78 A 5/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 5/2025- 36 - text  11 78 A 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: A. K., narozený X bytem X zastoupený JUDr. Filipem Štípkem, advokátem sídlem Hradiště 96/6-8, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2025, č. j. KUUK/028287/2025/DS/Chyt, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2025, č. j. KUUK/028287/2025/DS/Chyt, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Louny, odboru správního (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 15. 11. 2024, č. j. MULNCJ 109794/2024, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), přičemž mu byla dle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále byla žalobci dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších přestupků (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 2 500 Kč. Shora odkazovaného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 6. 6. 2024 v 16:23 hodin jako řidič motorového vozidla Mercedes-Benz AMG E 53 4MATIC, registrační značky X, na úseku silnice č. I/7 na 56 km ve směru na Prahu, překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou dopravní značkou č. B 20a „Nejvyšší dovolená rychlost“ na 80 km/h o 26 km/h po odečtu možné odchylky silničního rychloměru ve výši 3 %, neboť mu byla naměřena rychlost 110 km/h. Daným jednáním tak porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Žalobce se zároveň domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě úvodem obecně namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru v daném řízení existovaly vážné pochybnosti o tom, zda se přestupek vůbec stal a zda jej spáchal právě on. K tomu uvedl, že ve věci nebyl opatřen a proveden jím navrhovaný stěžejní důkaz, a to videozáznam z měřícího zařízení. Policie České republiky tak dle žalobce čerpala informace o dotčeném přestupku pouze z výstupů z onoho záznamu. Zmínil též, že svoji vinu v posuzovaném případě od počátku odmítal a výsledky měření rychlosti zpochybňoval. Dále žalobce konstatoval, že pokud správní orgány (popř. Policie České republiky) takovým záznamem nedisponovaly, nemůže si být žalobce jistý, že byl takový záznam vůbec někdy pořízen, co bylo jeho obsahem, zda byl jeho obsah interpretován příslušníky Policie České republiky správně (např. zda nedošlo k záměně vozidla žalobce s jiným projíždějícím vozidlem) a zda se vůbec jedná o záznam právě z toho měřícího zařízení, které označila Policie České republiky. Podle žalobce tedy bylo nezbytné řádně ztotožnit ono zařízení a samotný záznam, přičemž pokud takové ztotožnění nebylo možné pro absenci záznamu, bylo předmětné přestupkové řízení zatíženo závažnou vadou, pro kterou jej nebylo vůbec možné uznat vinným ze spáchání daného přestupku. 3. Judikatura Nejvyššího správního soudu citovaná v napadeném rozhodnutí pak podle žalobce nijak nedovodila, že by bylo možné pochybnosti přítomné v přestupkovém řízení, resp. absenci stěžejních důkazů, či zpochybnění ve spise obsažených důkazů, zhojit výpovědí policistů, kteří to které měření prováděli. 4. Žalobce tedy namítl, že jeho vina musela být prokázána beze všech pochybností a muselo mu být umožněno seznámit se se všemi důkazy, které o jeho vině svědčily. K tomu doplnil, že neexistuje žádný záznam zachycující údajné překročení rychlosti jím řízeného vozidla, že nebylo prokázáno, z jakého měřícího zařízení (rychloměru) měl být údajný výstup fakticky pořízen, přičemž z oznámení o přestupku, ani z úředního záznamu ze dne 6. 6. 2024, není možné seznat, z jakého měřícího zařízení byly do obou těchto dokumentů převzaty uváděné údaje o rychlosti vozidla žalobce, když je v těchto listinách zmíněn pouze typ měřícího zařízení (LTI 20/20 TruCAM II), bez uvedení výrobního čísla rychloměru. 5. Žalovaný se pak neměl dostatečně vypořádat s odvolací námitkou žalobce, že fotografie z měřícího zařízení, jež jsou zachyceny v záznamu o přestupku, zjevně neodpovídají místu měření dle údajů tak, jak jsou uvedeny v tomto záznamu. Žalobce v tomto ohledu zmínil, že jeho vozidlo nebylo změřeno ze vzdálenosti 250,4 metrů, jak chybně uvádí záznam o přestupku, a tudíž byl tento záznam jako důkazní prostředek nevěrohodný a nepoužitelný. Podle žalobce tak mohlo dojít ke změření rychlosti vozidla jedoucího za jeho vozidlem. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh projednávané věci, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Následně ke zjištěnému stavu věci uvedl, že hlavním podkladem pro správní řízení a vydání napadeného rozhodnutí byla dokumentace o přestupku žalobce zpracovaná Policií České republiky a výpovědi svědků – policistů – ze dne 18. 9. 2024. Žalovaný též zopakoval podstatný obsah správního spisu. V této souvislosti uvedl, že nemá pochyby o řádném zjištění předmětného přestupku, že měření bylo provedeno schváleným a ověřeným silničním rychloměrem a že měření provedli policisté, kteří k tomu byli náležitě proškoleni. Upozornil přitom zejména na obsah výstupu ze silničního laserového rychloměru výrobního čísla TC009612, který je součástí spisové dokumentace, resp. na veškeré informace v něm zachycené, přičemž zdůraznil, že na snímku vpravo nahoře je předmětné vozidlo zachyceno v době měření jeho rychlosti s viditelným záměrným křížem rychloměru ustáleným na čelní masce tohoto vozidla. 7. Žalobcem požadovaný videozáznam nebyl správními orgány ve věci zajištěn, a to z důvodu technického problému na straně Policie České republiky, jak plyne z jejího sdělení ze dne 3. 10. 2024. K prokázání překročení povolené rychlosti však dle žalovaného postačuje výstup z měřícího zařízení ve formě fotografie, a proto byl žalobcem navržený důkaz videozáznamem správními orgány vyhodnocen jako nadbytečný a současné zjištění stavu jako dostatečné. Samotné místo měření, umístění laserového rychloměru, vozidlo žalobce a jím předložené doklady byly dle žalovaného ve správním spisu rovněž zcela dostatečně zachyceny. Vlastní jednání policistů se žalobcem poté bylo zaznamenáno ve třech videozáznamech. Žalovaný následně poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu stran otázky důkazů prokazujících spáchání přestupku. Uvedl také, že pro prokázání nejvyšší dovolené rychlosti je zcela dostačující, pokud spisový materiál obsahuje oznámení přestupku policie, záznam z měřícího zařízení a platný ověřovací list k měřícímu zařízení. 8. V daném správním řízení také bylo prokázáno, že v ose měření nebyly žádné pohyblivé věci, které by vstoupily do cesty laserovému paprsku, a mohly by tak dotčené měření ovlivnit. Úřední záznam ze dne 6. 6. 2024 pak podle žalovaného pouze rekapituluje poznatky zjištěné z měřícího zařízení, přičemž skutkový stav nebyl dovozován výlučně na základě tohoto úředního záznamu. Výrobní číslo použitého silničního laserového rychloměru LTI 20/20 TruCAM II současně bylo uvedeno v záznamu o přestupku č. 1396, který je založen ve správním spisu. Důkazy provedené ve věci správním orgánem I. stupně tudíž dle žalovaného bezpochyby osvědčily jak existenci dopravního značení č. B20a na místě, tak i správnost provedeného měření rychlosti vozidla žalobce. V řešeném případě dle žalovaného nebyl zjištěn žádný jiný motiv policistů k řešení osoby žalobce, než prostý výkon jejich služby. V průběhu předmětného správního řízení tak nevyšlo najevo nic, co by vyvolávalo důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu. Správní orgán I. stupně tedy v řešeném případě opatřil zcela dostačující sadu důkazů o tom, že se žalobce projednávaného přestupku dopustil. Správní spis proto nebylo třeba doplňovat o další podklady či důkazy, které žalobce požadoval, jelikož o stavu věci nebyly důvodné pochybnosti. 9. Vzhledem k uvedenému žalovaný v posuzovaném případě navrhl, aby byla podaná žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce a žalovaný nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím