54 A 11/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

54 A 11/2025- 38 - text  8 54 A 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: O. E. O., narozený X státní příslušnost Marocké království t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2025, č. j. KRPU-130445-31/ČJ-2025-040022-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 4. 7. 2025, č. j. KRPU-130445-31/ČJ-2025-040022-ZZC, kterým byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na devadesát dnů ode dne omezení svobody žalobce, který nastal dne 13. 7. 2025 v 01:20 hodin. Žaloba 2. Žalobce poukázal na to, že dle úředního záznamu o podání vysvětlení uvedl, že na území České republiky před kontrolou německé policie vůbec nevstoupil. Tvrzení, které následně podložil i řadou důkazů, ke kterým měl v té době a za ztížených podmínek zajištění přístup, je velmi významné a rozhodující pro zákonnost celého postupu. Poznamenal, že readmise mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo se kromě pravidel evropského legislativního rámce řídí ještě bilaterální dohodou mezi vládou České republiky a vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob na společných státních hranicích a ujednáním provádění dohody mezi vládou České republiky a vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob na společných státních hranicích, v České republice vyhlášeného jako sdělení číslo 5/1995 Sb. (dále jen „readmisní dohoda“). Žalobce se domníval, že vzhledem k okolnostem případu nebyl naplněn zákonný důvod pro readmisi do České republiky. Na území Česka před zásahem německé policie nikdy nebyl, z okolností případu a chování policie plyne, že vycházela čistě z faktu, že po dálnici A17 přijel ze směru České republiky. Žalobce naproti tomu v rámci readmisního řízení doložil několik dokumentů, které potvrzovaly tvrzení obsažené v jeho výpovědi, tedy tvrzení, že v České republice vůbec nebyl; šlo o dokumenty prokazující účel cesty k převzetí automobilu v Lipsku, z něhož přímá a logická cesta do místa zastavení německou policií přes Českou republiku prokazatelně nevede. Konání policejních orgánů naznačuje postup nejen v nesouladu s readmisními dohodami a schengenským hraničním kodexem, ale dle názoru žalobce může vykazovat také znaky kolektivního vyhoštění, které je zakázáno. Byl toho názoru, že k němu bylo ze strany německé policie přistupováno naprosto neindividualizovaně a že nedošlo k jednotlivému posouzení jeho situace. Byl z jejich strany brán jako jeden z mnoha, kteří přijíždějí po dálnici ve směru z České republiky. 3. Byl toho názoru, že v jeho případě vůbec nebyly dány předpoklady pro rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, zejména co do příslušnosti žalované. Nijak nezpochybnil platnost záznamu v schengenském informačním systému, nemohl však přejít fakt, že se na území České republiky dostal bez vlastního přičinění a v důsledku konání německých správních orgánů. V Česku nebyl a ani sem nechtěl. Žalovaná dle jeho názoru není k rozhodování vůbec příslušná. Uvedl, že pro účely zajištění nebyl dostatečně posouzen jeho zdravotní a duševní stav. Žalobce byl sice v rámci v rámci pohovoru na duševní a fyzický stav dotázán, z kontextu však vyplývalo, že otázka směřuje k jeho schopnosti provést pohovor, nikoliv k celkovému zdravotnímu a duševnímu stavu. Na tuto otázku opravdu odpověděl tak, že se cítí zdráv, toto tvrzení však nelze zobecňovat tak, jak to dělá žalovaná v jejím rozhodnutí. Zdůraznil, že trpí dlouhodobými psychickými potížemi, což prokazuje kopií lékařské zprávy od psychiatra, konkrétně trpí panickými atakami, má potíže se spánkem, ale i dalšími psychiatrickými problémy. Dále upozornil na to, že v průběhu pohovoru zmínil okolnosti, které považuje za důvody znemožňující jeho vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců, jde zejména o příslušnost a politickou aktivitu v hnutí Venkov hájícího zájmy národnostní menšiny Amazingů. Vyjádření žalované k žalobě 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nejprve uvedla, že žalobci byl odepřen vstup do Spolkové republiky Německo jejími orgány, a nebyl tedy vrácen v readmisním řízení do České republiky. Po výpovědi žalobce