2 Afs 132/2005 — Nejvyšší správní soud

16 Af 11/2022- 78 - text  23 16 Af 11/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: Van Thanh Do, IČO: 87155630, sídlem Petrovice 328, 403 37 Petrovice, zastoupený Ing. Janem Ingeduldem, daňovým poradcem, sídlem Šrobárova 2002/40, 101 00 Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2022, č. j. 8790/22/5300-21443-701707, takto: I. Žaloba se zamítá. II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 16 Af 11/2022-45, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2022, č. j. 8790/22/5300-21443-701707, kterým byly na základě žalobcova odvolání potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 7. 2020, č. j. 1860592/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2017 ve výši 96 231 Kč a stanoveno penále ve výši 19 246 Kč, č. j. 1861258/20/2501-50522-506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období únor 2017 ve výši 11 204 Kč a stanoveno penále ve výši 2 240 Kč, č. j. 1861343/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období březen 2017 ve výši 24 641 Kč a stanoveno penále ve výši 4 928 Kč, č. j. 1861561/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období duben 2017 ve výši 26 301 Kč a stanoveno penále ve výši 5 260 Kč, č. j. 1861853/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období květen 2017 ve výši 29 683 Kč a stanoveno penále ve výši 5 936 Kč, č. j. 1862793/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období červen 2017 ve výši 45 593 Kč a stanoveno penále ve výši 9 118 Kč, č. j. 1862854/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období červenec 2017 ve výši 84 939 Kč a stanoveno penále ve výši 16 987 Kč, č. j. 1863167/20/250150522-506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období srpen 2017 ve výši 59 711 Kč a stanoveno penále ve výši 11 942 Kč, č. j. 1863253/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období září 2017 ve výši 22 779 Kč a stanoveno penále ve výši 4 555 Kč, č. j. 1863386/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období říjen 2017 ve výši 54 643 Kč a stanoveno penále ve výši 10 928 Kč, č. j. 1863590/20/250150522506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období listopad 2017 ve výši 12 721 Kč a stanoveno penále ve výši 2 544 Kč, a č. j. 1863637/20/250150522-506727, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období prosinec 2017 ve výši 11 126 Kč a stanoveno penále ve výši 2 225 Kč. 2. Žalobce se současně v žalobě domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v první řadě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správce daně a potvrzujícího napadeného rozhodnutí žalovaného. Správce daně dle názoru žalobce neprokázal ani jasně nezdůvodnil, na základě jakých závěrů dospěl k tomu, že skladová evidence zásob žalobce neodpovídá konečnému stavu zásob k poslednímu dni zjištěnému fyzickou inventurou, ani že žalobce neúčtuje o inventarizačních rozdílech. Není tedy zřejmé, jakými úvahami se správce daně řídil při utváření závěru o skutkovém stavu v této části rozhodnutí. Správce daně dle žalobce porovnal dodatečně dodanou skladovou evidenci zásob s údaji o tržbách z elektronické evidence tržeb (dále jen „EET“). Následně správce daně určil rozdíly za březen 2017 ve výši 7 962,93 Kč; za duben 2017 ve výši -6 626,25 Kč; za listopad 2017 ve výši 1 343,81 Kč a za prosinec 2017 ve výši 5 178,74 Kč. Dle správce daně tedy činil rozdíl mezi tržbami dle EET a mezi prodeji dle skladové evidence celkem za celý rok 2017 částku 21 111,73 Kč. Chybovost tak dle žalobce činila přibližně 0,42 % při celkových tržbách dle EET za rok 2017 ve výši 5 088 595,27 Kč vč. DPH. Přes tuto velmi nízkou chybovost správce daně uzavřel, že “předložená skladová evidence zásob po seznámení s výsledkem kontrolního zjištění je neúplná, nesprávná a neprůkazná, v rozporu s účetními zápisy, s daňovými doklady a s údaji evidovanými v EET.” Žalobce však předloženými interními doklady, inventurními zápisy a knihou analytické evidence správci daně dle svého názoru dostatečně věrohodným způsobem prokázal, že nejen účtoval o stavu a pohybu majetku, ale rovněž důkazy prokázal správnost