2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

16 Af 12/2023- 79 - text  22 16 Af 12/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: České loděnice a.s., IČO: 00152226 sídlem Vítězství 56, 405 02 Děčín zastoupená společností DPE servis a.s., IČO: 25927388 sídlem Sobí 1178/6, 198 00 Praha 9 proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno AZAM – insolvence, v.o.s., IČO: 00152226 insolvenční správkyně žalobkyně sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 zastoupená společností DPE servis a.s., IČO: 25927388 sídlem Sobí 1178/6, 198 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11678/23/5200-11433-710862, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 13. 11. 2018 dodatečný platební výměr č. j. 2378103/18/2503-50521-508098, (dále též „platební výměr“) jímž žalobkyni za zdaňovací období roku 2014 zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob v částce 11 571 025 Kč, doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 24 000 040 Kč a uložil povinnost uhradit související penále ve výši 4 800 008 Kč z doměřené daně a ve výši 115 710 Kč ze zrušené ztráty. 2. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11678/23/5200-11433-710862, žalovaný k odvolání žalobkyně změnil napadený platební výměr tak, že částku doměřené daně snížil na 3 919 890 Kč, ponechal zrušení daňové ztráty ve výši 11 571 025 Kč, změnil výši penále z doměřené daně na částku 783 987 Kč a ponechal výši penále ze zrušené daňové ztráty na částce 115 710 Kč. Proti danému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), podala žalobkyně nyní posuzovanou žalobu. Žaloba 3. Žalobkyně v obecné rovině namítala, že žalovaný nesprávně posoudil pořizovací ceny pozemků, které představují daňovou vstupní cenu; v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen „ZDP“) je cena uvedená v účetnictví irelevantní. V důsledku toho byla správními orgány nesprávně posouzena zůstatková cena pozemků ve střediscích Mělník a Děčín, jež žalobkyně ve zdaňovacím období roku 2014 prodala. Zůstatkovou cenu prodaného majetku posoudily správní orgány v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními a žalovaný se dostatečně nevypořádal s argumenty žalobkyně uvedenými mimo jiné v odvolání a jeho doplnění. 4. Konkrétně ve vztahu k zůstatkové ceně pozemků ve středisku Mělník žalobkyně v žalobě namítla, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejími tvrzeními, podle nichž majetek (movitý i nemovitý) v dané lokalitě žalobkyně nabyla v rámci projektu fúze sloučením obchodních společností České loděnice a.s., NOVA CZECH HOLDING s.r.o. a LODĚNICE NOVA MĚLNÍK s.r.o. v květnu 2011. Podle čl. V. projektu fúze sloučením ze dne 30. 5. 2011 (dále jen „Projekt fúze“) přešly na žalobkyni mimo jiné nemovitosti zanikající společnosti NOVA CZECH HOLDING s.r.o. V souladu s čl. VIII. Projektu fúze nedošlo v souvislosti s fúzí ke zvýšení základního kapitálu nástupnické společnosti (žalobkyně), nevyžadovalo se ocenění jmění žádné ze zanikajících společností, a proto přešel majetek zanikajících společností podle daného článku v účetních hodnotách dle konečných účetních závěrek zanikajících společností. Nemovitý majetek, nabytý dříve kupní smlouvou uzavřenou mezi AGENTUROU ALEX s.r.o. jako prodávajícím a NOVA CZECH HOLDING s.r.o. jako kupujícím (dále jen „smlouva ALEX“), přešel tedy v rámci uvedeného Projektu fúze do majetku žalobkyně v cenách pořízení dle této smlouvy, v níž je přesně rozdělena cena pozemků a cena ostatních věcí. Žalovaný však tyto předložené důkazní prostředky (Projekt fúze a smlouvu ALEX) posoudil chybně. Z žalobkyní provedeného přepočtu zůstatkových cen prodaných pozemků ve středisku Mělník, datovaného dnem 11. 2. 2019, dle žalobkyně vyplývá, že zůstatková daňová cena jenom prodaných pozemků činila 42 293 922,58 Kč. 5. Ve vztahu k prodaným pozemků ve středisku Děčín žalobkyně v žalobě namítla, že je nabyla jednak na základě kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2002 od správce konkurzní podstaty úpadce Československá plavba labská, a.s. Ing. Aleše Klaudyho, jako soubor majetkových hodnot sloužících provozování části podniku úpadce za celkovou kupní cenu 35 100 000 Kč, jednak (konkrétně pozemek parc. č. 798/40 v k. ú. Křešice u Děčína) v rámci vyrovnání restitučního nároku za cenu 2 000 000 Kč. Následně na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a O. D. (dále jen „smlouva D.