178 A 3/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

178 A 3/2025- 20 - text  10 178 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: D. M. N., narozený dne X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. MV-28034-3/OAM-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. MV-28034-3/OAM-2025, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska cizinců Zastávka, ze dne 23. 12. 2024, č. j. CPR30560-25/ČJ-2024-931200-SV, kterým bylo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy Evropské unie a smluvní státy“), v délce 2 roků od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území států Evropské unie a smluvních států do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nebo od okamžiku, kdy žalobce pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné. Zároveň bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce současně požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že správní orgán prvního stupně náležitě nezjistil skutečný stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Podotkl, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, musí správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu je povinnost ukládána, přičemž správní orgán prvního stupně opomněl zjistit skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Podle žalobce došlo v této souvislosti i k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně ve věci nepřijal řešení odpovídající okolnostem případu a nešetřil oprávněné zájmy žalobce. 3. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřiměřené, pokud jde o uložené opatření i délku správního vyhoštění, a neodpovídá okolnostem případu. Upozornil na to, že plně spolupracoval se správním orgánem, vypověděl pravdu o svém pobytu a důvodech jeho nelegálnosti. Zdůraznil, že na území pobýval neoprávněně jen po krátkou dobu, neúmyslně a v dobré víře. Závažnost jeho protiprávního jednání tak byla velmi nízká. Žalobce upřesnil, že dne 29. 5. 2024 se dobrovolně dostavil na pracoviště cizinecké policie, a to s úmyslem požádat o udělení mezinárodní ochrany. S poukazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 11. 2023, ve věci C‑257/22, uvedl, že nelze vydat rozhodnutí o navrácení na základě čl. 6 odst. 1 směrnice č. 2008/115, o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, státnímu příslušníkovi třetí země poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, avšak před tím, než bylo o této žádosti rozhodnuto, a to bez ohledu na dobu pobytu. Žalobce poznamenal, že správní orgán prvního stupně přesto v dané věci rozhodl, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu, a tedy konečného rozhodnutí ve věci azylu. Tento postup žalobce označil za neúčelný a za rozporný s výše uvedeným rozsudkem. 4. Žalobce trval na tom, že jediným jeho nezákonným jednáním byl jeho neoprávněný pobyt na území České republiky, přičemž se sám dobrovolně dostavil, aby svou situaci řešil. Uvedl, že správní orgány měly zkoumat poměr mezi mírou závažnosti jeho protiprávního jednání a intenzitou dopadů přijatého řešení do jeho soukromého a rodinného života. Zdůraznil, že uložení správního vyhoštění bylo v daném případě nepřiměřené, neboť by postačilo uložení povinnosti opustit území podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Namítal, že správní orgány tuto možnost bez vysvětlení odmítly. Podle žalobce nebyl jeho jednáním nijak závažně narušen veřejný pořádek, neboť jeho neoprávněný pobyt byl krátkodobý a neúmyslný. Postup správních orgánů považoval za příliš formalistický. K tomu žalobce poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 1 Azs 174/2014. Dodal, že setrval na českém území jen krátkou dobu, když uprchl z válečné Ukrajiny, kde legálně pobýval v době jejího napadení Ruskem. 5. Dále žalobce zpochybnil přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru neobsahují úvahy, proč je správní vyhoštění v daném případě nezbytné. Žalobce rovněž namítal porušení základních zásad činnosti správních orgánů, neboť správní orgány nedostatečně posoudily všechny okolnosti daného případu. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobními námitkami, neboť neprokazují, že by správní orgány porušily některá ustanovení správního řádu či zákona o pobytu cizinců a vydaly nezákonné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. Dále odkázal na napadené rozhodnutí i na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Měl za to, že obě rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a podložena dostatečnými podklady. 7. Uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce prokazatelně již ode dne 1. 3. 2022 pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Tímto svým jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu obsaženou v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona o pobytu cizinců. Sdělil, že neshledal žádné pochybení správního orgánu prvního stupně. Připomněl, že zákon o pobytu cizinců nedává v řízení o správním vyhoštění prostor pro správní uvážení. Žalovaný podotkl, že sám žalobce sdělil, že ve vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států a v návratu do Vietnamu mu nic nebrání. Má se kam vrátit a z vlasti odcestoval s vědomím státních orgánů, a to za účelem zaměstnání v zahraničí. Nebyly tak shledány překážky obsažené v § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. 8. Směrem k žalobním námitkám žalovaný uvedl, že se jedná o totožné námitky, které byly uvedeny v odvolání, jsou obecného charakteru a nijak nerozporují rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ani žalovaného. Na podporu své argumentace poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný uzavřel, že nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 9. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, nikterak nevyjádřil. 10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během desetidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými vý