účetnictví, neboť účetnictví navazuje na podpůrnou evidenci, kterou je v tomto případě zejména inventarizační soupis skladových zásob. Z předložených dokladů pak dle názoru žalobce vyplývají též rozdíly stran účtování obalů, rozporně od jejich zohlednění v odůvodnění rozhodnutí správce daně. Žalobce zdůraznil, že mu jako daňovému subjektu není zákonem přesně uložen způsob evidence majetku a je ponecháno na jeho možnostech vedení evidence, a to i v podobě, jak tuto evidenci správci daně předložil. Žalobce proto dále namítl, že se nezakládá na pravdě ani tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že „odvolatel (žalobce) nepředložil skladovou evidenci zásob, čímž nezajistil dostatečné údaje o svém obchodním majetku“ a dále, že „tato skladová evidence zásob nebyla vedena průběžně a nevypovídá o skutečném stavu a pohybu zásob“. Žalobce též namítl, že ani v případě nejvyššího možného rozsahu uskutečněných zdanitelných plnění, která v případě žalobce připadají v úvahu, nemohl být zjištěný daňový základ ani přibližně tak vysoký, jak stanovil správce daně za použití pomůcek. 4. Žalobce dále namítal, že správce daně dostatečně neprokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí předložených žalobcem. Ve zprávě o daňové kontrole nejsou dle názoru žalobce uvedeny žádné konkrétní důkazy, které by s dostatečnou intenzitou přesvědčivosti byly schopny vyvrátit (tedy nikoli jen zpochybnit) věrohodnost, průkaznost a správnost předložených povinných evidencí. K tomu žalobce odkázal na zjištění pouze minoritních odchylek a chyb v psaní v dokumentech skladové evidence a předložené inventury ke dni 31. 12. 2016, resp. 1. 1. 2017, a jejich účelové využití správcem daně a žalovaným k znevěrohodnění těchto dokladů. Správce daně nepředložil ani argumenty a důkazy vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost předložené evidence tržeb, tedy neunesl dle názoru žalobce ani toto své důkazní břemeno. Správce daně pak přesto vycházel při stanovení marže z tržeb evidovaných v EET. V jednom případě pro něj tedy EET byla dostatečným důkazem pro výši tržeb u zboží ve snížené sazbě DPH a podruhé byla nevěrohodná pro určení celkových tržeb v sazbě základní. 5. S tím pak souvisí námitka žalobce vztahující se k nesprávnému (nikoli realitě se blížícímu se) stanovení daně podle pomůcek. Správce daně použil nulových počátečních a konečných stavů zásob při výpočtu daňového základu na výstupu podle pomůcek. Tímto neodůvodněným postupem použití domněnky prodeje veškerých nákupů ihned po jejich nákupu a zanedbání výše skladových zásob na konci roku 2017 došlo dle žalobce k zatížení stanovení daně podle pomůcek takovou chybou, že daň byla stanovena nesprávně. Správce daně tak dle žalobce bezdůvodně vycházel z premisy, že veškeré daňovým subjektem nakoupené zboží bylo také prodáno. V dané lokalitě bylo přitom běžné, že se obchodníci předzásobují cigaretami, a to zejména z cenových důvodů, kdy nakoupí více v případě nějaké cenové akce, nebo z důvodů očekávaného každoročního zvýšení ceny kolků. Správce daně tedy zcela pominul stavy skladových zásob, když sám zjistil, že počáteční zůstatek zásob ke dni 1. 1. 2017 byl ve výši 1 684 856,54 Kč a konečný zůstatek zásob k 31. 12. 2017 ve výši 2 087 860,60 Kč. Žalobce proto namítl, že ani v případě nejvyššího možného rozsahu uskutečněných zdanitelných plnění, která v rámci ekonomické činnosti žalobce připadají v úvahu, nemohl být daňový základ ani přibližně tak vysoký, jak jej stanovil při svém zjednodušujícím postupu správce daně za použití pomůcek, a proto měl žalobce pochybnosti o jeho dostatečné spolehlivosti. Při stanovení daně dle pomůcek dále pak správce daně při stanovení výnosů tyto výnosy stanovil v částce převyšující tržby dle EET a zcela tím pominul výše uvedenou skutečnost, že výše tržeb je zcela nepochybně prokázána právě EET, kterou je nutno považovat za správnou, není-li prokázán opak. Správce daně následně dle žalobce nesprávně stanovil průměrnou marži na „ostatní zboží“ (jiné než tabákové výrobky) ve výši 76,54 %. Tuto marži stanovil pouze tak, že vycházel z tržeb u zboží se sníženou sazbou DPH evidovaných v EET a dále z daňovýc