54 A 11/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 A 11/2024- 34 - text  8 54 A 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobkyně: M. H. H., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem JUDr. Michalem Vejlupkem sídlem Hradiště 97/4, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem sídlem Velká Hradební 2336, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2024, č. j. MMUL/OPA/OP/103048/ 2024/Abt, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Úřad městského obvodu Ústí nad Labem – Střekov (dále jen „prvostupňový správní orgán“) svým rozhodnutím ze dne 26. 4. 2023, č. j. S65,66/2023/KrejP/roz. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se fyzická osoba dopustí tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí schválnosti. Za spáchání přestupku byl žalobkyni podle § 35 písm. b), § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich“), a podle § 7 odst. 5 písm. b) zákona o některých přestupcích uložen správní trest pokuty ve výši 7 000 Kč. Podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a řízení, které mu předcházelo, trpí vadami. Uvedla, že v jednání, které jí bylo kladeno za vinu, nespatřuje spáchání přestupku, a že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ pro rozhodnutí, nebyl dle žalobkyně řádně zjištěn. Podle žalobkyně vydal žalovaný napadené rozhodnutí na základě důkazů, které s danou věcí nesouvisejí, a nepříslušelo mu takové důkazy opatřit ani provést. Žalobkyně dále namítla, že ze strany žalovaného došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. 3. Žalobkyně konstatovala, že občanské soužití, které je obligatorním znakem skutkové podstaty přestupku, lze definovat jako souhrn ustálených pravidel jednání a chování ve společnosti, který je založen na respektování práv ostatních lidí, jejichž chování v určitém čase a místě je ve společnosti obvyklé. Jednání, které by bylo možné označit za schválnost, musí překročit rámec výše uvedených jednání a pravidel. Žalobkyně citovala judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je narušení občanského soužití trestné tehdy, když dojde k negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, jež svou povahou typově odpovídá jednáním uvedeným v demonstrativním výčtu § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Dále se žalobkyně odkázala na judikaturu Městského soudu v Praze, dle které je pro to, aby mohlo být jednání považováno za schválnost, nutné dosáhnout určité intenzity chování způsobilého objektivně narušit občanské soužití, přičemž schválnost musí mít povahu hrubého jednání; hranice mezi hrubým jednáním a pouhou neslušností nejsou dány přesně. Žalobkyně poukázala na příklady schválností z judikatury Nejvyššího správního soudu – vysypání zeminy na letištní plochu či zabránění odchodu z pozemku a následné verbální i fyzické napadení. Žalobkyně zdůraznila, že ne každé jednání „naschvál“, které může negativně zasáhnout do práv druhého, vyžaduje zásah veřejné moci, a vždy je nutné posuzovat konkrétní skutkové okolnosti případu. Pojem schválnosti musí být podle žalobkyně vykládán objektivně; v opačném případě by trestnost odvisela jen od subjektivního vnímání toho, vůči němuž bylo jednáno hrubě. Žalobkyně namítla, že jednání žalobkyně naprosto neodpovídá skutkové podstatě přestupku proti občanskému soužití, neboť, jakkoli mohlo být nevhodné, nemá povahu hrubého jednání ani nedosahuje judikaturou vyžadované intenzity. Nevyžadovalo tedy zásah orgánu veřejné moci. 4. Žalobkyně namítla, že žalovaný nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, zejména kontext soužití v domě, a vyšel nekriticky ze subjektivních hodnocení osoby žalobkyně, které poskytly svědci. Jako příklad takového hodnocení žalobkyně uvedla tvrzení svědka, podle kterého představuje „chodící zlo“. Žalobkyně podotkla, že žalovaný o tvrzeních směřujících proti ní nezapochyboval, naopak se s nimi ztotožnil a od počátku se přikláněl na stranu osob přímo postižených spácháním přestupku. 