2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

178 A 7/2024- 43 - text  11 178 A 7/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobce: J. H., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Holešínským sídlem Korunní 1302/88, 101 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2024, č. j. KUUK/021225/2023/DS/Lin, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2024, č. j. KUUK/021225/2023/DS/Lin, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Teplice (dále jen „magistrát“) ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. MgMTSČ 035482/PŘ/1344/2023/Sch (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení s § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“) a v souladu s § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona byla žalobci uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) ve výši 1 000 Kč. 2. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 11. 3. 2023 ve 12:36 hodin, na 61. km dálnice č. D8 ve směru jízdy na Prahu (GPS souřadnice 50°35'32.502" N, 013°58'29.411" E) jako řidič motorového vozidla tovární značky BMW, modelu M3, registrační značky X, jel nedovolenou rychlostí mimo obec, kde je zákonem dovolená nejvyšší rychlost jízdy 130 km/h, přičemž žalobci byla naměřena rychlost 211 km/h. Při zohlednění možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 %, byla žalobci jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 204 km/h. Při řízení motorového vozidla tedy žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec nejméně o 74 km/h. 3. In eventum žalobce navrhl, aby soud snížil uložený správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců, a to na zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, vyjma vozidel třídy AM, na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žaloba 4. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nesprávné. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť žalovaný chybně a nedůvodně dovodil zavinění žalobce ve formě vědomé nedbalosti. Pro uvedený závěr neměl žalovaný žádné podklady či důvody. Žalobce zdůraznil, že v době měření rychlosti předjížděl pomalejší vozidla nacházející se v pravém jízdním pruhu a v zájmu bezpečnosti provozu dle § 12 odst. 1 zákona o silničním provozu chtěl dokončit předjíždění co nejdříve, a tudíž dočasně zrychlil se svým sportovním vozem, který má značné zrychlení. Žalobce nepředpokládal a stále nesouhlasí se závěrem, že v krátkém časovém úseku při předjíždění mohlo dojít ke zrychlení, které by převýšilo dovolenou rychlost o 50 km/h. Žalobce se při předjíždění nesoustředil na tachometr, ale na dokončení manévru. Podle žalobce žalovaný chybně otázku vědomé nedbalosti spojil pouze s vědomím o obecném překročení dovolené rychlosti, avšak přehlédl, že znaky vědomé nedbalosti by musely být naplněny nejen obecně, ale musely by být naplněny ve vztahu ke konkrétnímu přestupku, kterého se měl žalobce údajně dopustit. Správní spis neobsahoval podklad pro závěr, že žalobce věděl, že svým jednáním mohl překročit nejvyšší dovolenou rychlost o více než 50 km/h. Žalobce podotkl, že se podobného jednání v posledních pěti letech nedopustil. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68. 5. Dále žalobce sdělil, že uložený zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců je zcela nepřiměřený okolnostem případu, neboť značně převýšil dolní hranici zákonné sazby – 6 měsíců. Uvedl, že žalovaný nezohlednil žádné skutečnosti uváděné žalobcem odůvodňující uložení sankce při dolní hranici. Žalovaný dle žalobce porušil zásadu zákazu dvojího přičítání, když navýšil sankci s odkazem na míru překročení nejvyšší dovolené rychlosti i s odkazem na údajnou vědomou nedbalost žalobce, kterou rovněž založil na tvrzené míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Dále žalovaný porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v obdobných případech, kdy se jedná o první přestupek, který nevedl k jakýmkoliv negativním následkům, se běžně ukládá sankce na dolní hranici zákonné sazby. Žalovaný rovněž porušil zásadu individualizace, neboť dovodil, že žalobci nelze ponechat řidičské oprávnění skupiny AM. Žalobce sdělil, že žalovaný měl při stanovování druhu a výše správního trestu přihlédnout dle § 37 písm. f) přestupkového zákona k tomu, že žalobce za posledních 5 let neměl žádný záznam o přestupku podobného druhu, přičemž žalobce potřebuje řidičské oprávnění v souvislosti se svým zaměstnáním ve stavební společnosti a s péčí o narozeného potomka. Dle § 38 písm. a) přestupkového zákona mělo být zohledněno, že zájem na dodržování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích bude zajištěn uložením pokuty a zákazu činnosti při dolní hranici sazby. Dále mělo být dle § 38 písm. b) téhož zákona zohledněno, že v důsledku spáchání údajného přestupku nedošlo k jakémukoliv negativnímu následku či škodě; dle § 38 písm. c) téhož zákona mělo být přihlédnuto k tomu, že k údajnému překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo jen po krátkou dobu předjíždění; dle § 38 písm. d) téhož zákona mělo být zohledněno, že k údajnému předjíždění došlo na přehledném úseku tříproudé dálnice; dle § 38 písm. e) téhož zákona mělo být zohledněno, že k údajnému překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo neúmyslně ve snaze co nejdříve uvolnit levý jízdní pruh; dle § 38 písm. f) téhož zákona mělo být zohledněno, že k údajnému předjíždění došlo po dobu jen několika desítek sekund. Žalobce podotkl, že mělo být při ukládání správních trestů dbáno zásady ultima ratio, tedy měl být uložen nejmírnější trest postačující k naplnění smyslu a účelu zákona. 6. Žalobce uvedl, že žalovaný nedbal zásady legitimního očekávání, tedy aby bylo ve skutkově obdobných případech rozhodováno stejně, což je předpoklad pro předvídatelnost rozhodování správních orgánů. Podle žalobce v případech prvního přestupku, který nevedl k jakýmkoliv negativním následkům, se ukládá správní trest při dolní hranici sazby. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018-41, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2022, č. j. 22 A 15/2021-45. 7. Dále žalobce sdělil, že s ohledem na zásadu individualizace mu neměl být uložen zákaz řízení vozidel týkající se skupiny AM, přičemž žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018-41, nebyl pro danou věc přiléhavý, neboť se týkal nemožnosti uložení zákazu řízení pro všechna motorová vozidla, pokud byl přestupek spáchán při řízení vozidla ze skupiny B. Podotkl, že skupina vozidel AM je stavěna na maximální rychlost 45 km/h, tedy se jedná o skupinu vozidel, se kterou by se nemohl dopustit přestupku, kterého se údajně dopustil v nyní posuzovaném případě (překročení nejvyšší dovolené rychlosti), neboť v obci je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Zároveň by žalobce mohl s tímto řidičským oprávněním zajišťovat základní potřeby rodiny. 8. Žalobce s ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby v případě, že soud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, moderoval uloženou sankci zákazu řízení tak, že bude uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, vyjma vozidel skupiny AM, a to na dobu 6 měsíců. 9. Žalovaný dle žalobce nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť nedoplnil dokazování nezbytné pro ověření měření rychlosti a zjištění, zda měření prováděly k tomu kvalifikované subjekty. Žalobce připustil, že svou jízdou mohl překročit nejvyšší dovolenou rychlost, avšak odmítl, že by ji překročil o více než 50 km/h, tedy že mu bylo naměřeno 204 km/h. Žalobce konstatoval, že použitý rychloměr Ramer 10 C byl před měřením obsluhou chybně kalibrován a nastaven a bylo pochybeno i při samotném měření. Výstup z rychloměru žalobce označil za nedostatečný a neprůkazný důkaz, neboť neobsahuje kontrolní mřížku (zaměřovací terč), rychloměr nebyl testován na extrémní míru vlhkosti, která byla přítomna v místě měření, a žalovaný žádným způsobem k návrhu žalobce nedoplnil v tomto směru dokazování. Výstup z rychloměru dále neobsahoval související vyhodnocovací tabulku z programu ARCHIV, kde by měl b