“) byly tyto nemovité věci prodány za cenu 58 117 500 Kč (přepočteno kurzem ČNB ke dni 23. 10. 2014), avšak poté došlo k odstoupení od kupní smlouvy (předtím odstoupením kupní smlouvy nicméně žalobkyně svou nesplatnou pohledávku za O. D. postoupila za cenu 52 053 334 Kč společnosti Czech Maritime Supplies s.r.o.; pozn. soudu). Žalovaný sice v bodě [70] napadeného rozhodnutí uznal, že zaúčtovaný náklad je daňově neúčinný z důvodu neúčinnosti kupní smlouvy ex tunc, avšak nevyloučil související výnos, což je dle žalobkyně v rozporu s právními předpisy i smyslem účetních předpisů. Žalobkyně má za to, že výnos z prodeje ve výši 58 117 500 Kč fakticky nenastal, neboť došlo k odstoupení od smlouvy ex tunc s důsledky do kontrolovaného období. 6. Podle žalobkyně měly správní orgány k dispozici různé důkazní prostředky k prokázání zůstatkové ceny pozemků: interní doklady, inventární karty majetku, Privatizační projekt (středisko Valtířov a Olšinky), daňové přiznání k dani z převodu nemovitých věcí (středisko Děčín) a Projekt fúze (středisko Mělník). Jestliže na jejich základě neuznaly prokázání daňové uznatelnosti zůstatkové ceny prodaných pozemků ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) ZDP, posoudily tyto důkazy chybně v jejich vzájemné souvislosti; rovněž nedostály požadavku na hodnocení důkazů formulovanému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008-75, č. 1702/2008 Sb. NSS, protože jejich závěry nevyplynuly z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci by byl důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň veškeré důkazy ve vzájemné souvislosti. 7. Žalobkyně se v další žalobní námitce vymezila vůči závěru žalovaného o neprokázání oprávněnosti uplatnění dohadných položek pasivních v celkové výši 5 643 196 Kč jako daňově účinných nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. Zopakovala svá tvrzení a důkazní návrhy uplatněné již v doplnění odvolání ze dne 11. 2. 2019 a namítla, že náklady na odstraňování škod způsobených v loděnici Valtířov povodní v žádném případě nemusí být ve shodném období jako pojistné plnění. Podle žalobkyně je běžné, že pojišťovna plní dle rozpočtu, tedy v jednom účetním období, práce nejsou započaty a mohou proběhnout i se zpožděním několika účetních období. V případě, že jsou již prováděny v následujícím účetním období, je dle žalobkyně jedinou možností účtovat o rezervě na opravu, která je však v roce tvorby daňově neuznatelná, neboť nejsou splněny podmínky dle § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů; tak tomu dle žalobkyně bylo i v tomto případě. Žalobkyně má za to, že jako účetní jednotka měla v roce 2013 účtovat o rezervě; ta by však byla daňově neuznatelná, a celkový daňový náklad se tak nemohl projevit v jiném období než v roce 2014. Obdobně by dle žalobkyně nevstupovalo do základu daně ani rozpuštění rezervy, která měla být vytvořena v roce 2013, tedy její rozpuštění v roce 2014. Žalobkyně poznamenala, že k realizaci prací došlo, neboť pojišťovna plnila, což potvrdil i správce daně. Žalovaným provedené hodnocení důkazů považuje žalobkyně za nesprávné, neboť z důkazních prostředků v jejich vzájemných souvislostech jednoznačně vyplývá oprávněnost uplatnění dohadných položek pasivních v celkové výši 5 643 196 Kč jako nákladů daňově účinných dle § 24 odst. 1 ZDP. 8. Podle žalobkyně správce daně i žalovaný pochybili, když neprovedli navržený svědecký výslech Ing. Dudy k otázce provádění prací na odstraňování škod po povodni v roce 2013 s odůvodněním, že oprávněnost tvorby dohadné položky pasivní a zahrnutí nákladů do základu daně pro rok 2014 neměla žalobkyně prokazovat svědeckými výpověďmi, nýbrž listinnými důkazy. Podle žalobkyně měl být navržený výslech proveden i přesto, že Ing. Duda byl v rozhodné době členem statutárního orgánu žalobkyně. Rovněž namítla, že správní orgány neměly předjímat, co bude svědeckou výpovědí případně prokázáno. Připustila, že výslech Ing. Dudy sice žalobkyně formálně nenavrhla, avšak tento důkazní prostředek dostatečně určitě označila, pročež podle žalobkyně nemůže obstát argument žalovaného, že výslech Ing. Dudy nenavrhla výslovně (žalobkyně na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dn