5. Žalobkyně uvedla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch jejího manžela, nikoli ve prospěch její. Vyjadřoval se tedy k otázce, zda jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, ačkoli to přísluší jedině soudu. Podle žalobkyně je z hlediska posouzení, zda spáchala přestupek proti občanskému soužití, irelevantní, zda dochází k překračování oprávnění z věcného břemene. Předmětem rozhodnutí mělo být jen posouzení, zda jednání naplnilo znaky přestupku, a to bez ohledu na místo takového jednání či jeho důvod, který by mohl spočívat ve vlastnickém sporu. Přitom se žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 4 As 69/2005-46. 6. Žalobkyně dále uvedla, že pro rozhodnutí ve věci nebylo podstatné ani to, že v minulosti vedla u Okresního soudu v Berouně občanskoprávní spor. Zdůraznila, že se jedná o její soukromou záležitost, která s věcí přestupku nijak nesouvisí. Žalobkyně uvedla, že rozsudek byl žalovaným použit jako podklad pro rozhodnutí tendenčně, žalovaný z něj předjímal její motivace, úmysly a pohnutky, a činil si z něj náhled na její osobu. Žalovaný tím podle žalobkyně překročil rámec dokazování. 7. Žalobkyně shrnula, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, odporující principům dobré správy a ustanovením správního řádu, dle kterých musí správní orgán dbát, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobkyně uvedla, že přístup správních orgánů k její osobě považuje za podjatý. Vyjádřila názor, že provedené zkoumání skutkového stavu je nedostatečné. Závěry žalovaného jsou podle žalobkyně nesprávné, nedostatečné a neúplné, neboť nebylo ve věci dostatečně přihlédnuto ke všem okolnostem, zejména k jednání osob přímo postižených spácháním přestupku a jejímu k problematickému vztahu s nimi. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ačkoli žalobkyně v žalobě namítla vady řízení, neuvedla, jaké konkrétní vady má na mysli. Žalovaný dále uvedl, že ačkoli žalobkyně namítá, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, nenavrhla provedení dalších důkazů. Podle žalovaného z formulace žalobních námitek plyne, že není sporu o tom, zda se skutky popsané v napadeném rozhodnutí staly. Žalobkyně podle žalovaného v žalobě nepolemizuje, že se skutky nestaly, že se staly jinak, než jsou popsány, že je spáchala jiná osoba, ani netvrdí okolnosti vylučující její odpovědnost. 9. Žalovaný citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2020, č. j. 3 As 158/2019, dle kterého i zdánlivě nijak významné jednání, spočívající v opakovaném demonstrativním posouvání a odhazování rohožky sousedů od jejich dveří, překročilo meze řádného občanského soužití, jelikož si pachatel musel být vědom, že toto jednání je obtěžující, a přeci jej s očekáváním nějaké reakce sousedů opakoval. Žalovaný zobecnil, že prvek hrubosti může být stupňováni opakováním útoků na chráněný zájem. Ve vztahu k projednávané věci z toho dovodil, že i zdánlivě nevýznamné jednání žalobkyně mohlo vyvolat a vyvolalo v ostatních obyvatelích domu pocit narušování osobních svobod a osobního prostoru, takže po jejím přistěhování se došlo v důsledku jednotlivých útoků k vystěhování osoby přímo postižené spácháním přestupku se třemi nezletilými dětmi z jím vlastněné nemovitosti. 10. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že shromáždil rozsáhlý důkazní materiál dostatečně dokumentující okolnosti a průběh popsaného skutku, a že všechny důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Žalovaný se vyjádřil k námitce žalobkyně, že nebylo namístě, aby žalovaný posuzoval, zda dochází k překračování oprávnění plynoucích z věcného břemene. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 12/2010-65) zdůraznil, že schválností je třeba rozumět skutky spočívající v hrubých, zřejmých a neoprávněných zásazích do pokojného života s úmyslem tento stav narušit. Z toho žalovaný dovodil, že byl přímo povinen zjišťovat, zda se jednalo o zásahy neoprávněné. S odkazem na judikaturu konstatoval, že ačkoli svým rozhodnutím nemohl žalobkyni zakládat práva a povinnosti v soukromoprávní oblasti, musel se při hodnocení neoprávněnosti jejího jednání vycházet z celého právního řádu včetně soukromoprávních předpi