žalovaná opakovaně žádala orgány Spolkové republiky Německo o převzetí žalobce zpět na její území, a to na základě readmisní dohody. Jelikož převzetí žalobce bylo německou stranou opakovaně zamítnuto, postupovala žalovaná v souladu s právními předpisy EU o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění občanů třetích zemí na základě skutečnosti, že žalobce není držitelem platného cestovního dokladu ani platného oprávnění k pobytu na území EU, jehož je Česká republika součástí a na základě záznamu v evidenci SIS, podle něhož se na žalobce vztahuje návratové rozhodnutí vydané v Belgii se zákazem pobytu v zemích EU, přistoupila žalovaná k zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. 5. Žalovaná měla za to, že v tuto chvíli je zásadní, že žalobce pobývá na území EU bez cestovního dokladu a že mu bylo vydáno rozhodnutí o vyhoštění, což dokonce sám potvrdil. Poznamenala, že žalobce ví, za jakých podmínek může vstoupit a pobývat na území členských států EU, s tím, že nemá povolení nikde v rámci EU, je srozuměn, přičemž tvrzení, že si žalobce myslel, že jeho vyhoštění je platné pouze z Belgie, je nepodstatné. Výhrady žalobce vůči postupu orgánů Spolkové republiky Německo jsou v řízení o zajištění irelevantní, zásadní zůstává fakt, že žalobce má platný zákaz pobytu v EU vydaný orgány Belgie. 6. Žalovaná zdůraznila, že se řádně v napadeném rozhodnutí vypořádala s možností užití mírnějších opatření dle zákona o pobytu cizinců a jejich užití vyloučila s podrobným odůvodněním na straně 8 a 9 napadeného rozhodnutí. Poukázala na to, že ochota a schopnost respektovat případné uložené zvláštní opatření za účelem vycestování ze strany žalobce byla pro žalovanou podstatně snížena dosavadním chováním žalobce, tedy jeho cíleným a zcela promyšleným záměrem nelegálního setrvávání na území EU, úmyslem cestovat do Holandska, neboť si byl vědom, jaké doklady potřebné k legálnímu pobytu potřebuje, přestože tyto nevlastní, byl srozuměn s tím, že právní předpisy upravující pobyt v EU nelegálním způsobem obejde. Tímto dal žalobce zcela najevo, že hodlá nerespektovat právní předpisy upravující pobyt občanů třetích zemí na území EU, natož respektovat povinnosti uložené zvláštním opatřením. Poznamenala, že žalobce v České republice nikoho nezná, finanční prostředky nemá a ani si je není schopen nijak zajistit. Z toho je dle žalované zřejmé, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování není v tomto individuálním případě namístě, neboť by jejich uložení byl ohrožen výkon vyhoštění. Nadto poznamenala, že z dosavadního jednání a smýšlení žalobce, který zcela vědomě nerespektuje právní předpisy nejen České republiky, ale i EU především týkající se podmínek vstupu pobytu, by v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování zcela pravděpodobně došlo k opětovnému pokusu žalobce nelegálně pokračovat v cestě do Schengenského prostoru a do cílové země, kterou je Holandsko, což sám při výslechu potvrdil. 7. Žalovaná řádně posoudila přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého rodinného života žalobce na straně 10 jejího rozhodnutí. Současně žalovaná hodnotila žalobcem uváděné překážky vycestování, a to zejména na straně 13 a 14 jejího rozhodnutí. Z tvrzení žalobce nevyplynuly žádné individuální skutečnosti týkající se jeho osoby a nasvědčující tomu, že již utrpěl vážnou újmu nebo byl skutečně vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, že by byly dány faktory zvyšující riziko, že je terčem útoků způsobujících vážnou újmu. Vzhledem k pobytové historii žalobce, ke zprávě Ministerstva vnitra z 3. 7. 2025, která hodnotí Maroko jako bezpečnou zemi, a s ohledem na fakt, že Maroko je v seznamu bezpečných zemí, žalovaná jednoznačně došla k závěru, že žalobcem udávané obavy nejsou relevantní, individualizované obavy vyhodnotila tak, že nezakládají důvody znemožňující vycestování. Konstatovala, že žalobce opustil svou zemi legálně, bylo mu uděleno vízum, odcestoval tak s vědomím orgánů Maroka a nic nenaznačuje tomu, že by měl mít při návratu problémy. Poznamenala, že žalobce pobýval v Belgii od roku 2019 do roku 2022, pobyt mu nebyl prodloužen, to neřešil a zůstal dál v