6 Afs 30/2022 — Nejvyšší správní soud

59 Af 10/2024- 200 - text  59 Af 10/2024 - 200 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X sídlem X zastoupen advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, Liberec proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj sídlem 1. máje 97/25, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2024, č. j. 648133/24/2604-50523-505826 takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 30. 5. 2024, č. j. 648133/24/2604-50523-505826, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Davida Hejzlara. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta námitka žalobce proti vyrozumění o přeplatku ze dne 8. 1. 2024, č. j. 9917/24/2604-50523-505826, jímž žalovaný nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku. 2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že dodavatel žalobce, společnost X vystavoval žalobci za období září 2018 až červenec 2019 daňové doklady s DPH přesto, že k této dani nebyl registrován. Žalobce využil možnosti zvláštního zajištění daně a dle § 109a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), na osobní účet dodavatele uhradil DPH stanovenou v jednotlivých daňových dokladech vystavených dodavatelem v celkové výši 2 190 703 Kč. 3. Žalovaný rovněž uvedl, že již dne 30. 9. 2019 žalobce doručil správci daně „Žádost o převedení plateb“, v rámci níž požádal o vrácení plateb, které poukazoval správci daně v režimu zvláštního způsobu zajištění daně podle § 109a zákona o DPH. Žalobce uváděl, že dne 17. 9. 2019 obdržel od dodavatele opravné doklady za období září 2018 až červenec 2019 bez DPH, na základě nichž podal dodatečná daňová přiznání, ve kterých snížil dříve uplatněný nárok na odpočet daně z původních dokladů vystavených dodavatelem a podal následná kontrolní hlášení, ze kterých vyloučil plnění uskutečněná dodavatelem. Proto žalobce uzavřel, že DPH byla jeho osobou zajišťována bez právního důvodu, neboť pro převod zajišťované daně ke dni splatnosti na osobní účet dodavatele dle § 109a odst. 4 zákona o DPH nebude nikdy zákonný titul, jelikož se tato daň nikdy nestane splatnou. Správce daně tak dle žalobce na depozitním účtu dodavatele eviduje přeplatek, který dle žalobce z podstaty věci náleží jemu. 4. Žalovaný nicméně v rozhodnutí o přeplatku ze dne 27. 11. 2019 neshledal splnění podmínek pro poukázání požadované částky žalobci, odvolání žalobce pak bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 3. 2021. Správní žalobu a kasační stížnost proti odvolacímu rozhodnutí posléze zamítly správní soudy. Dne 30. 10. 2023 žalobce opětovně požádal o vrácení zmíněné částky, žalovaný jej vyrozuměl o nevyhovění jeho žádosti z důvodu neexistence vratitelného přeplatku. 5. Po podání námitky žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že daňový řád neukládá povinnost vyrozumění o přeplatku podrobněji odůvodnit, a dále rekapituloval závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, č. j. 6 Afs 30/2022-35, který byl vydán ve věci přezkumu rozhodnutí finančních orgánů o zmíněné první žádosti žalobce o vrácení přeplatku. Podle Nejvyššího správního soudu platí, že pokud daňový subjekt učiní platbu zvláštního zajištění daně, avšak k této platbě nelze vztáhnout žádné uskutečněné zdanitelné plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH. Žalovaný uvedl, že v mezidobí došlo k ukončení nalézacího řízení u dodavatele X, kde bylo zjištěno, že plnění deklarovaná v předmětných obdobích se fakticky neuskutečnila. Na základě tohoto zjištění žalovaný převedl deponované prostředky na osobní daňový účet dodavatele X jejich část byla použita na úhradu daňových nedoplatků tohoto dodavatele, zbytek byl jako přeplatek vrácen společnosti X. Žalovaný posléze zjistil, že částka 1 651 000 Kč, jakožto podstatná část vráceného přeplatku, byla společností X vyplacena žalobci. Ohledně další částky 540 703 Kč podepsala X žalobci uznání dluhu. 6. Žalovaný uzavřel, že žádosti o vrácení přeplatku nelze vyhovět, protože vzhledem k uvedenému byla část přeplatku již žalobci vrácena, a jedná se tak o duplicitní požadavek. Platba žalobce nebyla provedena omylem. Závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze přejímat, protože tento rozsudek byl vydán v době, kdy soudu nebyly známy veškeré podstatné skutečnosti tohoto případu. Dle žalovaného Nejvyšší správní soud při formulování svých závěrů vycházel ze skutečnosti, že transakce mezi žalobcem a dodavatelem se neuskutečnily, což však dle údajů z účetnictví dodavatele není pravda. II. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je založeno na zavádějících důvodech a je v rozporu s právními předpisy a závazným právním závěrem Nejvyššího správního soudu. Vyrozumění o přeplatku se nevypořádalo s jednotlivými důvody podané žádosti o vrácení plateb, což žalovaný v napadeném rozhodnutí ponechal bez většího povšimnutí. Po shrnutí skutkových okolností a dosavadního postupu ve věci žalobce poukázal na předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že pokud nedojde k uskutečnění zdanitelného plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH, a finanční orgány nemohou odmítat vrácení platby, která byla provedena bez právního důvodu. Žalobce tvrdí, že žalovaný postupoval nezákonně, když odmítl vrácení plateb na základě neexistence zdanitelných plnění a nesprávně aplikoval § 109a zákona o DPH, jehož výklad podal Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku. 8. Pokud žalovaný argumentoval, že část požadovaného přeplatku již byla vrácena, je takový závěr v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Správce daně má veřejnoprávní povinnost vrátit platby přímo žalobci, a to bez ohledu na finanční vztahy mezi žalobcem a společností X. Žalovaný nesprávně spojuje tento případ s platbami provedenými omylem podle § 165 daňového řádu. Důvody provedených plateb a podmínky pro jejich vrácení jasně vyplývají ze závěrů Nejvyššího správního soudu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí naznačuje, že ekonomická činnost společnosti X byla reálná, přestože ji dříve označil za neprůkaznou. V důsledku napadeného rozhodnutí je popřena zásada neutrality DPH, neboť žalobce byl zatížen DPH dvakrát bez možnosti nároku na odpočet daně. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že vyrozumění o přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu je pouhým sdělením o postupu správce daně, nikoli rozhodnutím správního orgánu, a nejsou na něj tedy kladeny požadavky vyplývající z ustanovení § 102 daňového řádu. Platby poukazované žalobcem na zajištění daně byly dne 26. 8. 2021 převedeny na osobní daňový účet poskytovatele plnění, a nebylo proto možné žádosti o vrácení přeplatku žalobce vyhovět, neboť na jeho osobním daňovém účtu správce daně žádný přeplatek neevidoval. Žalovaný stručně, nicméně dostatečně srozumitelně vypořádal námitku žalobce týkající se formy vyrozumění o přeplatku. 10. K poukazu na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 6 Afs 30/2022-35, podle nichž správci daně vznikla povinnost vrátit platby poukazované v režimu zvláštního způsobu zajištění daně osobě, která tyto platby učinila, požádá-li o jejich vrácení, žalovaný uvedl, že vzal tento rozsudek na vědomí. V případě nyní žalované věci však není možné postupovat dle § 110 odst. 4 s. ř. s., neboť je podána správní žaloba proti odlišnému rozhodnutí, než bylo napadeno žalobou v předcházející věci sp. zn. 59 Af 11/2021. Uvedený rozsudek byl vydán poté, co správce daně použil přeplatek vzniklý na osobním daňovém účtu dodavatele ve smyslu § 109a odst. 5 zákona o DPH. Jeho závěr je ojedinělý a překvapivý. Dle žalovaného nemá zánik zajištěné daně vliv na závěry napadeného rozhodnutí. Žalobce se rozhodl využít institutu zvláštního zajištění daně dle § 109a zákona o DPH dobrovolně, přičemž na uhrazené platby se hledí jako na prostředky, které uhradil poskytovatel plnění. Klíčové je vrácení finančních prostředků žalobci, byť prostřednictvím obchodní korporace X. Je evidentní, že finanční prostředky se dostaly do sféry žalobce s vědomím, že se jedná o finanční prostředky původně poukazované správci daně. Soudní dvůr EU posuzuje princip narušení neutrality daně ve spojitosti se stanovením daně v rámci nalézacího řízení, nikoliv v rovině platební. Dodavatel daň, kterou uvedl na daňových dokladech, do státního rozpočtu neodvedl a žalobce původně uplatněný nárok na odpočet daně v rámci dodatečných daňových přiznání zrušil, takže nemohlo dojít k narušení neutrality daně. IV. Posouzení věci krajským soudem 11. Krajský sou