KUUK/093553/2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2023, č. j. KUUK/093553/2023, kterým bylo řízení ve věci zastaveno a bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru životního prostředí, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 3. 2017, č. j. MM/OŽP/VHO/86534/2016/ReK/L40, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl Ředitelství silnic a dálnic České republiky povolen převod povrchových vod z tělesa dálnice D8 v úseku km 59,210-64,425 přes dešťové retenční a sedimentační nádrže do Žimského a Radejčínského potoka. 2. Současně navrhl žalobce zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 3. V podané žalobě žalobce poukázal na skutečnost, že předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 9 As 23/2021-38. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že se necítí být vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že vypouštění vod z retenčních nádrží nenaplňuje definici nakládání s vodami v § 2 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, (dále jen „vodní zákon“). Žalobce trval na tom, že retenční a sedimentační nádrže, které byly předmětem posuzování v rámci předmětného řízení, nepochybně ovlivňují množství, průtok i výskyt vod, neboť za tím účelem jsou budovány. Tuto skutečnost dle žalobce v průběhu správního řízení nikdo nerozporoval a žalovaný se ani nepokusil zdůvodnit své závěry a vysvětlit, co je smyslem existence retenční a sedimentační nádrže, když ne právě ovlivnění množství, průtoku a výskytu vody. 4. Chybný je dle žalobce i závěr žalovaného obsažený v žalobou napadeném rozhodnutí, že v předmětném případě se nejedná o vody odpadní. Žalobce sice připustil, že podle § 38 odst. 4 vodního zákona nejsou odpadními vodami srážkové vody z pozemních komunikací, pokud je znečištění těchto vod závadnými látkami řešeno technickými opatřeními podle vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, (dále jen „vyhláška č. 104/1997 Sb.“), ovšem platné znění této vyhlášky žádné ustanovení o takových technických opatřeních neobsahuje. 5. Dále pak žalobce ve své žalobě poukazoval na právní úpravu ochrany povrchových vod v kontextu právních předpisů Evropské unie, na neuspokojivý stav vodního toku Bílina, do kterého mají být srážkové vody z dálnice odvedeny, a na nebezpečí znečištění povrchového toku v souvislosti se zimní údržbou komunikace. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření popírá, že by jeho názor na problematiku převádění srážkových vod byl účelový. Trval na tom, že postupoval v rámci sjednocení dosavadní správní praxe, kdy část vodoprávních úřadů (a stavebníků) reflektovala již řadu let trvající posun v právním náhledu na problematiku usměrňování odtoku srážkových vod v tom smyslu, že se nejedná o činnost podmíněnou povolením k nakládání s vodami, zatímco část správní praxe setrvávala na starším přístupu, kdy se usměrňování považovalo za nakládání s vodami vyžadující povolení. Žalovaný tak svůj předchozí postup v řízení o žádosti, kdy povolení k nakládání potvrdil, vyhodnotil jako nesprávný, neodpovídající vývoji správní praxe. V tomto směru odkázal na komentář k vodnímu zákonu Vodní zákon III. vydání, Sondy s. r. o., Praha 2015, autorů Zdeňka Horáčka, Miroslava Krále, Zdeňka Strnada a Veroniky Vytejčkové. Postup žalovaného byl zcela v souladu s uvedeným komentářem k vodnímu zákonu. Žalovaný doplnil, že povinnost udržování vodního díla v takovém stavu, aby nadále sloužilo účelu, ke kterému bylo vybudováno, je dána § 59 odst. 1 písm. a) a b) vodního zákona. 7. Dále žalovaný uvedl, že z listu opatření CZE31003001, který je součástí platného Plánu dílčího povodí Ohře, dolního Labe a ostatních přítoků Labe 2021-2027, nelze činit závěry o tom, že vzhledem ke znečištění srážkových vod z pozemních komunikací je dána pravomoc vodoprávního úřadu povolovat jejich převod do vod povrchových. Srážkové vody jsou ze zpevněných povrchů často odváděny prostřednictvím srážkové kanalizace. Její provozovatel nemá žádný vliv na množství ani kvalitu těchto vod, která je dle žalobce proměnlivá a závisí na momentálním stavu znečištění ovzduší a povětrnostních podmínkách včetně doby deště a jeho intenzity. Žalovaný zdůraznil, že provozovatel dešťové kanalizace nevyužívá vlastnosti srážkových vod ani neovlivňuje jejich množství, průtok a kvalitu. Aby nedocházelo k ovlivnění průtoku v recipientu, je na kanalizaci umístěna retenční a usazovací nádrž, která je řešena tak, aby průtok v korytě nebyl negativně ovlivněn při přívalových deštích a nedocházelo k vymílání koryta. Parametry retenční nádrže jsou projednány ve stavebním řízení na základě vyjádření správce toku. Retenční a usazovací nádrže na srážkové vody jsou součástí dešťové kanalizace, která je sice vodním dílem, ale nevyžaduje povolení k nakládání. Žalovaný trval na tom, že vodoprávní úřad nemůže účelově užívat pravomoc k povolení nakládání s povrchovými vodami ve vztahu ke srážkovým vodám podle hlediska znečištění povrchu, na který srážkové vody dopadají a po nichž protékají. Takový prostor pro uvážení mu vodní zákon neposkytuje. Základním přístupem k ochraně jakosti vod včetně vod srážkových je regulace zdrojů jejich znečištění, typicky ochrana před závadnými látkami dle § 39 vodního zákona. 8. Žalovaný poukázal na skutečnost, že dle § 38 odst. 4 vodního zákona odpadními vodami nejsou srážkové vody z pozemních komunikací, pokud je znečištění těchto vod závadnými látkami řešeno technickými opatřeními podle vyhlášky č. 104/1997 Sb. Technickými opatřeními se v tomto případě rozumí splnění veškerých požadavků zakotvených vyhláškou č. 104/1997 Sb. Nelze tedy dle žalovaného souhlasit s právním názorem žalobce, že vzhledem k absenci specifických opatření v citované vyhlášce se jedná o vody odpadní. 9. Žalovaný dále uvedl, že pokud by soustředěný odtok dešťovými kanalizacemi do vod povrchových byl považován za nakládání s vodami, museli by všichni jejich provozovatelé získat rozhodnutí, které by jim odvod srážkových vod povolovalo. Povolení k nakládání s vodami by museli mít všichni provozovatelé komunikací ve městech, obcích a majitelé všech zpevněných ploch opatřených dešťovými kanalizacemi, a před vydáním tohoto povolení by musela být řešena výjimka dle § 23a vodního zákona. Takovou situaci považuje žalovaný za absurdní, neboť srážky jsou znečištěny ještě dříve, než na zemský povrch dopadnou, protože svým průchodem atmosférou do sebe v různé míře absorbují závadné látky jak přírodního, tak i antropogenního původu. 10. Ve vztahu ke znečištění povrchových vod v důsledku solení dálnice při zimní údržbě žalovaný uvedl, že údržba komunikací v zimním období je prováděna dle plánu zimní údržby a postup je určen vyhláškou č. 104/1997 Sb. Zdůraznil, že předmětný úsek dálnice neprochází oblastí se zvýšenou ochranou vodních zdrojů a že srážkové vody jsou odváděny kanalizací. Nehrozí tedy, že by došlo ke zvýšení salinity podzemních vod. Salinita povrchového toku se zvýší pouze nárazově při provádění solení, ale s ohledem na skutečnost, že soli se rozpustí ve vodě a odtečou, nedojde k jejich usazování a významnému navýšení průměrných ročních koncentrací rozpustných solí v toku. Žalovaný trval na tom, že odvádění srážkových vod s obsahem soli a dalších látek používaných při údržbě komunikace nepovede k destrukci bioty v toku, neboť dle listu hodnocení vodního útvaru, který je součástí Národního plánu povodí Labe a Dílčího plánu povodí dolního Labe