42 A 9/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 9/2024- 34 - text  13 42 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: V. T. H., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. MV-5166-4/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2024, č. j. MV-5166-4/SO-2024, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. OAM235095/PP2019, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí byla podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, neboť žalobce k žádosti nepředložil náležitost uvedenou v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobce se žalobou současně domáhal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, neboť měl za to, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že je rodinným příslušníkem své dcery T. N. H., narozené dne X, která je občankou České republiky a fakticky s ním žije ve společné domácnosti. Přestože již v průběhu řízení nabyla věku 21 let, tak nadále studuje, a tedy není osobou zcela zaopatřenou. Dodal, že svoji dceru po dobu řízení finančně podporoval. Žalobce sdělil, že došlo ke změně situace, když jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu byla pravomocně zamítnuta, a tím ztratil možnost na území pracovat. Ocitl se tak v situaci, kdy je zcela odkázán na výživu a finanční podporu svých dvou dcer, zejména potom té straší – L. Vydáním napadeného rozhodnutí tak došlo k podstatné změně okolností případu, kdy se stal rodinným příslušníkem také dle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, když je ze strany dcer osobou vyživovanou. 3. Uvedl, že v průběhu 5 let trvajícího řízení opakovaně doložil doklad, o tom, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, avšak správní orgán k tomu opakovaně nepřihlížel. Doložil doklad o tom, že se svými dcerami žije ve společné domácnosti, a že mladší dcera se studiem připravuje na budoucí povolání, a tedy je nezaopatřenou osobou. Dle žalobce, tak důvod zamítnutí jeho žádosti neodpovídá spisovému materiálu a závěr žalovaného je nepřezkoumatelný, neboť doklad o skutečnosti, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (rodné listy dcer) doložil. 4. Dle názoru žalobce správní orgány postupovaly v rozporu s principy přiměřenosti a materiální pravdy, neboť svá rozhodnutí vydaly nikoli na základě spolehlivě zjištěného stavu, zejména pokud jde o otázku přiměřenosti a souladu rozhodnutí s čl. 8 Evropské úmluvy. 5. Žalobce dále namítal, že správní orgány vůbec nezkoumaly dopady rozhodnutí do rodinného a soukromého života jeho dětí. Povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života cizince i v rozhodnutí, jímž správní orgán zamítá žádost o povolení k přechodnému pobytu, plyne přímo z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podotkl, že neudělit přechodný pobyt rodiči občanů Evropské unie lze vždy toliko za situace, kdy je takové rozhodnutí přiměřené. Účinky napadeného rozhodnutí mají dramatický dopad do jeho rodinného a soukromého života, ale i rodinného a soukromého života dalších členů jeho rodiny (jeho dcer) a napadené rozhodnutí je tedy v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Žalobce v žalobě zdůraznil, že napadené rozhodnutí nepřiměřeným způsobem porušuje jeho právo na respektování jeho rodinného a soukromého života, a porušuje práva přiznaná evropskou legislativou, zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, (dále jen „směrnice 2004/38/ES“¨) a odporuje také čl. 20 a 21 Smlouvy o fungování Evropské unie, a bylo vydáno v rozporu s § 2, § 3, a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i s čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, a je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (např. rozsudky vydané ve věci C459/99 MRAX, C-127/08 METOCK, 48/75 Royer). Tento svůj názor odůvodnil mimořádností jeho situace, neboť na území České republiky žije již téměř 30 let, má zde své děti a přátele. Naopak v zemi původu se nemá kam vrátit. Odůvodnění přiměřenosti ze strany správního orgánu prvního stupně bylo dle žalobce nedostatečné a nepřezkoumatelné. Dodal, že v řízení navrhoval provedení výslechu jeho dcery, ale jeho návrh byl odmítnut. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť jeho dcera již dovršila 21 let a žalobce nedoložil žádný jiný doklad, kterým by prokázal, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie dle § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dodal, že žalobce sice prokázal rodinnou vazbu na občana České republiky, avšak tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu směrnice 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců. Připomněl, že žalobce na výzvu správního orgánu prvního stupně nereagoval a proti jeho rozhodnutí podal blanketní odvolání. Skutečnost, že se žalobce považuje za rodinného příslušníkem občana České republiky i dle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, však v průběhu správního řízení neuvedl ani jiným způsobem nedokázal. 8. K žalobní námitce týkající se doložení potřebných dokladů žalovaný uvedl, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně řádně vyzván k odstranění vad žádosti. Ve výzvě doručené žalobci dne 18. 4. 2023, bylo specifikováno, jaký doklad je žalobce povinen předložit, aby byla vada zhojena. Dle žalovaného výzva materiálně obsahovala všechny podstatné informace, kterých se mělo žalobci dostat, neboť v ní byla uvedena rozhodná právní úprava, shrnutí doposud zjištěného skutkového stavu, konkrétní popis zjištěné vady a obecný návod k jejímu odstranění. Zdůraznil, že žalobce se vytýkanou vadu ani nepokusil odstranit i poté, kdy se se spisovým materiálem seznámil, přičemž na odstranění vad podání měl nadstandardně dlouhý prostor, a to od 18. 4. 2023, kdy byl správním orgánem prvního stupně vyzván, až do 18. 10. 2023, kdy bylo vydáno odvoláním napadené rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2017, č. j. 10 Azs 302/2016-41. 9. Žalovaný měl za to, že směrnice 2004/38/ES na případ žalobce nedopadá, neboť v případě žalobce se jedná o situaci, která je zcela ponechána v působnosti členských států a jejich právní úpravě. Žalobcova dcera je občankou České republiky a žalobce usiluje o společné soužití se zletilou dcerou na území České republiky. V daném případu tedy není žádný prvek volného pohybu osob, natož pak omezení takového práva občanů Evropské unie. Směrem k namítané povinnosti správních orgánů zabývat se dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dětí, žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém přiměřenost dopadů dostatečně posoudil. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozhodl bez jednání, neboť žalobce i žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. 11. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost r