78 A 6/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 6/2025- 28 - text  11 78 A 6/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: L. M., narozená X státní příslušnost Ruská federace t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Masarykova 925/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2025, č. j. KRPU-81452-24/ČJ-2025-040022-DB-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2025, č. j. KRPU-81452-24/ČJ-2025-040022-DB-ZZC, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobkyně podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem jejího předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení č. 604/2013“), přičemž jí současně byla podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců stanovena doba trvání zajištění 30 dnů od okamžiku omezení jejich osobní svobody. Žaloba 2. Žalobkyně v uplatněné žalobní argumentaci nejprve povšechně namítla nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že žalovaná ve věci vycházela z nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž bylo napadené rozhodnutí odůvodněno pouze obecnými úvahami. Žalovaná se tak dle názoru žalobkyně neměla blíže zabývat proporcionalitou omezení osobní svobody žalobkyně a neměla pregnantně vysvětlit, proč se uchýlila k jejímu zajištění. 3. Následně žalobkyně zdůraznila, že je žalovaná obecně povinna ve všech případech vážit možnost aplikace mírnějších opatření předtím, než přistoupí k zajištění cizince. Dle žalobkyně přitom Chorvatsko čelí různým problémům v oblasti azylového systému, který není zcela připraven na současné migrační tlaky. Jedním z hlavních nedostatků je kapacita přijímacích center, která často nestačí zvládnout vysoký počet žadatelů o azyl. Tato skutečnost je dle žalobkyně zřejmá i z toho, že po sejmutí otisků prstů a podepsání příslušných dokumentů jsou žadatelé o mezinárodní ochranu pouze odvezeni na vlakové nádraží bez dostatečných informací. I z tohoto důvodu se žalobci domnívali, že mohou Chorvatsko opustit a cestovat dále po Evropské unii. Žalobkyně též uvedla, že má finanční prostředky potřebné k pokrytí nákladů na vycestování celé její rodiny zpět do Chorvatska. 4. Podle žalobkyně je dalším problémem Chorvatska délka azylových řízení, která se často zpožďují kvůli nedostatečným administrativním kapacitám a pomalým procesům. Zároveň jsou kritizovány i postupy na hranicích, kde dochází k občasnému porušování práv migrantů, včetně případů neoprávněného zadržování či špatných podmínek v detenčních zařízeních. Chorvatsko také čelí výzvám v integraci žadatelů o azyl a zlepšení dlouhodobého přístupu k sociálním službám. 5. Žalobkyně poté namítla i nepřiměřenost délky trvání zajištění a absenci jejího odpovídajícího odůvodnění v napadeném rozhodnutí. 6. Závěrem žalobkyně uvedla, že je odůvodnění napadeného rozhodnutí všeobecné a nezabývá se konkrétní situací žalobkyně, přičemž žalovaná nedostála povinnosti předběžného zjišťování existence překážek, systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě. Přitom závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu primárně určeného jako stát příslušný pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů v daném státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 604/2013, jež s sebou nesou pro žadatele o mezinárodní ochranu riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise. K tomu žalobkyně poukázala na závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016-27, a ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27. Vyjádření žalované k žalobě 7. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a náležitě jej odůvodnila. 8. Úvodem vlastního vyjádření žalovaná stručně popsala dosavadní průběh věci, přičemž konstatovala, že k zajištění žalobkyně přistoupila za účelem jejího předání do státu odpovědného za konečné posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu, protože v daném případě žalobkyně naplňuje veškeré předpoklady pro zajištění a následnou realizaci předání. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně vstoupila a pobývala na území neoprávněně, čímž byla naplněna jedna ze stěžejních podmínek zajištění, neboť žalobkyně nedisponuje žádným oprávněním k pobytu a pobývá na území České republiky v rozporu nejen se zákonem o pobytu cizinců, ale také v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806/EU ze dne 14. 11. 2018 a Schengenským hraničním kodexem tak, jak bylo odůvodněno už v napadeném rozhodnutí. Shoda otisků prstů v systému Eurodac pak dle žalované najisto prokázala, že žalobkyně podala na území Chorvatska žádost o azyl. Žalobkyně tedy jednoznačně spadá do působnosti nařízení č. 604/2013. Žalovaná poté dne 12. 5. 2025 obdržela oznámení o tom, že Chorvatsko přijalo svoji odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobkyně zpět na své území. Žalovaná zároveň doplnila, že je jí z vlastní úřední činnosti a komunikace s dublinským střediskem známo, že realizace předání cizinců do Chorvatska v rámci tzv. dublinského řízení je reálná a možná. 9. Žalovaná dále upozornila na fakt, že si nelze vybírat stát, ve kterém cizinec požádá o mezinárodní ochranu, a to způsobem, že bude nelegálně cestovat přes státy Evropy. K žalobním tvrzením stran možného návratu žalobkyně do Chorvatska současně žalovaná zmínila, že tuto argumentaci považuje za účelovou, neboť je z jednání žalobkyně zřejmé, že je jejím úmyslem dostat se pouze do Německa. Připomněla též, že žalobkyně dosud zjevně nerespektovala platné právní předpisy upravující vstup a pobyt občanu třetích zemí v Evropské unii, jakož i ignorovala pravidla azylového systému Evropské unie. Žalovaná k tomu zrekapitulovala, že žalobkyně vědomě nesetrvala do konečného posouzení její žádosti o azyl v Chorvatsku, ale neoprávněně cestovala přes další státy Evropské unie, přičemž se dne 26. 4. 2025 pokusila vstoupit na území Německa – vstup jí byl však německými státními orgány odepřen. Opatření přijaté ve věci tak žalovaná považovala za nezbytné a přiměřené sledovanému účelu a situaci žalobkyně. Dle žalované přitom bylo u žalobkyně shledáno vážné nebezpečí útěku, neboť ta pobývala na území České republiky neoprávněně, má být předána do Chorvatska, tedy do státu, který přímo nesousedí s Českou republikou a žalobkyně nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu vycestovat. V podrobnostech pak žalovaná odkázala odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalované zároveň nebylo možné spoléhat na tvrzení, že žalobkyně po propuštění odcestuje do Chorvatska, neboť bylo její cílovou zemí zjevně toliko Německo. Před zajištěním žalobkyně se žalovaná zabývala i možností užití mírnějších opatření, nicméně dospěla k závěru, že vzhledem k již dříve popsaným okolnostem případu a seznatelnému úmyslu žalobkyně nebylo možno její tvrzení považovat za záruky skýtající jistotu, že by se i s rodinou neskrývala před výkonem rozhodnutí o přemístění. Posouzení věci soudem 10. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné. 11. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobkyně je proto tvrdit,